Místo pozdravu dal hned průchod svým vtipným komentářům, jimiž pokaždé bavil okolí. Teď řekl: „Umřít musí být docela snadný, když se to povedlo už miliardám lidí“ a v očekávání smíchu přejel očima po kamarádech.
Ale nikdo se nezasmál. Všichni tři na něj obrátili oči v němém úžasu a Lukášova ruka strnula uprostřed pohybu půllitru k ústům.
„Tak sakra, co se děje?“ zvýšil Eda hlas. „Řekl jsem něco, co jsem neměl?“
Lukáš se ztěžka nadechl: „Mluvíme o tom, že Jáchymově ženě našli něco na mozku. Už dávno, ale řekl to až teď.“
„Nádor,“ dodal Vojta.
„Zhoubnej,“ připojil Lukáš temně.
Jáchym seděl bez hnutí, se strnulým pohledem nevedoucím nikam.
„Co? Cože?“ koktal Eda. „Tak to se moc omlouvám, kluci. Jáchyme, kamaráde, promiň.“ Položil Jáchymovi ruku na rameno, ale ten se ani neohlédl.
„Glioblastom,“ pronesl tiše.
Glioblastom – naprosto podivné, strašidelné, zákeřné slovo. Co přesně znamená, nikdo nevěděl, ale každý cítil, že toto je konečná.
Eda nebyl přítomen prvotnímu šoku ostatních mužů, tak pořád ještě uvažoval racionálně.
„To se fakt nedá léčit?“
„Nedá,“ řekl tiše Jáchym. „Doktoři to zkouší zpomalit, ale už teď víme, že…“ Nechtěl to doříci. Divoce zíral do pěny roztékající se po skle půllitru. Pak aspoň oklikou dodal: „Že už máme termín.“
Všichni tři zděšeně naslouchali. Termín? K čemu?
Jáchym řekl skoro nezřetelně. „Průměr je dvanáct měsíců od diagnózy, Edo. A my z něho ukrajujeme sedmý.“
Večer, na který se všichni těšili, se jim úplně rozpadl. Tiše popíjeli pivo a mlčeli jak nikdy. S očima, kterým se dařilo nesetkat se s jinými.
Už v sedm šli domů.
♣ ♣ ♣
Jáchym kráčel po chodníku a nohy ho neposlouchaly. V hlavě mu hučelo jako v rozbité váze. Chtěl přejít křižovatku, ale zleva se ozvalo ostré skřípění pneumatik a stará felicie zastavila sotva půl metru od jeho kolen. Řidič vystrčil hlavu z okna a do večerního ticha řval: „Seš slepej, blbče? Chceš se nechat zabít?!“
Jáchym se na něj podíval, ale jeho obličej byl prázdný, obličejová mimika mu nefungovala. Zvedl ruku v nevýrazném gestu, které mohlo znamenat omluvu stejně jako mávnutí nad světem, a bez jediného slova pokračoval v chůzi. Řidič ještě zaklel, zařadil jedničku a odjel. Jáchym si uvědomil, že v něm to okamžité nebezpečí nezanechalo ani stín strachu. V hlavě měl nejčernější myšlenky. Že tu manželka už dlouho nebude. A že tu zůstane sám. Co si počne? Co třeba domácnost? Vždyť neumí roztřídit prádlo na praní a v troubě upéct koláč.
Vzápětí se zastyděl. Bojí se o sebe, jak bude zvládat všechno, co ho čeká. On sám. Ale co ona? Jak ona má zvládnout to, co ji čeká a s čím oba už dávno počítají?
Vzpomínal na první události. Jak na vycházce náhle zakopla, aspoň si to nejdřív myslela. Nebyla tam žádná překážka, jen pocítila, že jí na okamžik neposlouchá noha. Než stačila udělat druhý krok, byla na zemi. Natloukla si loket a odřela koleno. Bolelo to, ale dokulhala domů. Druhý den se tomu už jen smáli.
Když otevřel dveře bytu, uvítalo ho ticho protkané jen tikáním nástěnných hodin. Vstoupil do pokoje a uviděl Sofii. Ležela opřená o dva polštáře a držela v rukou rozevřenou knihu.
Na okamžik ho přepadly výčitky svědomí, že od ní odešel, ale do hospody musel, protože o tom potřeboval s někým promluvit. A v úterý se vždycky scházeli – byla to jejich letitá tradice, kotva v obyčejném životě.
Sklonil se nad manželkou, položil jí ruku na zátylek, prsty zavadil o jemné krátké vlásky, které jí začínaly znovu vyrážet, a jemně se zeptal: „Co čteš?“
„Čtu a nevím, co,“ řekla unaveně.
