Sovětské tanky mají od konce šedesátých let osádku o třech mužích, zatímco západní o čtyřech. Není to úspora na lidech. Je to konstrukční rozhodnutí, které určilo tvar, hmotnost i pancéřování celého stroje, a zaplatilo se za ně jinde.
T-72 byl přijat do výzbroje v roce 1973 a vyráběl se v Nižním Tagilu. Vzniklo ho podle dostupných přehledů kolem pětadvaceti tisíc kusů a v té či oné podobě slouží dodnes ve zhruba pětadvaceti armádách.
Pro české čtenáře stojí za zmínku, že exportní verze se vyráběla také v Československu, podobně jako se u nás licenčně stavěl sovětský stíhací letoun MiG-21 .
Nejnápadnějším rysem konstrukce ale není nic z toho. Je jím to, že uvnitř chybí jeden člověk.
Zaměřovač Norden měl trefit sud z osmi kilometrů. Většina osádek přitom vůbec nemířila
Nabíječ je největší člen osádky Zní to jako slovní hříčka, ale je to technicky přesné.
Nabíječ potřebuje prostor, ve kterém se postaví nebo alespoň napřímí, a potřebuje dráhu, po které pronese náboj od uložení k závěru děla. U stopětadvacetimilimetrové munice to není malý pohyb.
Tenhle požadavek určuje výšku věže a objem bojového prostoru. A objem je u tanku to nejdražší, co existuje, protože každý krychlový metr uvnitř se musí obalit pancířem. Pancíř je těžký, hmotnost určuje podvozek a motor, a ty zase určují cenu a spotřebu.
Když nabíječe nahradí mechanismus, odpadne požadavek na jeho prostor. Stroj může být nižší, má menší povrch k pokrytí a při stejné hmotnosti unese silnější pancéřování v místech, kde na tom záleží.
Tohle je celá logika sovětského rozhodnutí v jednom odstavci. Zbytek jsou důsledky.
T-64 byl první, T-72 jednodušší Automat nabíjení se neobjevil u T-72, ale u staršího T-64. Ten měl mechanismus s kapacitou 28 nábojů, kde střela i prachová náplň byly uloženy nad sebou a do závěru se zasouvaly jedním pohybem.
T-64 byl ale drahý a náročný na výrobu. Z politických a hospodářských důvodů proto vznikl souběžný program, ze kterého se stal T-72.
Jeho automat je jiný. Nábojové schránky jsou uspořádány do kruhu při dně bojového prostoru, střela leží ve spodní části schránky a prachová náplň nad ní, obě vodorovně. Podavač je zasouvá do závěru postupně, ne najednou, takže je cyklus nabíjení delší. Kapacita karuselu klesla na 22 nábojů.
To je rozdíl, který se vyplatí znát, protože se oba typy automatu běžně směšují. T-64 a T-80 mají nálože uložené svisle, T-72 vodorovně, a karusel je u něj navíc krytý podlahou věže a ocelovými dvířky.
Celkový počet vezené munice se v pramenech uvádí 39 i 45 kusů podle verze.
F-117 byl hranatý kvůli radaru. Klidný let mu zajistilo elektronické řízení
Co o tom říkali sami konstruktéři Oficiální ruský popis stroje uvádí odůvodnění přímočaře. Zavedení karuselu podle něj umožnilo snížit výšku tanku a zmenšit pancéřovanou plochu, čímž se zlepšila ochrana bez změny projektované hmotnosti, a zároveň klesla pravděpodobnost zásahu uložené munice.
Poslední část té věty stojí za pozornost, protože se běžně cituje opačně. Podle konstruktérů uložení munice dolů do korby pravděpodobnost jejího zásahu snižuje, protože nejnižší část stroje je nejhůř zasažitelná a je krytá pojezdovým ústrojím.
Je to konzistentní úvaha. Otázka, kterou otevírá, nezní, zda je pravdivá, ale co se stane v případech, kdy se zásahu munice přesto dosáhne.
Cena: munice a osádka ve stejném prostoru Tady je ten ústupek.
Karusel je uložen při dně bojového prostoru, tedy v témže prostoru, kde sedí osádka. Není oddělený přepážkou. Náboje vezené nad rámec karuselu jsou navíc rozmístěné po bojovém prostoru.
Západní konstrukce se po sedmdesátých letech vydaly opačným směrem. Munice se ukládá do samostatného oddílu odděleného přepážkou a zakrytého panely, které se při vzniku tlaku uvolní a odvedou energii ven ze stroje. Osádka a munice tedy nesdílejí prostor.
Západní tank: vyšší silueta s nabíječem v osádce. Rozdíl mezi oběma přístupy je v tom, co se považuje za horší výsledek. Sovětské řešení snižuje pravděpodobnost, že k zásahu munice dojde. Západní řešení tuhle pravděpodobnost snižuje méně, ale zmenšuje následky, pokud k němu dojde.
Není to spor o to, kdo počítal správně. Je to rozdíl v tom, co se optimalizuje. A nejde o čerstvé zjištění, tenhle rozdíl je popisován v odborné literatuře desítky let.
Co se stane, když mechanismus vypadne Automat nabíjení má ještě jeden důsledek, o kterém se píše málo.
Systém se obtížně doplňuje a při poruše je ruční nabíjení děla v podstatě neproveditelné. U tanku s nabíječem znamená porucha podavače nepříjemnost, u tanku s automatem znamená ztrátu hlavní zbraně.
Pohled do bojového prostoru s karuselovým nabíječem. Tříčlenná osádka navíc dělá stroj zranitelnějším v jiném smyslu. Běžná údržba, tedy napínání pásů, čištění, doplňování a strážní služba, se dělí mezi tři lidi místo čtyř. Ztráta jednoho člena osádky je zásah do třetiny kapacity, ne do čtvrtiny.
To je věc, která se v tabulkách parametrů neobjeví, protože není měřitelná jedním číslem.
Sherman DD: Jak mohl třicetitunový tank plavat díky plátěné stěně
Proč ho přesto vyrobili v desítkách tisíc Kdyby se konstrukce hodnotila jen podle přežití jednotlivého stroje, vyšel by z toho T-72 hůř než jeho současníci.
Jenže nebyl na to navržený. Byl navržený tak, aby byl lehký, nízký, levný na výrobu a snadno přepravitelný, tedy aby se vešel na běžný železniční vagon a přes běžný most. Aby ho bylo možné vyrábět v počtech, které jiné konstrukce neumožňovaly, a aby jeho obsluhu šlo vycvičit rychle.
V tom byl úspěšný, a právě proto se s ním dodnes setkáváme napříč světem. Hodnotit ho měřítkem, pro které nevznikl, je stejná chyba jako hodnotit nákladní vůz podle zrychlení. Podobně jednostranné by bylo srovnávat ho s tankem Maus , jehož konstruktéři šli přesně opačnou cestou a obětovali hmotnost i rozměry ve prospěch pancíře bez ohledu na cokoliv jiného.
Karuselový nabíječ tedy není kuriozita ani slabina. Je to jedno rozhodnutí, ze kterého vyplynul celý zbytek stroje, včetně toho, co na něm funguje dobře, i toho, co ne.
Zdroje fotografií
t-72-tank-z-boku: Argus fin/Wikimedia, CC BY-SA 3.0leopard-1-zapadni-tank-srovnani-vysky: Banznerfahrer/Wikimedia, CC BY-SA 3.0t-72-karuselovy-nabijec-schema: GUSI92/Wikimedia, volné dílo