A po tom všem, co jsem si v hlavě nosila jako etalon mužské dokonalosti, mi to v první chvíli přišlo skoro uklidňující. A možná až trochu podezřelé.
Říkala jsem si, že možná přesně tohle potřebuju. Normální začátek. Normálního muže. Bez dramat, bez projekcí, bez velkých očekávání.
To jsem ještě netušila dvě opravdu zásadní věci. Zaprvé – jak ojedinělá normálnost v tindrové džungli je. A zadruhé – že normální je někdy jen slušně zabalená, ale o to urputnější nuda.
Seznamte se s Petrem.
Příprava na první rande: Když se ještě nikomu nesnažíš líbit
První rande je krásné v tom, že si ještě můžeš hrát na silnou a nezávislou ženu, které je to vlastně jedno. Rychlá sprcha. Make-up „jen tak, aby nevypadalo, že jsem si dala make-up“. Vlasy, které se tváří, že jen tak vyšly.
Nic okázalého. Všechno přirozené, nenucené. A tak to má být. A hlavně – pravidlo číslo jedna z Encyklopedie randění ve 21. století: Žádné holení. Žádné strategické prádlo. Žádné když dneska skončíme u něj.
V hlavě mám klid. Ten typ klidu, kdy si říkáš, že když to nevyjde, svět se nezboří. A když jo… tak fajn. Dáme ještě jeden drink navíc.
První rande: Milý. A to je zatím všechno.
Kavárna byla hezká. Petr přišel včas. Alespoň si to myslím, protože já pochopitelně meškala. Ne, ne moc… jen tolik, kolik je třeba, aby v něm narostlo očekávání, a pak byl rád, že ses na něj nevybodla.
Usmál se. Upřímně. Laskavě. Ne nad rtěnkou na mých zubech. Zeptal se, jak se mám. A – pozor – počkal si na odpověď.
Byl milý.
Žádná divná věta. Žádný moment, který by sis doma přehrávala se slovy: Hele, tohle bylo zvláštní, viď? Žádné ego nadsamce, žádné načechrávání peří. Kdyby byl pávem, skončil by asi jako ptačí mnich bez jediného ozdobného pera.
Někdo tomu říká normálnost.
A někdo nuda.
Asi proto jsem si po půl hodině všimla, že občas koukám na hodinky. Nenápadně. Skoro provinile. Jako bych dělala něco zakázaného.
V hlavě se mi bouřily smíšené pocity. Možná jsem jen rozmazlená. Možná hormonální. Sakra, kdy to mám vlastně dostat?! Nebo jsem prostě poškozená předchozími vztahy. Defektní. Odsouzená k samotě.
Do prdele. Hlavo, stůj.
Určitě mi to všechno nevíří hlavou jen proto, že se prostě nudím.
A tak to jde celý večer. Na konci přemýšlíš, jestli vlastně chceš, aby se ještě ozval. A tiché pípání někde v oblasti temene hlavy ti napovídá, že možná ani ne…
Jenže Petr se ozve hned druhý den. Stejně milý. Stejně normální. Stejně nudný. A ty vlastně nemáš důvod ho odmítnout. Tak si domluvíte rande číslo dvě.
Druhé rande: Už si dávám záležet (ale ještě ne moc)
Druhé rande je bod, kdy si sama se sebou podepíšeš tichou smlouvu. Dám mu šanci. A sobě taky. Hezčí outfit. O chlup víc make-upu. Vlasy už nejsou náhodné. Pořád žádné holení. Ještě nejsme v režimu investice.
Večeře probíhá hladce. Je pozorný. Slušný. Pamatuje si věci, které jsem mu říkala minule. Nepřerušuje mě. Neopravuje mě. Nehraje si na chytřejšího. A já si všímám, že víc přemýšlím o tom, jestli už bych měla něco cítit, než o tom, jestli něco opravdu cítím.
V hlavě mi běží tichá modlitba: Tak pojď. Udělej něco. Řekni blbost. Klidně to zkaz.
Nezkazí nic.
Ten bastard.
A tak si rovnou domluvíme rande číslo tři.
Třetí rande: Protože přece nejsem povrchní
Třetí rande už není náhoda. To je rozhodnutí. Stojím v koupelně a dělám věci, které neděláš jen tak. Holení, které není pro pohodlí, ale pro možnost. Spodní prádlo, které má ambice. Myšlenky, které se začínají točit kolem kdyby.