Pohlédl na obálku. Byl to tlustý historický román, Vondruška. Měla ho rozečtený už od jara. „Vždyť jsi na pětadevadesáté stránce byla už včera,“
„Já vím,“ pousmála se smutně a položila knihu na noční stolek. „Přečtu odstavec, a než dojdu na konec dalšího řádku, zapomenu, kdo je Záviš z Falkenštejna. Písmena mi skáčou před očima.“
„To dělají ty léky,“ konejšil ji Jáchym a pohladil ji po tváři. Kůže na jejích spáncích byla jemná jako papír. „V ranní dávce je toho moc. Doktor říkal, že únava i problémy s očima teď budou častější.“
„Vždycky ráno je mi hrozně,“ šeptala a zavřela oči. „Hlava třeští, jako by mi do ní někdo zatloukal klín. A ta nevolnost…, už se mi stalo, že jsem to nestihla k umyvadlu.“
Jáchym si přisedl na okraj matrace. Vzal ji za studenou ruku. Myslel na to, jak ji před rokem viděl okopávat záhony na zahradě, s šátkem uvázaným vzadu a se smíchem, který dokázal prosvětlit i ten nejtemnější podzimní den.
„Zítra zavolám na onkologii,“ řekl tiše. „Možná by mohli upravit dávkování temozolomidu.“
„Nech to být, Jáchyme,“ hlesla. „Pojď si raději lehnout. Už se doktorů neptej. Ti dnes už vědí jen tolik co my.“
„Ale aspoň to vědí latinsky,“ žertoval.
Vzala ho kolem krku. Po celý život si neprojevovali tolik něhy, nevyměňovali si tolik doteků a pohledů jako nyní. Čas, ten běžec, kterého nemůžeš nikdy zastavit, přikoupit, pronajmout ani vypůjčit, nám ukazuje, co bylo důležité ve chvílích, které už minuly. Ne ve chvílích, které teprve přijdou.
♣ ♣ ♣
Lékaři nedávno ukončili ozařování. Už to nemělo medicínský význam.
Jakmile se to Jáchym dozvěděl, šel na kliniku.
„Proč jste ukončili léčení?“ promluvil zvýšeným hlasem.
Doktor Jandejsek odložil brýle a opřel se v křesle.
„Důvod je jednoduchý, pane Břízo. Ozařování už nemůže přinést nic nového. Co jsme mohli, to jsme udělali. Radiační terapie není všemocná. A navíc, v tomto stadiu bychom jí mohli dokonce ubližovat. Ten prevít neleží na místě, prorůstá do okolí…“
Jáchym přestal poslouchat. Ozařování zklamalo. Nádor dál roste.
Pak se nadechl: „Co teda dál kromě těch pilulek? Co by ještě pomohlo? Doktore!“
Onkolog se na zdrceného Jáchyma podíval hlubokým, chápavým pohledem. „Co dalšího by pomohlo? Objímejte ji třikrát denně. A každý den jí říkejte, že ji máte rád.“
„Já ji přece mám rád,“ bránil se Jáchym.
„Ano, máte. Tak jí to říkejte. Potřebuje to slyšet znova a znova. Protože, abyste věděl, bojuje o pocit bezpečí a lásky. To může léčit.“
Jáchym odcházel a přemítal, má-li tomu věřit. Copak stačí něco říkat a člověku se opravdu uleví?
Když šel městem, stále na to myslel. Existuje hypnóza, ta pomáhá léčit. A co všichni ti sportovci, třeba vytrvalci, co překonávají bolesti, slabost? Vědomí cíle a víra ve vlastní schopnosti jim pomáhají všechno překonat… Vědomí cíle? Probůh, jaký cíl můžete mít s nevyléčitelnou nemocí?
Objímejte ji třikrát denně? O takovém léku nikdy neslyšel.
Došel do lékárny pro další balení temozolomidu. Vedle něho zůstal stát starší člověk, který si už rovnal účtenku a peníze do peněženky. Sešli se u dveří.
„Vím, co jste si kupoval,“ řekl starý muž potichu.
Jáchym byl překvapený, to nečekal. Co si to vůbec…
„Loni jsem ho chodil kupovat taky. 835 korun za balení. Jenže od letoška už je plně hrazený pojišťovnou.“
„Cože? Vy jste taky…? A jak jí je dnes? Žije? Viďte, že žije?!“
Překvapeně se na něho podíval. „Zemřela loni v prosinci.“ Hlas mu ztemněl. Na dvou venkovních schodech se krátce rozloučili. Starší muž ještě dodal: „Víte, celý život jsem si myslel, že největším soupeřem člověka je smrt. Ale není.“ Ztěžka se nadechl. „Je to prázdnota po těch, které jsme milovali.“
Jáchym šel domů a potichu plakal. Nad tou neznámou paní. Nad Sofií. Nad sebou. Nad tím vším, co se dělo. Co bylo tak nespravedlivé, tak nepochopitelné, tak zákeřné a zničující.
