Vztah Filipa Vaňka k módě není založený pouze na sledování trendů. Za téměř třicet let v oboru si vybudoval vlastní pohled na oblékání, luxusní značky i na to, co odlišuje skutečnou kreativitu od pouhé snahy zaujmout. Jeho profesní dráha ho navíc přivedla přímo do zákulisí světové módy, kde měl možnost poznat fungování velkých značek z úplně jiné perspektivy než běžný zákazník.
Jednou z nich je také Armani, jehož nový obchod v Praze, Armani Exchange slavnostně otevíral. „Asi šest let jsem pracoval jako nákupčí pro několik butiků. Jednou ze značek, které jsme měli v nabídce, byla i hlavní linie Giorgia Armaniho. Měl jsem tu čest jezdit přímo do Armaniho showroomu a obchodně vybírat z kolekcí, které se následně zařazovaly do nabídky butiků. Právě tam jsme se setkávali,“ vzpomíná Vaněk. Jeho vztah k tvorbě italského návrháře se však neomezuje jen na profesní zkušenost. První kousek od něj si pořídil už v devadesátých letech nebo na začátku nového tisíciletí, kdy v Praze fungoval multibrandový obchod Pařížská 18, spojený se jménem Lenky Vejválkové.
Na Armaniho tvorbě oceňuje především uvolněnost, nadčasovost a schopnost osvobodit oděv od zbytečných pravidel. „Mám rád uvolněnou módu a obleky zbavené konstrukce, ty jemné, bez vycpávek. Armani byl jedním z prvních, kdo představil oversize siluetu a nebál se porušovat pravidla. Poslal Julii Roberts na předávání filmových cen v nádherném pánském obleku. Právě proto mám jeho věci rád. Nestárnou,“ vysvětluje.
Právě dlouholeté zkušenosti mu dnes umožňují srovnávat, jak se móda nosí v Česku a jak k ní přistupují lidé v zahraničí. Generace Z má vlastní styl. V Česku ho ale často překrývají sociální sítě. Vaněk se netají tím, že českou módní scénu posuzuje také v mezinárodním kontextu. Protože nežije pouze v České republice a má za sebou téměř tři desetiletí zkušeností, vnímá rozdíly, které podle něj nelze vysvětlit jen věkem nebo ekonomickou situací. „Já se tím srovnáváním netajím, protože nežiju pouze v České republice. Se značkami jsem dlouhodobě provázaný, svou kariéru buduju už téměř třicet let. Vidím, jak se mladí lidé oblékají jinde, a vnímám, že například generace Z v Itálii přistupuje k módě jinak. A nejen ve velkých městech. I v menších místech, kde žijeme, je vidět, že mladí lidé mají vlastní styl. Podobně to vnímám ve Španělsku nebo v Portugalsku.“
Zatímco v zahraničí podle něj mladá generace dokáže přirozeně kombinovat různé módní světy, v českém prostředí se obraz jejího oblékání často zužuje na to, co je vidět na sociálních sítích. „U nás je to trochu zkreslené sociálními sítěmi a obrazem, který vytvářejí. Ten je odtržený od reality toho, jak se tato generace skutečně obléká. Mladí lidé v zahraničí jsou opravdu kreativní. Nemají potřebu uctívat jen zahraniční značky nebo se obracet pouze k tomu, co už existuje. Nepohrdají velkými jmény ani módním byznysem, ale vytvářejí si vlastní mix. Často se na ně dívám na ulici, protože bývají velmi kreativní. U nás mám někdy pocit, že jsou všichni stejní, jeden jako druhý.“
S tím souvisí i jeho pohled na touhu po luxusních značkách. Vaněk se domnívá, že za některými postoji vůči drahým kabelkám a oblečení se může skrývat spíše nedostupnost než skutečné odmítnutí luxusu. „Mám pocit, že nakonec všichni chtějí značkové, drahé kabelky. Jen se to někdy schovává za tvrzení, že je vlastně nechtějí, protože si je nemohou dovolit.“ Sám přitom připouští, že ani on si ve dvaceti letech nemohl dovolit všechno, co by si přál. Rozhodující pro něj ale bylo, jakou cestu si zvolil. „Když mi bylo devatenáct nebo dvacet, také jsem na drahé věci neměl. A co jsem dělal? Pracoval jsem. A pracuji dodnes. Já jsem si zvolil cestu, na které jsem nechtěl příliš volna, večírků ani tolik vyvažování pracovního a osobního života. Chtěl jsem budovat kariéru, protože mě naplňuje něco jiného než jen sedět, rozjímat a o všem dlouze mluvit.“
