Disney+ přichází s novým dramatem Střepy (The Shards), natočeným podle stejnojmenné knihy Breta Eastona Ellise – autora, kterého většina lidí zná díky Americkému psychu. Střepy se od něj ale liší v jedné podstatné věci: jde o autofikci. Ellis je hlavní postavou vlastního románu a vypráví o svém divokém mládí v Los Angeles osmdesátých let, tedy o sexu, drogách, hledání vlastní sexuality a sérii brutálních vražd.
Ne nadarmo se osmdesátá léta nazývají zlatým věkem sériových vrahů. Jeden takový začíná řádit i v Los Angeles a zaměřuje se na střední školu Buckley. Tu navštěvuje i mladý Bret Easton Ellis (Igby Rigney), ambiciózní začínající spisovatel, který zrovna dokončuje svůj první román Míň než nula. On a jeho skupina přátel se musí vyrovnat se smrtí různých studentů a doufat, že nepůjde i o jejich vlastní krky. Bretovy obavy se znásobí, když k němu do třídy přestoupí tajemný Robert Mallory (Homer Gere), se kterým rozhodně není něco v pořádku.
Střepy jsou seriál s jasným centrálním tématem – přetvářkou. Stejně jako každý druhý „whodunit“ narativ založený na řešení jisté záhady a nalezení pachatele v rámci uzavřené skupiny, kde každý má své důvody a důkazy mířící k jeho vině, i ve Střepech je přetvářka základním aspektem vyprávění. Na rozdíl od Vraždy v Orient expresu jde však motiv klamu zde vypozorovat na několika separátních úrovních, od příběhu jako takového až po spoje mezi postavami a jejich hereckými protějšky. Po přijetí tohoto úhlu pohledu se vám otevře příležitost nalézt ve Střepech to, co by někdo jiný možná přehlédl.
Předstírání k žánru murder mystery jednoduše patří. Není to však jediný způsob, jak nám toto téma podlézá. Jde dokonce o myšlenku, kterou Bret, náš protagonista, napřímo vyřkne v jedné z epizod. Přibližně sedmnáctileté postavy se snaží vypadat dospěle. Své idoly čerpají z knih, které jsou na ústupu, a filmů dobývajících svět. Osmdesátá léta znamenala doposud největší dosah celebrit na každodenní životy, a co teprve v Los Angeles. Každý chlapec chtěl být Harrison Ford a dívka zase Katharine Hepburn a dělali všechno pro to, aby se jejich sny vyplnily. Charaktery Střepů tak pořádají velkolepé večírky plné cigaret, sexu a drog, a to v domech jejich rodičů a také za jejich peníze. Snaží se vypadat a chovat jako dospělí, kterými se chtějí stát, a je jen otázkou času, než přestanou muset předstírat. Střepy jsou tak snad jediným dílem, ve kterém to, že teenagery představují na první pohled dospělí herci, hraje v jeho prospěch – středová skupinka přátel v průběhu epizod přichází o své dětství a nevinnost, a tak v uvozovkách dorůstá do svých očividně přibližně pětadvacetiletých tváří.
Seriál ale klame například i vizuálně. Dokáže nám předestřít fantastické barvy v chytrých kompozicích a některé záběry zachycují skoro až hmatatelnou texturu jistých materiálů, zejména například vody, a vytvářejí tak dojem, že je celý projekt natočený oldschoolově na film. To sice bohužel není pravda a praktičnost digitálu opět vítězí, ve finále na tom však nesejde – jednoduše klobouk dolů kameramanům a celému postprodukčnímu týmu. Finální efekt odvádí značnou část práce, co se atmosféry týče, a divák se tak opravdu ocitá v idylicky zpracovaných osmdesátých letech tak, jak by si je pamatoval tehdejší náctiletý, který právě prožíval pokud ne nejlepší, tak minimálně nejdramatičtější roky svého života.

Nemůžeme ale ignorovat negativa. Respektive největší a v podstatě jediný nedostatek, který seriál devalvuje – jeho scénář, jenž za sebou bohužel zanechává hořkou pachuť. Střepy fungují na principu střídání dialogů a voiceoverové narace, tedy vypravěče v podobě Breta, který komentuje situaci. Těžko tedy pochopit, proč se scenáristé rozhodli zaplnit dialogy, jež mají fungovat jako nástroj pro budování osobností jednotlivých postav, neohrabanou expozicí. Ladně vepsat podstatné informace do přirozeného rozhovoru může být těžké, přesně proto však byly zahrnuty Bretovy monology, neboli perfektní záminka pro předání potřebných faktů. Nemělo by být třeba jimi zahltit i každou druhou scénu, ve které Bret s přáteli jen tak posedává u bazénu.
I zde však můžeme najít jistý motiv přetvářky. Jedním z hlavních bodů propagační kampaně, který vzbuzoval naději v nadcházející adaptaci, byla přímá spolupráce s Ellisem samým. Jak se ale později ukázalo, ten odsouhlasil a vyjadřoval se pouze k prvním dvěma epizodám. Ty, nepřekvapivě, sužuje problém stálé expozice podstatně méně než zbývajících sedm. Většina dílů, specificky pár posledních, tak disponuje scénářem natolik strojeným, že divák pomalu nestíhá protáčet oči a začíná se smát. V kombinaci s drastickým odkročením od knižní předlohy tak vzniká narativ nejen těžko uvěřitelný, ale navíc naplněný postavami, které se v průběhu pár epizod staly karikaturami samy sebe.

I když jdou mnohdy proti vkusu, Střepy zkrátka mají styl. Kdyby se recenze na nejnovější adaptaci Ellise měla omezit pouze na jediné slovo, bylo by to právě „stylové“. Každou pochybu o pozitivním hodnocení rázem vyvrací nějaký záběr, který do diváka pomyslně vrazí jako vlak. Ten pak sedí u televize jako přejetý Bretovým Mercedesem 450SL a nechává se pohltit bezchybnou atmosférou čtyřicet let starého LA a volností, se kterou si žijí místní teenageři. Sleduje barvy, kompozici scény, pohyb kamery a obecnou krásu toho, co zabírá, a zapomíná na všechny své připomínky. Střepy nejsou nejlepším seriálem všech dob ani letošního roku, ale mají něco, co spoustě, ne-li většině jejich vrstevníků chybí – čirý, nezaměnitelný styl. A co je v Městě andělů důležitějšího než styl, zlato?