Musel ještě jednou projít parkem, aby se uklidnil, než vzal za kliku jejich domu.
♣ ♣ ♣
Čas plynul. Nadešlo úterní ráno. Jáchym vstal, pohladil ženu, ustrojil se a uvařil si k snídani černý čaj. Na stůl postavil do ozdobné misky další tabletku. Toho posledního posla naděje, který jim lékaři dali. Jenže! Zatímco temozolomid bojuje, nádor si neúprosně razí cestu mozkovou tkání a zachvacuje další části čelního laloku. A pomalu vítězí.
Jako každé úterý, chystal se večer za kamarády. To ho spolehlivě drželo v pohodě aspoň jeden den. Že se těšil a že tam pak pobyl aspoň dvě hodiny. Odlehčovací služba, říkal své návštěvě hospody.
Ani jeden z těch tří se na Sofii neptal. Otázky jako „Jak se má?“ by tady byly idiotské. Proto čekali, jestli Jáchym něco řekne sám. Někdy něco zmínil a to byl povel, aby se vyptávali dál a trochu ho rozmluvili.
Když hovor kolem stolu na chvíli umlkl, Jáchym do ticha pronesl. „Mám ji třikrát denně objímat. Slyšeli jste něco takového, kluci? To má být lék. Asi půjdu do lékárny, jestli mi ho předepíšou.“
Všichni tři ožili a jeden přes druhého radili. Objímej, určitě. A co líbat? A co přímo soulož? Nebo aspoň horké kakao. V lékárně pozor, ať ti to lékárnice nepředvede.
Když jim legrácky došly, sklonili se opět nad pivem.
„Víš o někom jiným, kdo by vám třeba poradil?“ zeptal se Lukáš.
„Radit už není co. Vlastně jen čekáme. Užíváme si každého dne, jak to jen jde.“
„Vy si užíváte…?“ začal Eda. Přece oba mohli jen ležet na gauči a hovořit. Ale ostatní ho včas přerušili.
„Chodí Sofie ven?“ ptal se Vojta. „Má nějakého koníčka?“
„Výjimečně ven chodila, ale teď se bojí. Asi dvakrát se jí stalo, že náhle upadla.“
„Jak upadla? Udělalo se jí mdlo?“
„To možná taky. Ale ona se prostě vypnula.“
„Probůh, jak se může člověk najednou vypnout? A jak tohle bude pokračovat?“
„Nevolnost a zvracení má už dávno. Teď ta rovnováha a taky má potíže s hledáním slov. Najednou se prostě odmlčí.“
„Přece nemá alzheimera? V tomhle věku?“
„To víš, že ne. Ale děje se to ve stejné části mozku.“
Chvíli se nad tím zamysleli.
„Jak dlouho že už nepracuje?“ ptal se Lukáš, aby vůbec něco řekl.
„Teď to budou čtyři měsíce. Když si vzpomenu, že několik let vedla banku, celou zdejší pobočku, ani se mi to nechce věřit. Nebylo jí nic, jezdili jsme na dovolenou, o víkendu na výlety na kola, večer do kina nebo na koncert. A teď je všechno pryč.“
„Nějaký hodně zlý kouzelník nad vámi mává hůlkou,“ poznamenal Eda, jako vždy nápaditý. Jen ten kousavý humor ho opustil, když seděl s Jáchymem u jednoho stolu.
„Hele a co syn? Co dělá Kuba?“ připomněl Lukáš. „Ještě ho máte venku?“
„Přece tam už žije. Nastálo. Britská Kolumbie – úplně nejvzdálenější kus Kanady. Byl tu před měsícem na celý týden. To ještě Sofie chodila na ozařování. To jsme ještě všichni doufali.“
„No a kdy zas přijede?“
„On tam má přece zaměstnání,“ začal Jáchym. „Přijede, až… Přijede, až mu řeknu,“ dopověděl ztěžka.
A to byl konec tématu. Ještě promluvili o počasí, o mistrovství Evropy ve volejbale a o nedávném požáru ve městě, ale hovor se jim drolil, nálada se vytratila, pomlk bylo víc než not.
„Držte se,“ řekl Vojta Jáchymovi, když se loučili. Chtěl mu stisknout ruku, ale Jáchym už byl myšlenkami jinde a rychle se otočil. Vojtova ruka zůstala napřažená do prázdna.
♣ ♣ ♣
Sofiin stav se postupně zhoršoval. Na ní samé to skoro nebylo vidět. O něco zhubla a nosila teď nakrátko ostříhané vlasy. To kvůli tomu, aby nebyla tak nápadná lysina, která se jí objevila na temeni v místě ozařování. Naštěstí to ve světlých vlasech bylo jen málo vidět. Ony ani ty vlasy už nebyly tak sytě plavé jako dřív, začaly slámovatět, jak to jednou nazvala sama Sofie. Jáchym si přitom vzpomněl na drobnou událost, jak kdysi dávno její vlasy ve slunci oslnivě zazářily na černém opěradle jeho pracovního křesla. Na něm se o chvilku později divoce pomilovali. Ale to už Jáchym nahlas říct nemohl. Jen by ho zajímalo, na co všechno si vzpomíná ona.