Zatímco second handová móda a nakupování luxusních kousků z druhé ruky získávají stále větší pozornost, Vaněk k tomuto trendu přistupuje s rezervou. Nejde přitom jen o cenu nebo o to, zda je daný kousek módní. Zásadní je pro něj také jistota původu a osobní vztah k věcem, které nosí. „Já osobně second handovou módu rád nemám. Ani v případě, že jde o značkové oblečení. Za prvé nemáte vždy jistotu, že je daná věc autentická, a to se týká především kabelek, ale i oblečení. A za druhé si myslím, že každý člověk do věcí, které používá, vkládá vlastní energii. Já nechci mít věci, ve kterých je energie někoho jiného.“
Připouští, že existují výjimky, kdy může mít pro člověka oblečení z druhé ruky osobní hodnotu. Sám však tento přístup nesdílí. „Samozřejmě chápu, že někdo může chtít mít po určitém člověku něco na památku. To je ale něco jiného. Pro mě ta energie ve věcech zůstává a já se nechci dotýkat produktů, kterých se dotýkal někdo, koho neznám. To je důvod, proč second hand nemám rád, i když může jít o tisíckrát dražší a luxusnější věc.“
Výhrady má také k tomu, jak se někdy označují lidé, kteří pracují s použitým oblečením a vytvářejí z něj nové kombinace. Podle něj je potřeba rozlišovat mezi kreativním stylingem, zábavním obsahem a skutečným návrhářstvím. „Pro mě je návrhářem například pan Giorgio Armani nebo týmy lidí, kteří pracují v jeho značce. Stejně tak týmy, které stojí za značkami jako Etro nebo dalšími velkými módními domy. To jsou lidé, kteří vytvářejí skutečné kolekce a produkty. Myslím si, že bychom měli dávat prostor novým nápadům, ale zároveň bychom měli být opatrní v tom, koho označujeme za návrháře.“
S nadsázkou se vyjadřuje také k televizním pořadům, které stavějí na módních soutěžích a výrazných osobnostech. Jejich zábavní rozměr chápe, nepovažuje je však automaticky za prostředí, v němž vznikají budoucí velká jména módního návrhářství. „Takové pořady jsou často vytvořené především proto, aby byl obsah pro publikum zajímavý a diváci se bavili. To ale ještě neznamená, že jejich účastníci budou jednou sedět ve velkých módních domech a vytvářet skutečné kolekce. Zároveň si myslím, že podobné pořady mohou být pro mladou generaci atraktivní. Jsou koncipované tak, aby se divák pobavil, a v tom mohou fungovat velmi dobře.“
Jednou z oblastí, s níž je Filip Vaněk dlouhodobě spojován, je módní kritika českých celebrit. Jeho komentáře bývají ostré, sarkastické a někdy i provokativní. Sám však zdůrazňuje, že smyslem jeho hodnocení není shazovat člověka jako osobnost, ale upozorňovat na to, co lze na jeho stylu zlepšit. „Já tam skutečně vidím pokrok. Samozřejmě existuje řada osobností, které se urazí, a jsou i takové, které se z kritiky nepoučí. Ale zároveň je tu obrovské množství lidí, kteří před čtyřmi lety, když jsme pořad začínali, patřili mezi ty opravdu špatně oblékané. Dnes je přitom často chválím.“ Právě tato proměna je pro něj důkazem, že i kritika může mít smysl, pokud se za ní skrývá konkrétní doporučení. Sarkasmus a humor jsou podle něj přirozenou součástí pořadu, který má diváky bavit, neměly by ale zastínit jeho podstatu.
„Vždycky je potřeba si uvědomit, že tyto pořady musí být zábavné. Podobné formáty mají obrovskou sledovanost i ve Spojených státech. Já ale nikdy nekomentuji člověka jako takového, jeho postavu, zaměstnání nebo práci. Vždycky se snažím říct také to, co by mohl udělat jinak a jak by se mohl oblékat lépe, pokud to daný outfit umožňuje.“ Ne každý módní přešlap lze podle něj snadno napravit, přesto vidí, že jeho slova nezůstávají bez odezvy. Některé osobnosti si doporučení skutečně berou k srdci a postupně mění svůj přístup k oblékání. „Některé outfity jsou takové, že si člověk říká, že s nimi už se vlastně nedá nic dělat. Ale vidím, že si ty osobnosti moje přímé i nepřímé rady berou k srdci a promítají je do svého oblékání. Reflektují je ve svém stylu. A právě to mi dělá největší radost.“
Zdroj: Autorský článek
Související články