ROZHOVOR. Průmyslník Martin Wichterle letos posouvá svou Wikov Group na tržby přes sedm miliard korun. Svůj ruský podnik, který otevřel v roce 2019, pro něj de facto skončil: byznys ovládla ruská strana a Wichterle ho má za odepsaný. Mezitím roste v USA, koupil úspěšný slovinský Litostroj a lobbuje za to, aby Česko mělo opět svůj příběh, kterým by se mohlo prezentovat světu.
Rozhovor je písemnou verzí ekonomického podcastu MakroMixér. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org, a Jan Bureš, hlavní ekonom ČSOB.
Rok 2026 u vás vypadá velmi úspěšně, očekáváte tržby přes sedm miliard korun. Před deseti lety to bylo asi 1,7 miliardy. To je výrazný skok. Co je jeho příčinou?
Podnikáme v řadě průmyslových oborů, u průmyslových převodovek v řadě zemí a trhů. Specifický vývoj prodělává energetika, kde dochází k zásadní změně energetického mixu, přechodu k obnovitelným zdrojům, k řešení stability sítě. To vede k velkým investicím. Přichází elektromobilita, další velké investice do energetického sektoru, a to všechno táhne investice, do nichž dodáváme: ať už převodovky pro energetiku, nebo vodní turbíny. Poptávka roste utěšeně, zejména právě ve vodní energetice (skupina Wikov je nově hlavním technologickým dodavatelem pro novou přečerpávací elektrárnu ČEZ na Orlíku, pozn. red.).
To jsou tedy ty klíčové produkty, které vám táhnou tržby?
Největším driverem současného trhu i ziskovosti je vodní energetika. Ta byla po dekády zanedbávaná. Dnes má jakýkoli upgrade stávající vodní elektrárny poměrně vysokou návratnost, a tím se otevřel velký prostor obnovy hydroelektráren. Plus je to taženo výstavbou přečerpávacích elektráren, které dnes představují nejvýkonnější způsob skladování energie, a to nejen z hlediska nákladovosti, ale hlavně objemu uchované energie. Vodní energetika je tedy velice silná. A co se týče průmyslových převodovek, tam jsou to zejména rychloběžné převodovky pro plynové turbíny, větrnou energetiku, vodu a další aplikace, kde je potřeba dodat elektrickou energii.
V roce 2024 jste koupili Litostroj, světového výrobce turbín pro vodní elektrárny. Co bylo dřív: vejce, nebo slepice? Tedy: šli jste cíleně po tomhle byznysu, nebo jste koupili firmu a teď s potěšením sledujete, jak ten segment roste?
Byznys je o potkávání příležitostí, do kterých sáhnete, nebo naopak nesáhnete. Pro nás to byla příležitost, která zapadala do našeho výrobního i technologického spektra a byla nám blízká z hlediska trhu i zákazníků. Byli jsme technicky schopni tu firmu převzít a dát jí synergii a další přidanou hodnotu.
Kupte si firmu v Německu
Máte investice ve Spojených státech, v zemi, která je vlivem svého prezidenta nepředvídatelná, různě uvaluje cla a mění pravidla hry. Má to bezprostřední vliv na váš byznys?
Musím říct, že ještě silnější přítomnost máme v Kanadě, kde máme firmy na čtyřech místech. Jsme blízko ještě jedné akvizice v Québecu. Amerika je ale prvotním směrem našeho zájmu. Ve Spojených státech funguje Litostroj v Birminghamu v Alabamě a otevíráme servisní centrum v Houstonu. Na začátku celního konfliktu byla situace v byznysových vztazích mezi Kanadou a Amerikou hodně rozladěná, ale myslím, že se to nějak usadilo. Firmy i zákazníci se naučili žít v určitém chaosu, který tyto vztahy přinášejí.
Tím, že vyrábíte i ve Spojených státech, se vás tedy týká to, čeho chtěl Donald Trump docílit – přesvědčit zahraniční firmy, aby přišly vyrábět do Ameriky.
My tam tolik nevyrábíme, ale chceme tam vyrábět víc. Důvod však nejsou cla, ale blízkost k zákazníkovi. Americký trh je obrovský a zároveň vztahový, v dobrém slova smyslu. Musíte vypěstovat dobrý vztah se zákazníkem, a ten se dá pěstovat jen, když tam jste. Z Evropy by se to dělalo extrémně složitě. To je hlavní důvod, proč jít do Ameriky. A myslím, že by o tom měla uvažovat řada českých firem, protože příležitostí je tam daleko víc.
