9 min

První díl: Mít ženy ve vedení církve, či nemít? Toť otázka!

Sdílet

Dennívýzva

V našem církevním společenství (ESK Havířov) jsme se v uplynulých letech rozhodli změnit stanovisko ohledně působení žen ve vedoucích pozicích v církvi. Teď u nás ženy působí v církvi ve všech vedoucích rolích. Věříme, že přestože jsou muži a ženy obecně odlišní, tak Boží povolání a místo v církvi není určováno nebo omezováno pohlavím.

Zdroj: Proboha!

Většina křesťanů v Česku se shodne na tom, že ženy se od mužů v lecčem odlišují, neznamená to však, že by tím byly v něčem méněcenné. Duch Svatý rozdává všechny dary nezávisle na pohlaví. Rozdíl je pouze v tom, kdo a v jakých případech má tyto dary a talenty používat.

Základní dva pohledy na tuto problematiku se obvykle popisují jako komplementarismus a egalitarianismus. První skupina věří, že, ať už je to prospěšné, nebo ne, Boží řád nastavuje, že rolí ženy není duchovně vést dospělé muže a vyučovat je Bibli, zejména v kontextu místního společenství církve. Pro egalitariány oproti tomu není pohlaví pro službu v církvi určující a role všech jednotlivců jsou určeny jejich povoláním, obdarováním a talenty. K tomu jsme se přiklonili i my.

Obě strany často argumentují tendenčně, a přesto mají pocit, že to dělají jen ti druzí. Každému totiž dávají smysl jen jeho vlastní postoje. Snažil jsem se proto nastudovat oba přístupy poctivě a co nejdetailněji, včetně všech protiargumentů na protiargumenty, což každému vřele doporučuji.

Některé církve sporné biblické pasáže prostě vyignorují a rozhodnou se umožnit ženám vstupovat do všech služeb z čistě pragmatických důvodů – prostě vidí, že mají ve svých řadách schopné ženy s darem vedení a vyučování, popř. z nouze v případě nedostatku mužů nebo pod vlivem kulturního tlaku být v dnešní společnosti „normální“. Pragmatické důvody však pro mne nejsou dostačující, protože stejným postupem bychom pak mohli obhájit úplně cokoli zkrátka tím, že je „jiná doba“.

Cílem téhle úvahy je tedy především biblicky obhájit, proč jsem dospěl k tomu, že křesťanský Bůh nemá problém, dokonce naopak vítá, když jsou ženy v církvi na klíčových duchovních pozicích, navzdory přítomnosti zdánlivě jasných míst v Bibli, které vůdčí roli žen omezují.

Trhliny komplementarismu

První větší trhlina, která nahlodala mé přesvědčení „vepředu jen muži“, byla častá nekoherentnost tohoto přístupu. Až donedávna jsem neslyšel jediný komplexní a koherentní výklad, který by byl upřímný a dával by mi smysl. Například zpravidla ženy a dívky mohou vést a kázat na dorostu, na mládeži. V Bibli ale není nedělní bohoslužba definována jako něco speciálního nebo důležitějšího než jiné setkání církve. Navíc, kdy se z kluků stávají muži? Proč je kázat na mládeži v pořádku a v neděli ne?

V dalších církvích mohou být ženy ve staršovstvu, ale nesmějí být hlavním kazatelem. Tahle role „kazatele“ ale není v Bibli nijak definována. Kde na to tedy církve přišly? Jiné církve nemají problém poslat nebo podporovat misionářky na misii do oblastí dosud nezasažených evangeliem. Tam není problém, aby kázaly, ale u nás v neděli to najednou nejde. Proč tento dvojí metr?

Nedávno jsem se dostal k prvním pokusům o komplexní uchopení tohoto tématu od komplementariánů jako např. Mike Winger (EN, Youtube) nebo Václav Andrš z KOSTELa Jinak (CZ zde a zde.) Přestože jsem se s jejich závěry ani po vyčerpávajících mnoha hodinách poslechu neztotožnil, bylo to pro mě první komplexní vysvětlení přístupu komplementaristů. Tedy přesvědčení, že Bůh stvořil muže a ženu s rozdílnými rolemi, a to tak, že si nepřeje, aby ženy byly v duchovním vedení místních církevních společenství, natož hlavním kazatelem.

Jak čteme Bibli, má vliv na to, co v ní čteme

Naše výklady Bible často nestojí a nepadají na tom, jak moc poctivě jsme si dané téma nastudovali (všechny strany studují často velmi poctivě), ale na tom, jak Bibli čteme. Rozdíl je v tom, jestli věříme, že je Bible příručka pro církevní praxi, eklesiologii, že do ní Bůh zakódoval odpovědi na všechny naše otázky a že všechny výroky a tvrzení mají zhruba stejnou důležitost. Pak dojdeme k určitým závěrům.

Avšak když vidíme Bibli jako popis Božího příběhu s lidstvem a svědectví o Božím působení v dané době, mají pro nás různé části Bible odlišnou relevanci, vyplývající z daného kontextu. Pak u některých témat dojdeme ke zcela odlišným závěrům. Mým přesvědčením je, že jádrem biblického poselství je příběh o Boží lásce k lidstvu, naplněný v Kristu.

