4 min

Staré housle

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Až stydlivě skryté všetečným zrakům návštěvníků visí za dveřmi mé pracovny staré housle. Visí tam už léta, hned vedle mosazného gongu, který krásně zazvoní pokaždé, když do něho nechtěně bouchnu otevřenými dveřmi.

Staré housle

Zdroj: otcovy housle

Staré housle

3. 9. 2026

Vůbec nepotřebuji, aby housle někdo okukoval. Jsou památeční. Staré a odřené, ze smyčce vlaje utržená žíně a uvnitř, na dně svého těla, mají věkem omšelý štítek, na kterém je napsáno - fecit Jindřich Štumpf, Lovosice, Anno 1924.

Když si je otec kupoval, bylo mu jednadvacet let. Možná si je ani nekupoval, ale dostal je od svého třebenického otce, který byl odborníkem v místní likérce fy. Kraupner, známé tehdy po celé Evropě. Já vlastně ani nevím, kdy se otec začal na housle učit. Moc toho o jeho mládí nevím. Je zajímavé, že se děti většinou o mládí a minulost svých rodičů nezajímají. Nelze jim to ale vyčítat. Mají jiné starosti, úměrné jejich věku. Žijí své životy, jako všechny děti, a dívají se kupředu. Co bylo, to je příliš nezajímá.

Dodnes vidím otce, jak sedí na stoličce poblíž kamen, na hlavě starou rádiovku a hledí na nás. Vidím jeho oči, bloudící po kuchyni. Stačilo málo. Zeptat se. Určitě by o svém mládí rád vyprávěl. Té otázky se však nikdy nedočkal. Nikdy nás nenapadlo, že taky jednou zestárneme a budeme někde sedět a koukat, jak nám ubíhají léta. Žili jsme současností a budoucností jako všechny děti.

Když pootevřu dveře své pracovny, vidím ty staré housle. A pokaždé ve mně vzbudí nějaké asociace. Už asi nikdy hrát nebudou. Neměl jsem nikdy ty správné ambice, ale ani schopnosti hrát na nějaký hudební nástroj. Spíš jsem vždycky obdivoval ty, kteří to uměli. Kteří hráli na klavír, na kytaru nebo na housle. Nebo na cokoli jiného.

Obdivoval jsem lešanského Vlastíka Fenclů, který každý večer koncem srpna, když v naší škole přespávaly chmelařky, brnkal na návsi pod zámkem na kytaře trampské písničky, a my kluci jsme spolu s chmelařkami hulákali na celou vesnici. Obdivoval jsem ho a taky mu tu schopnost hrát a bavit tím holky záviděl.

Obdivoval jsem i otce, který hrával housle v místním šramlu na hasičských a baráčnických bálech, pod bradou měl kapesník a s přivřenýma očima sledoval své houslové noty. Po půlnoci dědkové v podvlékačkách vylezli na stoly a šraml pořád hrál a hrál a dědkové rozjařeně tancovali na stole s půllitrem piva v ruce.

Já i otec jsme měli každý svůj jedinečný vnitřní svět. Nikdy nás nenapadlo, že by se tyto naše světy mohly třeba v nějakém bodě i střetnout. On byl ponořen do svého mládí, do svého deníku, který před námi úzkostlivě schovával, možná, že stále ještě do svých dávných tužeb a myšlenek, já byl ponořen do své budoucnosti a svých romantických představ a snů. I otec měl určitě své romantické představy, se kterými vstupoval do života. A já jsem se na ně nikdy nezeptal. Mohu o nich dnes jen soudit podle poznámek v jeho deníku. Možná, že naše představy a myšlenky byly podobné. Jen posazené do různého času. Možná bych mu tehdy ani nerozuměl. Je paradoxní, že dnes si myslím, že mu už konečně rozumím.

Ty staré housle vypovídají mnohé. A každé Vánoce mi neslyšně přehrávají starou vánoční píseň „Nesem vám noviny“. Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne, a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával „Nesem vám noviny“, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý. A já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku a že život běží tak, jak běžet má.

Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře. Až do nějaké doby, kdy se ocitnou samy na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie.

Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát.

V tomto městě se otec narodil

Článek je, stejně jako dva předcházející články, použit z mé vzpomínkové knihy Výprava do ztraceného času.

Autor: Jan Zelenka

Reklama

Další články z i60.cz

Svitavy slaví 770 let od založení, tak pojďte nás ve fotoreportáži navštívit

Bernini a paní Constanza

Gian Lorenzo Bernini (1598-1680), italský velmistr barokního umění, malíř a zejména sochař a architekt.

Bezmoc podvědomí

Advokát na penzi JUDr. Jiří Bejček dnes opět špatně spal. Přesto vstal a otevřel okno. Ale nezajímala ho...

Poslední prázdninový výšlap z Radějova do Strážnice

Všechno jednou končí, i letošní prázdniny. V jejich závěru jsme si s naší turistickou družinou vyrazili na...

Kdy a jak dorazí peníze: Přehled o výplatách starobních důchodů

Přiznáním starobního důchodu začíná nová životní etapa. Doposud byl člověk zvyklý, že mu výplata za...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Staré housle

Konec „sovětského“ stylu. Nový velitel radikálně změnil systém války proti Rusku

Co se stane s tělem, když na měsíc úplně přestanete pít kávu. Zázrak, tvrdí vědci

Ostrý konflikt Gemrotové s Rytmusem. Zpěvačku rozčílilo video, pak ji zablokoval

Inspekce varuje před nebezpečným masem z Penny. Lidé ho mají doma, ihned ho vraťte

Když někdo řekne, že už nechce být na světě: co opravdu říct a čemu se raději vyhnout