Narušené vztahy se jednou mírovou dohodou nespraví. Spoustu byznysu v Rusku už obsadily čínské a další asijské firmy. Je otázka, jak oslabené Rusko vůbec bude schopné být nějakým ekonomickým partnerem.
Působíte i v Německu, máte tam výrobce železničních převodovek. Zároveň říkáte, že by se Česko mělo od Německa ekonomicky odpojit, protože jsme uvízli v roli subdodavatele. Není v tom rozpor?
Myslel jsem to z pozice subdodavatelství. Pokud je Německo vaším jediným zákazníkem, tak jakmile zakašle, ztrácíte trh a nemáte kam jít, protože nemáte vlastní produkt, který byste nabídli jinde na třetích trzích. To je neštěstí českého průmyslu a české ekonomiky. Výrazně se to zlepšuje, protože objednávková síla německé ekonomiky klesá, takže české firmy hledají další odbytiště a vlastní trhy. To je útěk ze subdodavatelské ekonomiky. Na druhou stranu Německo dnes nabízí českým investorům a firmám spoustu příležitostí, protože tam probíhá určitá generační obměna. Takže je lepší kupovat firmu v Německu a být tím primárním vlastníkem, než uvíznout v roli subdodavatele. Subdodavatel svého zákazníka nikdy nepřeroste ani nedožene.
Ale pořád slýcháme, že na německém trhu je těžké přesvědčit vlastníky, aby firmu prodali zrovna do Česka.
Mohl bych o tom vyprávět řadu příběhů. Jeden z prvních jsem zažil někdy v roce 2001 nebo 2002, když jsme kupovali menší firmu ve Švýcarsku. Bylo tam sto nebo dvě stě minoritních akcionářů a byli úplně zděšení, že firmu koupili Češi. Jako bychom byli nějaké vzdálené Mongolsko. To se postupně mění. Možná složitější je to v Rakousku. Německo tak děsivé není. Nakonec vám to prodá ten, kdo za to chce nejvíc peněz, jak to tak bývá. A pak už jde spíš o to přesvědčit zaměstnance a management, že to s nimi myslíte dobře a že jste schopni tomu podniku dát přidanou hodnotu nebo ho vytáhnout nad hladinu.
Když mluvíme o vaší expanzi do zahraničí, týká se vás i kurzové riziko a debata o euru. Jaký je váš pohled na případné přijetí eura: uvítal byste ho, nebo už vlastně v eurozóně stejně jste?
Oboje. Drtivá většina českých firem v eurozóně fakticky je. Od úvěrů přes obchodní vztahy, i v České republice, ať je to energie nebo dodavatelé, všechno probíhá v eurech, snad s výjimkou mezd. My jako exportéři převádíme tu část do mezd a tam ten kurzový pohyb nějak žijeme. Větší problém než koruna vůči euru je pro nás kurz dolaru vůči euru, protože spoustu věcí dodáváme do Ameriky a tam nejsou schopni akceptovat jinou měnu než dolar. Ty změny dolaru jsou i větší problém než cla.
S Ruskem nic dělat nemůžeme
Nemůžeme pominout Rusko. Vy jste tam v roce 2019 otevřeli výrobní závod, po útoku Ruska na Ukrajinu jste výrobu v březnu 2022 přerušili a tehdy jste říkali, že ji neobnovíte do konce konfliktu. V jakém stavu je to dnes?
My jsme si to odepsali. Ta firma dál existuje, výroba se nepřerušila úplně, protože to byl společný podnik padesát na padesát. My jsme tam ale samozřejmě ztratili schopnost tomu velet, řídit to a prodávat tam. Vypadli jsme z role toho, kdo to ovládá. Jestli se tam někdy fyzicky vrátíme, to netušíme. Narušené vztahy se jednou mírovou dohodou nespraví, ten byznys se bude oživovat dlouho a asi už se nikdy nevrátí do rozměru obchodní výměny, jaký byl před válkou. Spoustu byznysu tam mezitím obsadily čínské a další asijské firmy. Je otázka, jak oslabené Rusko vůbec bude schopné být nějakým ekonomickým partnerem.
Generuje vám ta firma v Rusku něco?
Občas něco jednou za rok vykážou, ale žádné peníze z toho nejsou. Něco tam zjevně dělají, ale do jaké míry jsou čísla, která nám posílají, v pořádku, to nevíme.