Zato si vzpomněl, jak to celé před půl rokem začalo. Zrovna si z neopatrnosti vylil trochu kafe na podlahu. Když se vracel s hadrem, Sofie u stolku luštila sudoku. Na chvíli přestala, pohlédla z okna, pomalu odložila tužku a trochu přiškrceným hlasem se zeptala: „Jáchyme, jak se píše trojka?“
„Cože?“
„Jak se napíše trojka. Vidím ji tady vytištěnou, ale jak to napsat?“
„Sofie, co to je za fóry? Neumíš napsat trojku??“
Rozčililo ho to a odešel z pokoje. Blázny si bude dělat, zrovna když on na to nemá vůbec náladu. Nechápal, co to je od ní za šprajc, cítil jen, že to není milenecké škádlení, to by od ní znělo jinak, mazlivěji.
V dalších dnech se přidaly ranní bolesti hlavy, rozmazané vidění, trnula jí pravá ruka a podklesávaly nohy. Šla k lékaři, který ji poslal na neurologii. Avšak jak se ukázalo, nebyla to konečná stanice. Tou byla až onkologie. Za několik týdnů jí diagnostikovali rostoucí nádor v levém temenním laloku.
Uplynulo pár měsíců, ozařování bylo dávno ukončeno, Jáchym chodil jen pro léky a včera večer mu volala paní Lhotská.
„Co potřebujete?“ nechápal. Byla to však nabídka z hospicové služby, jejich lékař jim dal kontakt.
„Děkuju, já to zvládám,“ odvětil. „My to tu zvládáme.“
Na ten krátký rozhovor si vzpomněl, když se ráno vzbudil a v posteli se trochu protahoval. To probudilo i Sofii. Zvedla hlavu.
„Kam jdeš?“ zeptala se.
„Přece do práce,“ odpověděl udiveně.
„Ach tak,“ pronesla vysíleně. „Promiň.“
„Nic se neděje. To teď bude čím dál častější…“
„Co bude častější?“
„Sakra! Sakra, promiň, to jsem nechtěl říct.“ Plný rozpaků a studu odešel do koupelny. Z brožurky věděl, že po prvních potížích mohou přijít halucinace a zmatenost. Bože, co ho s ní ještě čeká? Po dvaceti šesti letech manželství!
Vrátil se z koupelny.
„Já jsem ti chtěla…“ Avšak zmlkla.
„Cos mi chtěla?“
Odevzdaně se usmála. Neví, proč se usmála a taky neví, co chtěla říci. Ten prevít ji drží za hrdlo a slova ven nepustí. V očích se jí objevily slzy. Jáchym přešel k oknu a napjatě sledoval dodávku DPD, dokud mu nezmizela z očí.
♣ ♣ ♣
Až do pátku se nic nedělo. Jáchym jezdil do práce a Sofie pobývala doma. Jen někdy si vyšla do parku za domem a z lavičky pozorovala hrající si děti.
V pátek vrazil Jáchym do dveří jako velká voda. Rychle shodil boty, umyl si ruce a s papírovou taškou veplul do pokoje.
Sofie seděla na kanapi a zkoušela luštit křížovku. „Co je to?“
„To je sekt, Mucha. Nealkoholický,“ říkal a radostně s lahví šermoval.
„Proč?“
„Podívej se na kalendář,“ ukazoval na stěnu. Kalendář tam visel hned vedle hodin.
„A co?“ nechápala.
„No podívej se pořádně!“
Zavrtěla hlavou.
„Je mi jedenapadesát!? vykřikl rozjařeně s lahví až u stropu.
„Cože?“
„A pořád mám před tebou dvouletý náskok,“ liboval si.
„Jo tak.“ Sofii to překvapilo. „Aha. Promiň, zapomněla jsem.“
Jáchymovi zatrnulo. Bylo to poprvé za dobu jejich manželství, kdy si na toto datum nevzpomněla.
Začal láhev otvírat, ale když špunt s obrovským hlomozem vylétl, víc než polovina obsahu se vylila. Na stolek, na gauč, na koberec. Úplně zapomněl, jak otvírat sekty.
Pak trochu upili a jen tak spolu seděli a nic nedělali. Po chvíli se Sofie uložila na gauč a jen oddechovala.
