Program začal krátkým shrnutím historie, které vyprávěl kaštan, jenž celá desetiletí roste před arénou, povídání bylo doprovázeno poutavou grafikou a hudbou živého orchestru. „Společně jsme rostli, já do výšky, Dukla do historie,“ zmínil kaštan spojitost.
Následně přišel na pódium moderátor Martin Dejdar a mapování historie začalo podrobně. V roce 1955 stále ještě válkou poznamenaná s nově osídlená Jihlava hledala, co by obyvatele ze všech koutů republiky spojilo. Byla ta stavba zimního stadionu a následně příchod armádního týmu, mladých kluků, z Olomouce. Ti brzy zjistili, že lepší než střílet po sobě ze zbraní je střílet góly. „Netrvalo dlouho a hokej spojil celou Jihlavu. Fandili dělníci, ženy, děti,“ líčil kaštan.
„Vždy, když jsme hráli hokej, byly to hezké chvíle." Historicky první gólman Milan Podhorský , kterému je nyní 90 let, se nechal přivézt sanitkou, aby u oslavy mohl být. Dočkal se dlouhého aplausu vestoje. „Vždy, když jsme hráli hokej, byly to hezké chvíle, byli jsme dobrá parta,“ zavzpomínal. Jeho generace hrála pod širým nebem za deště nebo sněžení, samozřejmě za mrazu. „Neodradilo nás to, ale vadilo nám to,“ usmál se. Při další odpovědi pak v nadsázce pokáral Dejdara, že neví, jak dopadl historicky první zápas Dukly. Do dalších let by Dukle přál, aby se vrátila na vrchol.
Slovo následně dostal poslední kapitán Dukly, který nad hlavu zvedl mistrovský pohár v roce 1991, současný jednatel klubu Bedřich Ščerban . „Jsem strašně spokojený. Od roku 2008, kdy jsem nastupoval na pozici jednatele, jsem doufal, že tady něco takového vyroste,“ prozradil. Vysvětlil, že se snaží udržet DNA klubu, jehož historie sahá do roku 1955.
Další kapitola se týkala Jaroslava Holíka, díky AI se podařilo oživit staré fotky, legendární hokejista se proháněl na ledě, střílel góly a tvrdě bojoval se soupeři, nechyběly záběry ze střídačky. Výrazná persona měla už v mládí přezdívku starej, později šéf. To na něj sedělo. „Když byl Holík na ledě, věděli jste o něm a většinou to věděl i soupeř. Někdy ještě druhý den,“ uvedl kaštan.
Čtěte také: Před 11 lety odešla legenda Jarda Holík. Určitě nám dnes drží palce, řekl Ščerban
Jaroslav už nežije, na pódium přišel jeho bratr Jiří Holík , oba v útočné formaci doplňoval Jan Klapáč. „Poslední slovo měl brácha, my s Honzou jsme nebyli tak průbojní. A když nám to nešlo, tak nás seřval a to se nedá ani říct jak,“ rozesmál se a vzpomněl, že Jaroslav Holík rád provokoval fanoušky i brankáře soupeřů. Doma jim prý otec vždy říkal, že budou mít slovo, až budou mistři světa. „Takže jsme museli čekat do toho dvaasedmdesátého,“ usmál se.
Hokejisté pobláznili celé město Milníkem byl rok 1965, kdy Dukla vyrazila na Sprenglerův pohár do Davosu bez největších opor, přesto vyhrála celý turnaj. „Když se vrátili, Jihlava se úplně zbláznila, zpívalo se, tančilo,“ vzpomínal kaštan. Sedminásobný mistr s Duklou Jan Klapáč na zápas zavzpomínal. „Byli jsme mladé družstvo, fyzicky jsme na tom byli dobře a byla tam touha po vítězství. Ale neprožívali jsme to osobně, brali jsme to, že vyhrála Dukla,“ řekl.
Do Jihlavy kdysi přišel jako mladý voják Gustav Havel . „Já jsem nepřišel jako voják, já přišel jako kluk z venkova,“ vzpomněl na tu dobu, kdy bral hokej jako možnost, jak se podívat do světa. Dřív hrával v derby Havlíčkova Brodu a Kolína proti Jardovi Holíkovi, pak se sešli v Jihlavě a spřátelili se. „Akorát on mi vyčítal, že jsem v Jihlavě nezůstal a odešel do Sparty,“ dodal.
Čtěte také: KVÍZ: Mistrovská Dukla začíná novou sezónu, jak dobře tradiční klub znáte?
První titul přišel v roce 1967, Dukla hrála jedenáctou sezónu, už byla čtvrtá, třetí i druhá. Na konci února byl zápas s Gottwaldovem, v předposledním kole se stala Dukla mistrem a pak porazila ještě Vítkovice 8:2. To aby nikdo nemohl říct, že to byla náhoda. Na hráče pak fanoušci čekali dlouho do noci a když přijeli, na ramenou je nesli ke stadionu. „Netušili, že to nejlepší teprve začíná,“ glosoval kaštan.
Na pódium pak přišel Jaroslav Pouzar , který v dresu Českých Budějovic nastupoval proti hokejistům Dukly. „Tady to bylo o tom nedostat kotel a snažit se s nimi držet tempo. To bylo nadupané mužstvo a ještě k nim chodili nejlepší hráči z ligy, co šli na vojnu,“ připomněl. Ve třiceti letech pak odešel do zámoří, třebaže neuměl anglicky, a třikrát získal Stanley Cup s Edmontonem.
