Dědické právo většinou velmi spravedlivě chrání nároky zejména potomků, tak jak to známe po generace. Umí ale také zamíchat kartami, někdy docela nepředvídatelně. S různými sešívanými rodinami, nesezdaným partnerstvím a dalšími dnes běžnými životními situacemi totiž zákonná pravidla ne vždy počítají tak, jak by zúčastnění očekávali. Je proto dobré zajímat se o vlastní situaci a nepříjemnou otázku dědictví si položit včas. Člověk pak může učinit kroky, kterými své blízké zabezpečí lépe.
Existuje šest dědických tříd. Zdroj: iStock Po, řekněme, dvaceti letech společného života může partnerka skončit jako spoluvlastnice rodinného domu společně s rodiči zemřelého partnera. Nejde o právní kuriozitu. Za určitých okolností je to přesně výsledek, ke kterému vede dědění ze zákona. Kdo tedy zdědí byt, nebo rodinný dům? Nejdříve je třeba zjistit, zda zemřelý zanechal závěť nebo uzavřel dědickou smlouvu. Ani jeden z těchto dokumentů přitom nemusí řešit veškerý majetek. Co v nich zahrnuto není, může se dědit podle zákona. A právě tady nastupuje poměrně přesně dané pořadí příbuzných.
Občanský zákoník rozděluje zákonné dědice do šesti dědických tříd. Vzdálenější příbuzný čeká, zda bude dědit někdo bližší. Rozhodně se tedy nestává dědicem jen proto, že se jeho jméno objevuje v některé z dalších tříd. Jednotlivé třídy na sebe navazují, a pokud nám jejich pořadí nevyhovuje, musíme příslušné kroky učinit ještě za života.
VIDEO
Závěť a dědická smlouva mohou pořadí změnit Člověk může o svém majetku pro případ smrti rozhodnout předem. Jednou možností je závěť, další dědická smlouva. Pokud se takto nevyřeší celé dědictví neboli pozůstalost, může se zbývající část dědit podle zákona. Dědická smlouva má oproti závěti některá specifika. Musí být uzavřena formou veřejné listiny a nelze jí pořídit o celé pozůstalosti. Jedna čtvrtina musí zůstat volná, aby o ní mohl zůstavitel rozhodnout jinak, například závětí. Ani závěť ovšem nedává zůstaviteli úplně volnou ruku. Zákon chrání takzvané nepominutelné dědice. Jsou jimi děti zůstavitele, případně jejich potomci, pokud některé z dětí nedědí. Neznamená to, že dítě musí získat právě byt, dům nebo jejich část. Ochrana má podobu povinného dílu. U nezletilého potomka musí dosahovat alespoň tří čtvrtin jeho zákonného dědického podílu, u zletilého nejméně jedné čtvrtiny. A to je docela zajímavé. Má-li zůstavitel manželku a dvě dospělé děti, bez závěti by všichni tři dědili rovným dílem. V závěti však může jednomu z dětí ponechat pouze jeho povinný díl. Proč se tak rozhodl, vysvětlovat nemusí.
Druh či družka mohou být v dědickém řízení v nevýhodě. Zdroj: iStock Šest dědických tříd: Kdo nastupuje v jakém pořadí Nepořídil-li zůstavitel pro případ smrti, případně tímto způsobem nevyřešil celý majetek, nastoupí zákon. Ten pracuje se šesti dědickými třídami. Nejde o jednu dlouhou řadu osob, které by se o pozůstalost podělily všechny zároveň. Každá další třída dostává prostor teprve tehdy, když se dědic nenajde v té předchozí.
VIDEO
První třída: Děti a manžel V první dědické třídě jsou děti zemřelého a jeho manžel či manželka. Dědictví si dělí rovným dílem. Nezáleží tedy na tom, že jeden z dědiců je pozůstalým manželem a ostatní jsou děti. Každý dostane stejný podíl. Pokud některé dítě nedědí, nastupují na jeho místo jeho potomci. Nejprve děti tohoto potomka, za zákonných podmínek případně další potomci. Pozor na jeden častý omyl. Manžel v první třídě automaticky nedostává polovinu pozůstalosti. Dědí stejným dílem jako každé dítě. Odkud se tedy bere rozšířená představa, že pozůstalý manžel nebo manželka obvykle vlastní největší část domu? Důvod je jiný. Ještě před děděním se zpravidla vypořádá společné jmění manželů. Jedna část domu tak může manželce připadnout už při vypořádání SJM. Teprve podíl zemřelého se rozdělí mezi dědice. Měli-li manželé dvě děti, rozdělí se tento podíl na třetiny. Manželka získá vedle toho, co jí připadlo při vypořádání společného jmění, ještě třetinu z manželovy části domu.V jednoduchém příkladu tak drží „svou“ polovinu domu a k tomu třetinu druhé poloviny. Je tedy většinovou vlastnicí. Každé dítě vlastní jednu šestinu domu.