Jáchym si přisedl na kraj. „Je ti blbě?“
„Trochu.“
„Hlava?“
Přikývla. „Od rána.“
„Proč jsi mi aspoň nezavolala?“
„Protože jsi byl v práci.“
„Tak jsem mohl přijít. Nebo aspoň mluvit bychom mohli.“
Odhrnul jí vlasy z čela. „Máš teplotu?“
„Ne.“
„To je dobře.“ Sám ale věděl, že dobře není nic.
Přesto se pokusil o obyčejný večer. Udělal večeři. Na kousky nakrájel brambory a zeleninu, kterou doma našel. Všechno naházel do pekáče, zakapal olejem a strčil do trouby. Pak se šel podívat k pračce. Sofie nechala prádlo vyprat, ale už ho nepověsila. Věděl proč. To je teď těžká práce. Všechno je teď těžké, každý tělesný výkon, souvislá řeč, ba i myšlenka.
Po večeři zůstali chvíli u stolu, Sofie našla fotky z jejich dovolené. Nebylo jich mnoho, protože už mnoho let všechny končily kdesi v adresářích počítačového disku. Avšak tohle byly fotky z doby, kdy bylo zvykem některé vybrat a nechat si je na rohu Karmelitské udělat ve fotocentru. Ani to fotocentrum už tam nebylo. Nejdřív prodejna cédéček, pak prodejna porna a teď kdovíco. Nic se už nevrátí, nic nebude jako dřív, pomyslel si.
Sofie rozkládala fotky a vzpomínala, kde to vlastně byli. Díval se, jak jí cuká zápěstí. Dobře věděl, o co se jedná. Ještě před měsícem si spolu občas někam vyšli, do parku, do obchodu. Teď už zůstávala doma, slabá a utrápená.
„Jdu si lehnout,“ řekla najednou. Vzepřela se o stůl, vstala a pomalu odešla. Jáchym odnesl nádobí do myčky a když skládal fotky, všiml si její oblíbené: na pláži v Řecku sedí oba na kamenu a mezi nimi prolézá vzhůru jejich malý Kuba. Bylo vidět, jak se lopotí, tvářička zkřivená, opíral se o oba rodiče, ale stoupal. Jáchym přemýšlel nad tím podobenstvím.
Pak za ní přišel do ložnice. „Co všechno jsme si v životě přáli,“ říkal si v duchu. „A teď a tady, v jednom pokoji, dva lidé čekají na něco, co si nepřejí.“
Naklonil se k Sofii.
„Víš, co mě mrzí?“
„Co?“
„Že jsem tě někdy neposlechl.“
„V čem?“
„V maličkostech. Třeba když jsi říkala, že máme jít ven, i když prší.“
„To jsem říkala?“
„Ano. A taky, že nemáme čekat na dovolenou. A že bychom měli jezdit za babičkou častěji.“
Sofie otevřela oči a tiše řekla: „Ale my toho přece prožili hodně.“
Jáchym přikývl. „To je taky pravda.“
„Jen jsme si toho někdy nevšímali.“
Seděli spolu dlouho. Venku projelo auto. Pak další. Někde v domě bouchly dveře. Někdo se hádal. Někdo se smál. Někdo volal na dítě. Někdo šel do hospody. Někdo právě přišel o práci. Někdo čekal na telefon. Někdo byl šťastný a ani o tom nevěděl.
♣ ♣ ♣
Rána začala být chladná a vlhká, listy na javoru pod okny zežloutly a odpadávaly v celých trsech. Odpoledne seděla Sofie v křesle u okna. Slunce na chvíli prorazilo mraky a vrhlo do pokoje dlouhé šikmé paprsky plné vířícího prachu.
Jáchym nesl na tácu čaj a misku s piškoty. Když vstoupil, Sofie se na něj zadívala a začala se smát. Zvedla ruku a lehce prstem ukázala do prostoru těsně vedle jeho hlavy.
„Čemu se směješ, Sofi?“ zeptal se překvapeně a položil tác na stůl.
„Vy jste dneska přišli dva?“ smála se. „To je od vás hezké. Dva Jáchymové. Jeden vysoký a druhý kousek vedle něj, o něco menší. A oba nesete úplně stejné hrnky.“
Jáchyma zamrazilo. „Cože?! Sofie, tohle není legrace!“
Dvojí vidění. Lékař na klinice o tom mluvil – útlak zrakového nervu nebo otok v týlním laloku. Pro ni to v té chvíli byla milá, neškodná hříčka, bizarní kouzlo rozostřeného světa, ale pro něj to byl další nemilosrdný signál, že nádor uvnitř její hlavy bezohledně roste a jako povodeň ukrajuje z mozku kousíčky zdravé krajiny.
Přešel k ní, sedl si na podlahu k jejímu křeslu a vzal ji za obě ruce. „Já jsem tu jen jeden, Sofinko. Jenom jeden.“
Sofie zamrkala. Úsměv z její tváře zvolna mizel, jak se mlha v mozku rozestoupila a do vědomí pronikla skutečnost. Zrakové osy se znovu protnuly, obraz splynul v jediný. Ruka se jí chvěla a v očích se jí zaleskly slzy.