A není to přesto reputační problém, že si někdo může dohledat, že Wikov má v Rusku firmu, která stále podniká?
Moc s tím nemůžeme dělat. Na prodej podílu potřebujete souhlas ruských úřadů. Utratili jsme za to už poměrně značné prostředky. Byly i firmy, které nám nabízely, že nás toho podílu za strašlivé peníze zbaví. České banky a partneři ale vzali jako dostatečné, že tu firmu neřídíme a že z ní nebereme žádné peníze. Jak to dopadne, dnes nedokážeme odhadnout, protože to logicky závisí i na vývoji války.
Když ještě zůstaneme v zahraničí: jaké jsou vaše zkušenosti s Indií? Tu prý považujete za velmi perspektivní trh.
Na indický trh jsme dlouhodobě dodávali. Už někdy kolem roku 2015 jsme tam chtěli postavit lokální výrobu, pak jsme od toho ustoupili. Před dvěma třemi lety nás tam vzal významný zákazník v kolejové technice… Příležitostí je tam hodně. Je to nesmírně těžké, ale ten trh je obrovský už jen počtem obyvatel a bude růst. Kvalifikace Indie také stoupá. Neříkám, že doženou Čínu, ale nepochybně porostou s velikostí svého trhu. Výhoda Indie je, že tam do jisté míry pořád akceptují britská pravidla, respektují smlouvy a zákony a je tam větší jistota, že když tam něco vytvoříte, nikdo vám to hned nevezme. To tam oproti Číně nebo některým jiným zemím cítíme. Proto tomu věříme a chceme ten trh rozvíjet.
Pořád trpíme tím, že jsme v pomyslném pytli východní Evropy, ačkoli jsme už dávno její výkladní skříní. Silný brand nám pomůže lépe prodávat produkty a služby, lákat bonitní turisty, investory a kvalifikované pracovní síly.
Čínu jste už několikrát zmínil. Pro vás je to dnes hlavně trh pro sklárny, nebo tam máte i průmyslový byznys?
V průmyslových převodovkách jsme do Číny dodávali stovky milionů ročně, ale za patnáct let se to tam naučili dělat sami. Klasický čínský model. Pro nás tedy Čína v průmyslovém strojírenství už žádný plán nepředstavuje. Dodáváme tam sklo, ale ve strojírenství tam plány nemáme.
Jak se díváte na čínskou průmyslovou strategii: nejprve vybraný obor zadotovat, vytvořit nadkapacitu a pak to vrhnout na globální trh? Je podle vás na místě, aby se Evropa výrazněji chránila, třeba i za cenu vyšších cel?
Evropa si musí říct, jaký průmysl chce ze strategických důvodů uchovat. A ten bude muset chránit. Začal bych třeba ocelí. Tam musí rozhodnutí padnout rychle. Pokud to Evropa neudělá, ocelárny zmizí. A po nich další komponenty, třeba chemický průmysl. Automotiv už je v běhu. Je to geopolitické a strategické rozhodnutí, jaký rozsah průmyslu tady Evropa zachová a zaplatí.
Kdybyste mohl změnit tři věci v nastavení evropské politiky směrem k Číně a průmyslu, co by to bylo?
Jsou to v zásadě tři fatální věci. Zaprvé únik know-how do Číny, a to permanentní. Nejde jen o krádeže, ale i o to, že řada firem v problémech tam prodávala své know-how. Zadruhé subvencovaný vývoz, což souvisí i s cly. A zatřetí energie. Nás třeba zdražení energií nebolí tolik, možná nám výrobek zdraží o dvě procenta a přežijeme to. Ale v chemickém průmyslu nebo sklářství to může být strategický problém. Když tyto obory z Evropy zmizí, bude to zásadní problém. Vidíme to u řady produktů, od farmacie po čipy.
Jaké je Česko a my, Češi
Když jste zmínil sklárny: vy jste firmy Bomma i Rückl zachránil v podstatě před krachem. Jak jsou na tom dnes?
Dobře, hodně dobře. Samozřejmě vždycky přijde nějaký průšvih. Teď pro nás byl problém válka v Perském zálivu, protože ten region byl pro nás velmi hezké odbytiště. Není to ale fatální, umíme prodávat jinde. Byl to pěkný příklad toho, jak v těch sklárnách energetický náklad hraje dominantní roli. Když vylétly ceny energií, řekli jsme si: půjdeme za zákazníkem a řekneme mu, že je to dvakrát dražší, a když nás vyhodí, vypneme to. Šli jsme za nimi po celém světě a řekli jsme to. A dopadlo to docela dobře, i když jsme měli velké obavy.