Druhá třída: Manžel, rodiče a za určitých podmínek partner ze společné domácnosti Do druhé třídy se přechází tehdy, když zůstavitel nemá potomky, kteří by dědili. Vedle manžela či manželky zde přicházejí na řadu rodiče zemřelého. Dědit může také člověk, který se zůstavitelem nejméně jeden rok před jeho smrtí žil ve společné domácnosti. Samotné bydlení na stejné adrese však nestačí. Musí jít o osobu, která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla na zůstavitele odkázána výživou. Všichni dědí stejným dílem, manželovi či manželce však musí připadnout nejméně polovina pozůstalosti. Tady už je rozdíl mezi manželstvím a dlouholetým nesezdaným soužitím opravdu citelný. Partner nebo partnerka ze společné domácnosti tuto zákonnou jistotu nemají. Představme si bezdětného muže, po kterém zůstane manželka a oba rodiče. Manželce musí připadnout nejméně polovina pozůstalosti, rodiče si rozdělí zbytek. To, co manželka získala při předchozím vypořádání společného jmění, se do tohoto výpočtu nepočítá. Už jí to totiž patří. U nesezdané partnerky je výsledek jiný. Nejdříve musí prokázat, že splnila zákonné podmínky společné domácnosti. Bude-li potom dědit spolu s oběma rodiči zemřelého, připadne každému stejný díl. Partnerka tedy dostane třetinu pozůstalosti. Ne polovinu.
VIDEO
Třetí třída: Sourozenci a osoby ze společné domácnosti Nenajde-li se dědic ve druhé třídě, dostávají se ke slovu sourozenci zůstavitele. Spolu s nimi může dědit také osoba ze společné domácnosti, jestliže splňuje podmínky stanovené zákonem. Podíl sourozence, který nedědí, nezůstane bez dalšího ostatním. Na jeho místo nastupují jeho děti, tedy synovci a neteře zemřelého.
Čtvrtá třída: Prarodiče Nedědí-li nikdo z předchozích tříd, přicházejí na řadu prarodiče zemřelého. Dědí stejným dílem.
Pátá třída: Praprarodiče V páté třídě už se rodinný strom začíná větvit poněkud více. Dědí prarodiče rodičů zůstavitele, tedy jeho praprarodiče. Pozůstalost se nejprve pomyslně rozdělí na otcovskou a mateřskou polovinu. Jedna náleží příbuzným z otcovy strany, druhá příbuzným ze strany matčiny.Zákon pamatuje také na případy, kdy některý z praprarodičů nežije. Určuje proto, komu jeho část připadne a jak se bude postupovat, jestliže nežije ani druhý člen příslušné dvojice.
Šestá třída: Prasynovci, praneteře, strýcové a tety Ani šestá třída neznamená, že se o dědictví automaticky podělí celá široká rodina. Jsou zde dvě skupiny příbuzných. První tvoří prasynovci a praneteře, tedy děti synovců a neteří zůstavitele. Ve druhé jsou jeho strýcové a tety.Jestliže některý strýc nebo teta nedědí, mohou na jejich místo nastoupit jejich děti. Do dědického řízení se tak mohou dostat i bratranci a sestřenice zemřelého.Tady už ale zákonná posloupnost končí. Nejvyšší soud výslovně potvrdil, že zákon v šesté dědické třídě další zastoupení za bratrance a sestřenice nestanoví.
Manželé a dvě děti: Co se stane s rodinným domem? Představme si manželský pár, který vlastní rodinný dům ve společném jmění. Manželé mají dvě děti a otec zemře bez závěti. Než se začne dělit dědictví, musí se vyřešit společné jmění manželů. Výsledek není pokaždé stejný, záleží na majetkovém režimu manželů i na konkrétních okolnostech. Pro náš příklad ale počítejme s jednoduchou a častou variantou: polovina domu připadne manželce a druhá byla majetkem zemřelého. Až tato druhá polovina se dědí. O manželův podíl se rozdělí manželka a obě děti. Každý dostane třetinu z poloviny domu, tedy jednu šestinu celé nemovitosti. Manželka už ovšem svou polovinu vlastní. Po skončení řízení proto bude mít celkem dvě třetiny domu, každé dítě jednu šestinu. Výpočet je zkrátka potřeba udělat ve dvou krocích: nejdříve se oddělí to, co patří pozůstalému manželovi, a teprve potom se mezi dědice rozdělí majetek zemřelého.
Nesezdaný pár se společnými dětmi Teď stejný příklad bez sňatku. Muž a žena spolu žijí dvacet let, mají dvě děti, ale nikdy se nevezmou. Rodinný dům patří pouze muži. Ten zemře bez závěti. Dědí děti. Partnerka do první dědické třídy nepatří a ani dvacet společných let na tom nic nezmění. Dům tedy připadne dětem, každému jednou polovinou. A to je pro pozůstalou partnerku dost podstatná zpráva. Dlouhý vztah z ní totiž nedělá manželku, alespoň ne z hlediska dědického práva. Chce-li muž partnerku zabezpečit, musí na to myslet předem. Nabízí se závěť, dědická smlouva nebo jiné vhodné uspořádání majetku.