„Proč ještě tohle?“
„Neboj se, přijde to jen někdy. Budu s tebou, ať mě uvidíš dvakrát nebo vůbec ne.“
Chvíli bylo ticho. Oba pochopili, že nemoc se jejich životem plíživě roztahuje pořád dál.
„Uděláš večeři?“ zeptala se. Přitom si položila hlavu na polštář a usnula. Jáchym seděl mlčky a bez hnutí, oči upřené kamsi na zeď.
Když se z několikaminutového spánku probrala, Jáchym vstal a šel do kuchyně. Chvíli bezradně stál před ledničkou. Pak ji otevřel, do sklenic nalil oběma trochu ginu a čtyřikrát tolik toniku. Vrátil se do pokoje.
„Pamatuješ, jak jsme si koupili ten gauč?“
„Který?“
„Ten první.“
„Ten oranžový?“
„Byl levný.“
„Protože ho nikdo nechtěl.“
„My jsme ho chtěli.“
„My jsme byli mladí a hloupí.“
„Teď už jsme staří a chytří.“
Sofie se usmála: „Mluv za sebe.“
Jáchym ji pozoroval a najednou mu připadalo, že ten okamžik je nesmírně důležitý. Ne proto, že by se dělo něco velkého. Právě naopak.
Byla v pyžamu. Měla rozcuchané vlasy. Na stole stál od rána hrnek. Na židli visela ponožka. Nic zvláštního.
A přesto si pomyslel: Tohle si musím zapamatovat.
Pak si udělali čaj. Sofie si chtěla namazat chleba, ale dvakrát jí upadl nůž. Poprvé se tomu zasmála. Podruhé už ne.
„Jsem nějaká nešikovná.“
„Jsi unavená.“
„To taky.“
„Zítra nikam nechoď.“
„Já nikam nechodím.“
„Tak ještě víc nikam.“
Znova se usmála. Jenže později se jí udělalo nevolno. Sotva doběhla do koupelny.
Když se vrátila, byla bledá. „Už mě to nebaví,“ řekla.
♣ ♣ ♣
Pak přišel další všední den. Jeden z těch důležitých.
Sofie vstala o půl páté ráno, to ale Jáchym nevěděl. Umyla se, oblékla si bleděmodrý kostým a zlehka se nalíčila. Uvařila si mátový čaj a postavila se s ním k oknu. Dívala se na nehybnou ranní ulici, rty stisknuté jako v nějakém soustředění. Poté si sedla na gauč. Hlavně si nelehnout a neusnout, říkala si.
Jáchym se jako vždy vzbudil před šestou. Ještě sotva probuzený šel pokojem do koupelny, když uviděl Sofii.
„Proč ještě neležíš?“ zeptal se znepokojeně.
Plaše se na něj podívala: „Bála jsem se, že bych zase usnula a všechno zapomněla.“
„Co bys zapomněla? Já sám pamatuju na všechno. Nakupuju a většinou dělám večeře. A obědy ti dovážejí.“
„O to nejde.“
„Tak řekni.“
„Bála jsem se, že bych zaspala své rozhodnutí.“
„Jaké rozhodnutí?“ vypravil ze sebe Jáchym. O čem se probůh rozhodla?
„Rozhodla jsem se, že naplno přijímám, co mě čeká. Vím už dávno, že nemá cenu bojovat, ale celou dobu jsem se s tím nemohla smířit.“ Na okamžik se odmlčela, aby nabrala sílu. „Vím, že proti tomu prevítovi nemůžu nic dělat, ale pořád jsem cítila jen úzkost a strach. Odmítala jsem svou budoucnost. Teď, teď jsem se rozhodla, že svůj osud přijímám. Budu pokorná.“
Po chvilce dodala: „Je to snadné. Stačí otočit list, a je to.“
„O čem to mluvíš?“ začal, ale náhle to pochopil. „Žofie!“ káral ji.
„Snadné jako s touhle knihou. Stačí otočit list, a je to.“
„Nerouhej se.“
„Já v Boha nevěřím.“ A po chvilce dodala: „Ale začínám na něho spoléhat.“
Jáchym musel odejít do koupelny, aby mu jeho žena neviděla do tváře. Zuřivě si myl obličej, znovu a znovu, aby se všechny kapky smísily a někam odtekly.
Jeho drahá Sofie se rozhodla, že přijímá to, co se má stát! Ví, že nemůže vyhrát a uznává to. A aby své rozhodnutí naplno prožila, tak kvůli tomu dokonce brzy vstala, pěkně se oblékla a nalíčila. Aby si potvrdila, jak vážně, jak opravdově to myslí.