Na Duklu jsou Jihlavané stále hrdí Představil se i primátor Petr Ryška (Tým pro Jihlavu – ODS) a další bývalý hráč Milan Chalupa. „Dukla pro město znamená pořád to, co znamenala před sedmdesáti lety. Je to hrdost Jihlavanů, že jsou součástí něčeho, co je zajímavé nejen tady, ale i v zahraničí,“ sdělil primátor, jehož vřelý vztah ke sportu je všeobecně známý.
Na začátku sedmdesátých let se v Jihlavě už titul považoval za povinnost a Dukla sbírala i mezinárodní úspěchy. V roce 1972 hrála finále světového poháru. „Otázka jak Dukla hrála byla tehdy v Jihlavě zbytečná,“ zmínil Dejdar. V následujícím rozhovoru mu většinový vlastník Slavomír Pavlíček zopakoval, že Dukla se musí dostat do extraligy. Chce z Dukly udělat centrum hokeje pro celou republiku a začít od mládeže.
V roce 1982 znala Duklu celá Evropa, získala po dlouhých osmi letech znovu titul a začala druhá zlatá éra. Zatímco kaštan popisoval historii, na světelném poprsníku svítila jména tehdejších hráčů. Armádní tým tehdy vyhrál ligu čtyřikrát za sebou, na tu dobu vzpomínal Oldřich Válek . „Rozkaz zněl jasně. Ty myslíš, soudruhu, dvě dávky, a my jsme dali čtyři,“ parafrázoval filmovou hlášku. El Obro hrál tvrdě a zavzpomínal na legendární větu, kterou tehdy křičeli fanoušci. „Zabij ho, Oldo, zabij ho,“ zaskandovala mu na jeho žádost Horácká aréna i nyní, v roce 2026.
Komentátor Robert Záruba přes video vzpomněl, jak v mládí jeho bratr fandil Kladnu, on proto více přál Jihlavě. Následně začal do Jihlavy i jezdit pracovně a myslel, že to sestupem všechno skončí. S novou arénou se ale z toho všeho podle něj stala současnost a také budoucnost.
Po revoluci se klub přejmenoval na HC Dukla Jihlava a v roce 1991, v nové době, získal dosud poslední titul. Jaroslav Holík hráčům tehdy jako motivaci slíbil, že když vyhrají, pustí je ven vydělávat marky. „Silně si pamatuji, že jsem jako kapitán v roce 1989, ještě jako voják, četl prohlášení, že podporujeme stávkující studenty,“ vzpomněl na revoluci Ščerban. V posledním titulu viděl symboliku, hrál totiž s číslem 12 a toto byl dvanáctý titul. Pak nechybělo moc, aby klub zanikl, ale město ho zachránilo a cílem je vrátit Duklu zpět na vrchol.
Mikrofon dostal i Švýcar Christoph Habegger , který sbírá artefakty spojené s jihlavským klubem, dokonce se kvůli Dukle naučil česky. „Můj život by vypadal jinak bez těch emocí a těch zážitků. Díky, Jihlavo,“ prohlásil. V roce 1982 chtěl jít lyžovat, ale sněžilo, tak zapnul televizi, viděl hrát Duklu a její dresy ho fascinovaly. „Můj táta se naštval a říkal, komu to fandíš, to je vojenský tým, jsou to komunisté. Já mu odpověděl, že ale umí hrát hokej,“ vrátil se do minulosti. V Jihlavě byl poprvé v roce 1986. „Byla to fuška, vy jste se nedostali ven a já měl problémy se dostat sem, ale šlo to,“ usmál se. Nyní chystá knihu a má tam údajně pár zajímavostí, o kterých neví ani jihlavští fanoušci. „Knihu chci vydat koncem sezóny s postupem,“ řekl sebejistě.
Závěr patřil současnosti a budoucnosti. Architekt a spoluautor projektu Ondřej Chybík řekl, že jeho cílem bylo, aby se nová hala stala symbolem města. Cenu za čerstvé vítězství v České ceně architektů, hodinky Prim, chtěl věnovat Dukle, dostal je tak Jiří Holík. „Půjdou samozřejmě do naší Síně slávy,“ uvedl legendární hokejista.
Radní a manažer výstavby David Beke (Tým pro Jihlavu – ODS) přirovnal stavbu ke sportu. „Bylo to takové malé Nagano, zázrak, že se nám všechno podařilo v termínu a vysoutěžené ceně,“ podotkl s tím, že Dukla má vše pro to, aby byla schopná naplnit sen Jihlavanů a vrátit se do extraligy. „Ani halu jsme ale nepostavili ze dne na den,“ srovnal opět výstavbu a klání na ledě.
Oldřich Bakus vzpomněl na rok 2004, kdy Duklu vrátil do extraligy. Vzpomněl na tehdejší skvělou sezóny, rozhodující zápas i oslavy s fanoušky. U dalšího návratu před deseti lety byl Tomáš Čachotský , současný kapitán. „Byl jsem vychováván s tím, že jednou budu hrát za Jihlavu. Tak to zůstalo a budu Duklák navždy,“ prohlásil. Oba věrní kapitáni se shodli, že je lepší jet na vlně, když se vyhrává. Naopak zvedat manšaft, který je na dně, je už horší.
Sedmdesát let je už mezi hokejovými kluby pořádný kus života. „Lidé se měnili, hráči přicházeli a odcházeli. Generace fanoušků vodili na hokej svoje děti, a ty pak zase ty svoje,“ řekl závěrem kaštan s tím, že Dukla jsou lidé, kteří jí nikdy nepřestali fandit a popřál, aby i klub měl pořád pevné kořeny.
Článek jsme během show průběžně aktualizovali.