Je to kvalitní české sklo pro vás osobní vášeň?
Když jsem do toho šel, neviděl jsem v tom byznys, byla to hlavně osobní vášeň. Teď je to víc. Třeba za minulý rok měly sklárny EBITDA šedesát milionů korun, což už je docela dobrý byznys. I na takových produktech se dá vydělávat, když přinesete inovaci, a ta inovace je daná technologií, vědou, výzkumem a designem.
Český byznys je specifický tím, že je v našem regionu poměrně precizní, ale zároveň kreativní a to táhne investory. Na tom rostou i české firmy. Další charakteristikou je, že jsme extrémně bezpečná a funkční země.
S tím souvisí pojem české značky, což je vaše velké téma. Zdůrazňujete, že ve světě prakticky už neexistuje někdejší „Czechoslovakia“, „Jawa“ a podobné příběhy minulosti. Snažíte se spolu s kolegy z byznysu a s Druhou ekonomickou transformací budovat českou soft power a ekonomickou diplomacii. Jak se to daří?
Je to věc, po které volá celý český byznys. My pořád trpíme tím, že jsme v pomyslném pytli východní Evropy, ačkoli jsme už dávno její výkladní skříní. Silný brand státu pomáhá řadě věcí: od toho, že se lépe prodávají produkty a služby, přes lákání bonitní turistiku, investory a kvalifikované pracovní síly až po to, že se vám lépe kupuje podnik v Rakousku nebo ve Švýcarsku. Snažíme se teď budovat něco, co bude český brand posilovat, a je nutné, aby se za to postavil stát. Za málo peněz se může udělat velká muzika v tvorbě přidané hodnoty státu.
Je to asi rok, co se ten projekt spustil a zaštítilo ho ministerstvo zahraničí. Hledá se právě to, čím Česko propagovat. Nezastavilo se to s novou vládou?
Ne, pokračuje to. Není to jednoduché, protože pro spoustu politiků je to těžko uchopitelný, trochu virtuální parametr. Ale za rok se udělala spousta práce. Podařilo se velkou celospolečenskou diskusí s různými sociálními skupinami v různých koutech republiky vygenerovat něco jako českou identitu, tedy to, co je pro Česko signifikantní a na čem se dá postavit český příběh. Teď je to ve stavu, kdy se definice „češství“ bude zadávat formou veřejné zakázky sofistikované, zřejmě zahraniční agentuře, která z toho vytvoří jeden český příběh. Doufám, že v příštím roce vznikne.
Můžete alespoň lehce přiblížit, na čem ta definice české značky stojí?
Pro spoustu z nás to možná nebude překvapivé, ale zároveň je to poměrně unikátní. Český byznys je podle mě specifický tím, že je v našem regionu poměrně precizní, ale zároveň kreativní a to táhne investory. Na tom rostou i české firmy. Další charakteristikou je, že jsme extrémně bezpečná a funkční země. V Česku se prostě dobře žije a to přitahuje i kvalifikované lidi. A pak je tu solidarita. Češi jsou schopní pomoci těm, kdo jsou v tísni. Česko je také velmi otevřená a prostupná země, sociálně i fyzicky. Můžete se pohybovat různými společenskými vrstvami, necítíte se všude tak výrazně viděn, a fyzická prostupnost krajiny je ve světě skoro výjimka.
To všechno vzešlo z výzkumu?
Ano. Byl to sociologický průzkum toho, jak se na nás dívají lidé zvenku, i diskuse s různými společenskými skupinami na různých místech Česka. Teď se to bude zadávat agentuře, která z toho vytvoří příběh a bude ho znovu diskutovat s politiky, umělci, akademickým sektorem, byznysem, sportovci, se všemi sférami. Smyslem je dospět k tomu, aby Česko mělo své podání sama sebe: tohle jsme my, tohle je naše identita, v tom jsme unikátní, to jsme schopni nabídnout Evropě nebo světu. A zároveň: tohle jsou naše ambice, čeho chceme dosáhnout a kde se chceme vidět za nějaké období.
A ve finále to pomůže prodat i převodovky a turbíny?
Pomůže. Když bude mít Česká republika silný brand a já někam přijdu se svou vlaječkou, bude se mi to prodávat lépe, než když přijdu z neznámé země.