Jako každého chlapa ho nejvíc štvalo, že nemůže nic udělat. Že to nemůže opravit, obstarat, najít nebo přinést. Že to nemůže vybojovat. Přemoci. Že je tu úplně zbavený všech schopností a sil. Může jen čekat.
Než se vrátil do pokoje, musela si Sofie opět lehnout. Tak, jak byla, v kostýmu, v ruce lžičku od čaje. Ale nespala.
„Jáchyme, já jsem ráda, že jsem to neprošvihla.“
„Co jsi neprošvihla?“
„To celý. Život.“
„Jak to myslíš?“
„V životě jsem přece nebyla ležák jako teď. Dobře jsem se učila. V Brně vystudovala. V bance měla náročný, ale pěkný zaměstnání. Na Tenerife jsme spolu vystoupali na nejvyšší horu, na tu sopku. A když bylo Kubovi dvacet pět, jeli jsme za ním do Kanady, i když jsem se bála létat.“
V Jáchymově hlavě se otevřel příval dalších společných vzpomínek.
Ale než stačil promluvit, Sofie dopověděla: „Víš, líbí se mi, že jsem nic nevzdala.“
♣ ♣ ♣
Do hospody teď Jáchym chodil málokdy. Nějak ho to nebavilo a cítil tu stísněnost, když si sedl mezi ostatní. Připadal si jako dusítko na trubce, které nedovolí břeskný zvuk, nýbrž jen tichý, zastřený, jakoby váhající.
„Ahoj, kluci,“ pozdravil trochu hlučně. „Tak co Slovan? Jak hrál? Já to teď moc nesleduju.“
„Prohrál,“ odpověděl ponuře Lukáš. „Třikrát po sobě.“
„A co je jinak nového?“
„Nevím, Strojobal zase propouští.“
Jáchym se podíval na Vojtu.
„Jo, já jsem mezi nimi,“ řekl Vojta.
„Ty se máš, Jáchyme“ začal Eda. „Tebe teď nikdo vyhodit nemůže. Prý sis to v práci zařídil.“
Lukáš ho chtěl okřiknout, ale Jáchym odpověděl: „Zařídil jsem si jen to, že můžu dělat na poloviční úvazek. A že můžu čerpat celkem devět dní na ošetřování. Už jsem si dva vybral. Jinak funguju, jak se dá.“
Po jednom pivu se rozloučil a odešel.
„Nemá to lehký,“ podotkl Lukáš.
Eda si pochválil: „Já si na svůj život stěžovat nemůžu. Jde jen o to, aby si on nemusel stěžovat na mě. Haha.“
Ty jeho vtípky už nikoho nebavily. Eda se vždycky nejdřív zabýval sebou a jen jeho aforistický humor vnášel ke stolu oživení. Sám pracoval jako likvidátor pojistných událostí. Viděl tolik těžce havarovaných aut a motocyklů, ale o lidech z nich nemluvil.
„Tak jako tak musí vydržet až do konce,“ pokračoval Lukáš.“ Pořádnej chlap neuteče, i kdyby to mělo trvat roky.“
„Smrt?“ vzpomněl si pojišťovák Eda. „To je vlastně totálka, že?“
„Vole,“ reagoval Lukáš a vstal od stolu.
♣ ♣ ♣
Listopad přinesl první mrazy. Okna byla ráno pokryta jemnou námrazou a v pokoji byla cítit vůně sušeného heřmánku a dezinfekce. Sofie už téměř nevstávala. Její svět se zmenšil na plochu postele, noční stolek se síťovaným obvazem, krabičkami léků a sklenicí s pítkem. Na záchod se dovlekla taktak. Ale snažila se, protože to poslední, co člověk chce, je ztratit důstojnost a svobodu pečovat o své tělo.
Jedné noci ji přepadl krátký epileptický záchvat. Jáchym to na základě brožurky předvídal. Přesto prožil několik minut čirého zoufalství, když se její tělo na lůžku začalo nekontrolovatelně škubat a z úst jí šla pěna. Držel ji za ramena, aby si neublížila, a v duchu si vybavil modlitbu, kterou od dětství nevyslovil. Záchvat odezněl stejně náhle, jako přišel, a zanechal ji v hluboké, těžké spavosti, ze které se probouzela jen na krátké okamžiky úsvitu.
Jáchym se rozhodl, že si vybere další den na ošetřování. Po snídani uklidil a když se vrátil do ložnice, uviděl, že plakala.
„Žofi,“ oslovil ji jemně. „Žofinko, co se stalo?“
Sofie si ztěžka utřela oči zpocenou dlaní. „Nic se neděje.“ A po chvíli dodala: „Jen že jsme tady.“
Jáchym se k ní posadil na postel, kam jí pomohl přejít, protože pravá noha ji začínala zrazovat a při chůzi ji táhla za sebou jak cizí břemeno.