Nesezdaný pár bez dětí: rodiče mohou být spoluvlastníky domu Teď příklad trochu pozměňme. Partneři spolu opět žijí dvacet let, tentokrát však nemají děti. Dům vlastní napůl. Muž zemře a závěť po něm nezůstane. Jeho polovina domu se bude dědit. Jestliže partnerka splní zákonné podmínky společné domácnosti a oba mužovi rodiče jsou naživu, sejdou se v jedné dědické třídě všichni tři. Partnerka tady nemá stejné postavení jako manželka. Zákon jí nezaručuje alespoň polovinu pozůstalosti. Když dědí spolu s oběma rodiči, rozdělí si mužovu polovinu domu na třetiny. Partnerka už svou polovinu má. K ní získá ještě jednu třetinu z mužovy poloviny, takže nakonec bude vlastnit dvě třetiny domu. Každému z rodičů připadne jedna šestina. Kdyby byl naživu jen jeden rodič, rozdělí si pozůstalost s partnerkou napůl. Partnerka by tak držela tři čtvrtiny domu, rodič zbývající čtvrtinu. A jsme zpátky u situace zmíněné na začátku. Ani dlouhé společné soužití nezabrání tomu, aby se partnerka po mužově smrti dělila o dům s jeho rodiči. Někomu takový výsledek nevadí. Kdo ho ale nechce, měl by své majetkové poměry řešit včas.
Co když nedědí žádný příbuzný? Může se stát, že se nenajde vůbec žádný dědic. Není zde dědická smlouva, závěť ani nikdo, na koho by přišla řada podle zákona. Pozůstalost pak připadne státu jako takzvaná odúmrť. Stát se v tomto případě považuje za zákonného dědice a dědictví odmítnout nemůže.
VIDEO
Jak samotné dědické řízení probíhá Pozůstalí nemusí podávat žádný návrh, aby se dědické řízení vůbec rozběhlo. Jakmile se soud dozví o úmrtí, zahájí řízení sám a jeho vedením pověří notáře, který vystupuje jako soudní komisař. Práce notáře zdaleka nespočívá jen v sepsání majetku. Nejprve musí zjistit, kdo by mohl po zemřelém dědit, zda existuje závěť nebo jiné pořízení pro případ smrti a co všechno vlastně do pozůstalosti patří. Vedle majetku se samozřejmě zabývá i dluhy, které po zůstaviteli zůstaly. Pokud byl zemřelý ženatý nebo vdaná, bývá potřeba nejprve vypořádat společné jmění manželů. Teprve potom je jasné, co z majetku zůstává pozůstalému manželovi a co se skutečně stane součástí dědictví. Je-li dědiců více, nemusí nakonec každý získat podíl na každé jednotlivé věci. V praxi se často dohodnou jinak. Rodinný dům například připadne jednomu z nich, zatímco ostatní převezmou jiný majetek nebo dostanou finanční vyrovnání. Takové řešení bývá zpravidla praktičtější než rozdělení nemovitosti mezi několik spoluvlastníků. Ne vždy se ale dohoda podaří. Pokud se dědicové neshodnou, rozhodne se podle dědických podílů, které pro danou situaci vyplývají ze závěti, dědické smlouvy nebo přímo ze zákona. Dědictví lze také odmítnout. Nestačí ovšem říct ostatním členům rodiny, že o něj člověk nestojí. Dědic musí učinit výslovné prohlášení vůči soudu a dodržet zákonnou lhůtu. Pozor také na dluhy. Ty totiž smrtí zůstavitele automaticky nezmizí, ale přecházejí na dědice. Dědic, který uplatní výhradu soupisu pozůstalosti, odpovídá za dluhy pouze do výše ceny toho, co z dědictví nabyl. Bez této ochrany může být rozsah odpovědnosti výrazně širší. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. V tu chvíli však ještě nemusí být jasné, komu nakonec připadne konkrétní dům, byt nebo podíl. Právě to se řeší v řízení o pozůstalosti. Výsledek zachytí pravomocné rozhodnutí o dědictví. Jeho účinky se přitom vztahují zpět ke dni smrti zůstavitele. Jde-li o nemovitost, soud následně vyrozumí katastr o tom, kdo se stal jejím vlastníkem. Dům může zdědit také několik lidí najednou. V takovém případě z nich budou spoluvlastníci. Každý smí samostatně nakládat se svým podílem, nikdo však nemůže sám prodat celý dům. Ten totiž nepatří pouze jemu.
ZDROJE: Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., Zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 292/2013 Sb. Ministerstvo spravedlnosti: Dědění ze zákona Portál veřejné správy: Řízení o pozůstalosti
VIDEO