4 min

Abych obstála, musela jsem někdy hladovět. Važte si svobody!

Sdílet

Dennívýzva

Docentka Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk zasvětili život olomoucké univerzitě. Válka, věznění i tlak komunistického režimu je neodradily od akademické práce. Jejich příběh vypráví o oběti, vytrvalosti a věrnosti místu, které se stalo jejich domovem. František Palacký, Johann Gregor Mendel, Marie Terezie, Josef Jařab. S olomouckou univerzitou je spjato mnoho slavných jmen. A vedle

Svatební fotografie Stanislavy a Zdeňka Šprince

Zdroj: Svatební fotografie Stanislavy a Zdeňka Šprincových. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa.

František Palacký, Johann Gregor Mendel, Marie Terezie, Josef Jařab. S olomouckou univerzitou je spjato mnoho slavných jmen. A vedle nich nese Univerzita Palackého i věčný otisk těch, jejichž jména možná nezdobí učebnice, ale zato tvoří její každodenní příběh.

Ti lidé byli u znovuzrození univerzity po válce, budovali ji, chránili a žili s ní. Mezi nimi byli i manželé Šprincovi, jejichž životy s univerzitou srostly tak pevně, že zůstávají její tichou pamětí.
Otec a dcera v kriminále
[caption id="attachment_141968" align="alignleft" width="296"] Otec při mobilizaci s matkou a sestrou. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Doc. JUDr. Stanislava Šprincová, CSc. (1924–2014) vzpomínala pro Paměť národa před mnoha lety. Společně s manželem Zdeňkem Šprincem se významně zasloužili o poválečný rozvoj univerzity, ale také šlo o vzpomínky a vyprávění z války, která zasáhla do osudů celé Stanislaviny rodiny.

Její otec Antonín Kavan, bývalý legionář, byl jako člen olomouckého zastupitelstva krátce vězněn již v roce 1939. Podruhé jej gestapo zatklo v roce 1944:

„Tenkrát nacisté provedli takovou celostátní akci, protože se chystalo Slovenské národní povstání a oni to věděli a brali rukojmí. Vzali bývalé členy městského zastupitelstva, a tak byl otec zatčen a vězněn. Nejprve v Kounicových kolejích v Brně a pak byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně. S ním tam byli vězněni i další čtyři členové olomouckého zastupitelstva.“

Brzy nato přišli i pro jeho dceru – během razie totiž našli dopis, ve kterém Stanislava Šprincová píše skotskému válečnému zajatci. Uvěznili ji v kriminále pro mladistvé ve Vídni, kde prožila poslední měsíce války spojené s hrůzou bombardování:

„Bylo to strašný... Zakukala kukačka, to znamenalo, že se blíží letecké svazy. To byly americké létající pevnosti. Zavedli nás dolů do sklepa. Ale Němky do sklepa, kdežto cizinky byly pod schodištěm. Za chvíli bylo slyšet hučení, které se pak změnilo v takové burácení a strašně do toho štěkal flak protileteckého dělostřelectva. A když flak zmlknul, to byl nejhorší okamžik, protože to znamenalo, že jeho obsluha se ukryla do krytu a letadla byly nad našima hlavama.“

[caption id="attachment_141969" align="alignright" width="236"] Stanislava Šprincová v mládí. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Byla to katastrofa
Její otec se konce války dožil. Ale v Terezíně se nakazil tyfem a na jeho následky brzy po válce zemřel:

„Pohřbili jsme ho a úplně zhroucení odjeli domů.“

Stanislava se seznámila se Zdeňkem Šprincem, který se po osvobození stal jednou z vůdčích osobností v boji za obnovení olomoucké univerzity. K jejímu slavnostnímu otevření došlo v roce 1947, rok nato přišel Vítězný únor 1948.

Manželé Šprincovi byli tehdy členy sociální demokracie, kterou komunisté násilně sloučili s vlastní stranou. „Byla to katastrofa a obrovská lež. Nikdo se nás neptal a najednou jsme byli komunisté. Když jsme to měli podepsat, tak manžel podepsal za mě a já jsem to podepsala za něho.“

„To bylo jenom takové naše gesto, ale uznali jsme marnost toho, kdybychom odmítli, že by to byla profesní sebevražda, že bychom brzy vyletěli ze zaměstnání a byli bychom někde v JZD.“

Stanislava Šprincová díky tomuto ústupku mohla celý svůj profesní život věnovat akademickému prostředí. Vystudovala práva a potom prošla aspirantským studiem ekonomické geografie. A od roku 1959 přednášela na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého, kde se stala i docentkou.

[caption id="attachment_141970" align="aligncenter" width="520"] Manžel Zdeněk Šprinc v čele studentské delegace u prezidenta republiky E. Beneše dne 21. 2. 1947. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]

Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk se celý život potýkali s omezeními danými režimem. Pamětnice přednášela geografii cestovního ruchu, což pro komunisty nebyl obor, který by chtěli rozvíjet. Stanislava jej však tvrdošíjně prosazovala:

„Na služební cesty do zahraničí jsem jezdila s minimem peněz. Často jsem hladověla, abych ušetřila a mohla obstát. Dnešním lidem přeji, aby si vážili svobody, kterou mají,“ uzavřela své vyprávění paní docentka.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Abych obstála, musela jsem někdy hladovět. Važte si svobody!

„Jestli vyhraje Pavel, vytvoří druhé mocenské centrum.“ Babiš dal soudu ultimátum

Mnutí nožiček není radost. Vědci vysvětlili, co moucha v kuchyni doopravdy dělá

Rooney a další fotbalové legendy odmítají poločasovou show na MS. Koncerty Madonny či BTS na trávníku nazval hovadinou

Co uvařit z přebytku cuket? 4 rychlé recepty, které si zamiluje celá rodina

Ornella Koktová bere děti a odlétá z Česka. Překvapivě bez manžela Josefa