„A že jsi se mnou,“ řekla ještě.
Za chvíli opět usnula. Její dýchání bylo mělké, přerušované.
Jáchym seděl mlčky a bez hnutí, oči upřené kamsi na zeď, kde visel starý obraz s motivem zasněžených smrků. O co pořád bojujeme? O co se snažíme? Kde se v člověku bere ta šílená touha rvát se o každý den, o každou hodinu, když to stejně končí takhle? Když jsou všechny naše plány, vzpomínky, přečtené knihy a vybudované domy nakonec rozdrceny hromádkou buněk, které se zbláznily v temné dutině lebky?
Zoufal si a odpověď nepřicházela. Jen z ulice sem doléhal vzdálený šum městské dopravy, zvuky světa, který běžel dál bez ohledu na to, že v jednom malém bytě ve druhém patře zvolna zhasínal jeden lidský vesmír.
♣ ♣ ♣
Příští večer byla její mysl neobvykle jasná. Jako by se svíčka před dohořením naposledy jasně rozhořela.
Vzal její pravou ruku do své levé a pravou ji hladil. Její vlásky teď byly jemné jako chmýří.
„Co teď bude?“ šeptala úzkostlivě a očima se vpíjela do jeho tváře. V těch očích byl strach dítěte, které stojí na prahu neznámé, tmavé místnosti.
Nadechl se a vydechl. „Co?“ odpověděl pomalu. „Vrátíš se domů.“
„Domů…“ její oči se rozšířily a zorničky se zachvěly.
„Ano, všichni se nakonec vracíme domů. Vzpomínáš na Jedlovou?“
„Na babičku,“ vydechla už s očima zavřenýma.
Sofie pocházela z vesničky Jedlová v Orlických horách. Narodila se tam v roubeném domku své babičky na kraji lesa, kde v zimě sníh zasypával okna až okenicím. Dědu nikdy neviděla. Zemřel dlouho před jejím narozením při svážení dřeva. Babička pak žila v domku sama, tkala plátno, vařila bylinkové čaje a vychovala Sofiinu matku v představě, že smrt je jen další ze čtyř ročních období – drsná, ale přirozená jako příchod zimy.
„Babička tam na tebe čeká,“ šeptal Jáchym a polykal slzy, které jej pálily v hrdle. „Sedí na lavici u kachlových kamen, na stole je borůvkový koláč a ve světnici to voní dřevem a křížalami. Všechno je tam v pořádku.“
Sedl si do křesla a přivinul ji na sebe.
Sofie se slabě pousmála. Zkroucené prsty na jeho dlani lehce povolily.
„Co my toho zažili…“ Slzy jí tekly zpod víček, stékaly po propadlých spáncích a vpíjely se do bílého povlaku polštáře. Myslela na léta společného života, vzpomněla si na stanování u rybníka, když byli mladí, na chuť spálených špekáčků, na první společný byt s rozvrzanou parketou v předsíni, na všechna ta obyčejná rána, kdy jí vařil kávu a ona mu urovnávala límec u košile.
Jáchym zůstal sedět vedle ní, držel ji za ruku a v náhlé manželské telepatii si také on promítl zlomky jejich společného života. Všechny ty roky, které člověk považuje za samozřejmé, nejsou vůbec samozřejmé. Největší část života tvoří věci, kterých si skoro nevšimneme. Význam dostanou až dodatečně. Najednou litujeme, že jsme se nezachovali jinak. Že jsme neřekli něco jiného. Že jsme nepocítili to, co teď cítíme s takovou jistotou. Že jsme naplno nevnímali všechny maličkosti, které jako jednotlivé tahy štětcem skládají náš životní obraz.
Ráno předčasně otevřené okno. Hrnek na stole. Čisté povlečení. Hádka kvůli dovolené. Déšť, do něhož se nikomu nechce jít. Smích v kuchyni. Pusa před spaním...
Tiše řekla: „Škoda, že to člověk ví až potom.“
„Co?“
„Že to bylo krásný.“
Jáchym cítil, že už nedokáže mluvit.
Přesto řekl: „Bylo.“
Sofie otevřela oči. „Jáchyme, prosím tě, co mě čeká?“ Těsně se k němu přivinula.
Sebral poslední síly. „Světlo. Mnoho světla.“
„Světlo,“ vydechla.
Jáchym se sklonil a políbil svou ženu na čelo. Jeho ruka nepřestávala hladit její spánek a tvář.
„Neplač, že to končí,“ šeptal jí. „Usmívej se, že se to všecko vůbec stalo.“
Objal ji ještě úžeji a ona se mu schoulila v náruči. Po několika vteřinách se přestala chvět.
Vzduch z plic odešel pomalu a lehce. Další nádech už nepřišel.
Rozednívalo se.