KOMENTÁŘ. Tragický útok třináctiletého školáka ve slovenském Staškově, který si vyžádal dva lidské životy, spustil okamžitou populistickou vlnu. Politici na obou stranách hranice volají po snižování věkového limitu trestní odpovědnosti a tvrdých trestech. Z pohledu klinické psychologie musíme bít na poplach – pomozme dětem dřív, než vezmou do ruky nůž, represe ex post nic neřeší.
Když třináctiletý žák na škole ve Staškově zaútočil nožem, následkem byly dva zmařené životy, těžká zranění a vlna společenského hněvu. Slovenský ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok okamžitě prohlásil, že „už stačilo“, a zavelel k nekompromisnímu boji proti vlně agresivity.
Tato tragédie však okamžitě rezonuje i na české politické scéně.
Skrytá vnitřní traumata
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc dlouhodobě prosazuje koncepční změny trestní politiky zaměřené na potírání násilné kriminality. Pod vlivem podobných událostí – jako byl útok žákyně v Domažlicích – se v obou zemích znovu otevírá debata o plošném snížení věkové hranice trestní odpovědnosti na 13 let.
Opravdu vyřešíme dětský psychotický zkrat tím, že začneme stavět mříže pro třináctileté? Nebo v afektu jen maskujeme totální selhání naší vlastní prevence?
Třináctileté dítě nemá vyvinutou biologickou brzdu dospělého člověka. Jeho mozek pod tlakem upadne do tunelového vidění, bez ohledu na to, co bude vteřinu poté.
Před útokem chlapec zveřejnil v třídním chatu koláž učitelky na kolejích koncentračního tábora. Bylo to hloupé a nevkusné? Nepochybně. Chlapec si to zřejmě uvědomil a fotografii vzápětí smazal.
Obrázek se však dostal k vedení školy. A jaká byla reakce dospělých? Na žáka bylo podáno trestní oznámení, ve škole mu navrhli sníženou známku z chování a doma mu chtěli zakázat ministrování v kostele.
Zkoumal v tu chvíli někdo z dospělých, proč ta koláž vůbec vznikla? Z pohledu klinické psychologie takové chování u třináctiletého dítěte téměř nikdy není chladnokrevným kalkulem dospělého zločince. Bývá to hluboké, zoufalé volání o pomoc nebo chaotické ventilování skrytého vnitřního traumatu a patologie.
Podle oficiálních dat přitom v současnosti až 40 % dětí vykazuje známky střední až těžké deprese a úzkostí, přičemž naprostá většina z nich zůstává v systému zachycena pozdě nebo vůbec.
Odpovědné úřady se okamžitě ohrazují proti tvrzením o zanedbání bezpečnosti a poukazují na zásah intervenčního týmu. Z psychologického hlediska zásah „za pět minut dvanáct“ nemůže zvrátit dlouhodobě eskalující psychózu či trauma.
Anatomie dětského zkratu a tunelové vidění
Moderní neurověda jasně dokazuje, že prefrontální kortex – centrum racionálního uvažování, sebeovládání a domýšlení následků – se plně vyvíjí až kolem 25. roku života. Třináctileté dítě nemá vyvinutou biologickou brzdu dospělého člověka. Jeho mozek pod tlakem upadne do tunelového vidění, bez ohledu na to, co bude vteřinu poté.
Děti málokdy dokážou svá hluboká psychická zranění popsat slovy. Koláž s koncentračním táborem nebyla projevem extremismu, ale vizuálním křikem zraněné duše v pasti.
Mohl to být signál (leakage), kterým podvědomě testoval, zda si okolí všimne, že bolest a frustrace v něm již překročily únosné hranice. Kdyby měl v té chvíli vedle sebe někoho, kdo by situaci rozklíčoval, zřejmě by tragédii zabránil.
Zatímco český ministr spravedlnosti Jeroným Tejc čelí tlaku, jak se k legislativě postavit, represe ex post nic nevyřeší. Tvrdé vězeňské prostředí z traumatizovaného dítěte v psychotickém zkratu lepšího člověka neudělá.
Ředitelka se s ním zavřela v kanceláři a dala mu najevo, že na něm záleží. Kluk se okamžitě sesypal, dožadoval se vlastní smrti a teprve tehdy pochopil, co spáchal. Celý čin se tak jeví jako zoufalý, neunesený zkrat a akt sebedestrukce.
Populistická vlna požadující snižování věkové hranice trestní odpovědnosti na papíře biologii neobelže. Kriminologické statistiky a mezinárodní studie dlouhodobě potvrzují, že represivní opatření a snižování věkové hranice kriminality nemají žádný odstrašující účinek na dětskou delikvenci. Právě naopak – statistiky uvádějí, že až 70 % nezletilých, kteří projdou klasickým vězeňským systémem, se do něj v dospělosti vrací jako recidivisté.
Zatímco český ministr spravedlnosti Jeroným Tejc čelí tlaku, jak se k legislativě postavit, represe ex post nic nevyřeší. Tvrdé vězeňské prostředí z traumatizovaného dítěte v psychotickém zkratu lepšího člověka neudělá. Organizovaný zločin se navíc novým paragrafům okamžitě přizpůsobí a do ulic pošle ještě mladší děti.
Alibismus úřadů podtrhuje fakt, že funkční řešení přitom existují. Dlouholetý učitel nabídl ministerstvu školství komplexní systém prevence postavený na vlastní praxi, díky kterému ve svých třídách prokazatelně eliminoval šikanu. Reakce ministerstva? Absolutní ticho. Stát raději investuje do plošných kamer a represí, než aby naslouchal lidem z terénu.
Dokud budeme ignorovat skutečné příčiny, budeme jen bezmocně přihlížet tragédiím. Pomozme dětem dřív, než vezmou do ruky nůž.
Autorka je inženýrka ekonomie, studovala i psychologii, soustředí se zejména na téma strachu. Příležitostně publikuje.