Říkám si, že možná právě tohle chybělo. Že jiskra je jen trochu plachá a potřebuje povzbudit. Že možná nejsem lednička, jen pomalejší typ.
Víno. Ticho, které není trapné, ale ani elektrizující. A on je pořád stejný. Konzistentní. Bezpečný. Jak reklama na povinné ručení.
Snažím se. I já se snažím. Být otevřená. Přítomná. Dospělá.
Čekám, až se něco zlomí.
Nezlomí.
Postel: Porno v hlavě, natáčení ve skutečnosti
Skončíme spolu v posteli, protože dává smysl to zkusit. Protože třetí rande. Protože víno. Protože logika. Vždyť co když je to právě to, aby se z doutnající jiskry stal pořádný táborák?! Co když trocha sexu je to, co mi dovolí konečně cítit něco víc.
Snažím se proto vypnout hlavu. Uvolnit se. Užívat si tak, jak to člověk zná jen z filmů pro dospělé. Snažím se prožívat porno v situaci, která spíš připomíná horko těžko jeho natáčení.
V mé hlavě běží scénář:
– teď by to mělo přijít
– teď už určitě
– teď… no tak…
Ve skutečnosti:
– jsme oba ohleduplní
– slušní
– opatrní
Mám pocit, že pokud se rozhlédnu, tak někde v místnosti bude určitě stát kameraman, zvukař a někdo, kdo zavolá: „Klapka: Sex po anglicku po prvé…“ Celý štáb je přítomen. Jen vášeň chybí.
A pak v jednu chvíli – asi tak někde mezi „och“ a „ach“ - mi dojde, že tohle už se nezlepší. A že ten sex sice nebyl špatný. Jen… takový, jaký by klidně mohl probíhat i v neděli odpoledne, když je zrovna na návštěvě tchýně a vy si jen tak odskočíte trochu upustit páru, ale nikdo si toho ani nevšimne.
Ráno: Když víš, že tohle už nezachrání ani káva
Ráno je klidné. Jak jinak. S Petrem je prostě všechno normální. Žádné trapné ticho. Žádné výčitky. Žádná snaha něco zachraňovat. Usmíváme se na sebe. A oba už víme, že naše spojení dospělo do poločasu rozpadu.
Rozchod: Všechno bylo v pořádku. A to byl problém.
Když mu to řeknu, chápe. Nepřesvědčuje mě. Nezlobí se. Neptá se, jestli si to ještě nerozmyslím. A právě to je skoro nefér. Protože nemám viníka. Jen zvláštní pocit, že jsem právě ukončila něco, co by podle všech tabulek mělo fungovat.
„Víš…“ začnu a vlastně ani nevím proč.
„Myslím, že ty už tam jsi.“
Zvedne obočí. Nechápavě. A mně dojde, co jsem právě řekla.
„A já ne,“ dodám rychle, skoro automaticky.
Ty vole. To je ta věta. Ta, kterou mi kdysi řekl někdo jiný. Jen teď ji říkám já. A zvláštním způsobem mi v tu chvíli dává smysl.
Odcházím. A cestou domů si říkám:
Dobře. To byl jen první pokus.
Tinder peklo má evidentně víc pater... O mnoho víc, jak zjistím později.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
Predešlé díly série:
Večer jsi vyčerpaná, ale jakmile lehneš do postele, jsi najednou vzhůru: co se děje v hlavě
Psychologové: tyto návyky si často neseme z přísného dětství – a ani o tom nevíme
Ashwagandha: uklidňující zázrak na stres, nebo jen dobře prodaný trend?
Proč ti najednou padají vlasy víc než dřív? Často za tím stojí překvapivá příčina
Proč ženy potřebují víc spánku než muži (a proč to není slabost)
Psychologové říkají, že lidé až příliš často žijí podle scénáře, který si nikdy sami nenapsali. Patříš k nim?
Voskování slibuje týdny klidu. Realita? Hladká kůže, ale i problémy, o kterých se moc nemluví
Nosíš podprsenku moc dlouho? Tohle jsou signály, že je čas ji vyhodit
Proč se cítíš každý týden jinak: jak funguje ženský cyklus bez ezoteriky