Ve světle tohoto příběhu a Kristova učení pak teprve čteme vše ostatní, například epištoly, kde jsou praktické pokyny pro konkrétní církve, jejichž reálné kulturní pozadí a problémy pracně luštíme, protože apoštolové nepsali tyto dopisy nám. Proto duch Písma a Kristova poselství je pro mne v případě konfliktu nadřazený konkrétním pokynům v epištolách.

Na tenkém ledu kulturního kontextu

Než se podíváme na dvě nejznámější pasáže, které ženám „přikazují“ mlčet, je potřeba uvést několik předpokladů a důrazů, ze kterých vycházím. Zkusme se žít do církve 1. století, abychom pasáže nečetli filtrem pohledu naší současné církve. Tehdejší realitou byla silně patriarchální krutá společnost, kde přežití ženy bylo často přímo závislé na muži. Nebyla žádná církevní struktura, kostely s kazatelnami ani kazatelé. Někteří křesťané (z Židů) se scházeli v synagogách, další v jednom nebo více domech ve městě. Někteří se scházeli v podstatě denně, jiní jednou týdně. Nebylo nic jako oficiální „nedělní bohoslužba“, „setkání mládeže“ nebo „modlitební setkání“.

Z raných dobových záznamů víme, že se křesťané scházeli někdy k modlitbám, někdy ke slavení Večeře Páně, někdy ke čtení Písma, a různé kombinace podle možností. Nebyl zde daný společný bohoslužebný řád. Část tvořili otroci, část chudí a část bohatí lidé. Někteří byli Židé a někteří noví konvertité z pohanů. Filtrovat proto Pavlovy příkazy podle toho, co biblicky jasně platí pro nás na „nedělní bohoslužbě“ a co platí „jinde“, je často dost na tenkém ledu.

Přestože apoštol Pavel nebojoval proti otroctví, dnes už všichni víme, že otroctví bylo špatně. Nemyslelo si to ovšem v minulosti spousta teologů, kteří brali zrušení otroctví jako nebiblickou herezi ohrožující Boží řád. Přestože témata otroctví a role žen v církvi mají své odlišnosti, chci na tom ukázat, že nejsme schopni vnímat plně Boží zjevení mimo náš kulturní filtr a společenské uspořádání naší doby.

Tudíž logicky se o ženách mluví v Bibli jinak, než o nich mluvíme dnes, protože ve společnosti měly jinou roli a i manželství měla velmi jinou dynamiku. U manželů se například nečekalo, že budou automaticky přátelé, jako to všichni čekáme dnes. Ježíš ani apoštolové nepřišli předělávat kulturu a rušit kulturní zvyklosti, ale přišli kulturu vykoupit a prosytit ji evangeliem. A na tom základě pak křesťané vedli i řadu pozitivních společenských změn, které nám Bible explicitně neordinuje.

Rovnost nelze přikázat, musí se k ní dospět

Přestože Bůh v mnoha ohledech nezasahoval do dobové lidské kultury (např. mnohoženství ve SZ, otroctví ve SZ i NZ), zajímavé je sledovat napříč Biblí progresivní postup k svobodě a rovnosti, kde Bůh citlivě k možnostem lidského chápání odhaluje, že si jsou všichni rovni jako Boží děti a že v Kristu jsme opravdu všichni jedno.

Na to navazuje námitka, že ženy nebyly podstatně zastoupeny mezi hlavními zakladateli a vůdci novozákonních církví. To je ale vcelku jasné z podstaty nastavení tehdejší společnosti, a není to tedy argument potvrzující omezení služby žen. Řada lidí by je tehdy ani neposlouchala.

Kupříkladu i dnes především protestantské církve běžně nezakládají lidé z průřezu celé naší společnosti, ale převážně spořádané rodinky ze střední třídy ve středním věku. Není to tak správně, nebo špatně, je to prostě v naší společnosti pragmaticky nejlogičtější. Stejně tak bylo tehdy nejlogičtější, aby apoštolové a evangelisté byli z velké části muži. Proto dává smysl, že v 1. Timoteovi 3 se nepočítá s tím, že by mezi staršími byly i ženy. Nedávalo to v té době v Efezu smysl.

Pokud si dvě místa z Bible zdánlivě odporují, pak to musí mít nějaké vysvětlení. Jako dobrý příklad by bylo Galatským 5,2, kde Pavel říká, že obřízka je k ničemu, a Skutky 16,3, kde nechává kvůli židům obřezat Timotea. Nebo Skutky 21,25, kde se křesťanům zakazuje jíst maso obětované modlám, a 1. Korintským 8, kde to najednou už samo o sobě hřích není. Běžná protestantská praxe je v těchto případech vysvětlovat méně jasné místo v Bibli tím jasnějším.

Problém je v tom, že místo, které nám připadá subjektivně jasnější, nemusí být nadčasově předpisné. Hrozí u toho podlehnutí „vypravěčskému klamu“, kde se spokojíme s nejjednodušším a ne nutně správným řešením. Proto když některé pasáže mluví o tom, ať ženy mlčí nebo se podřizují, tak jakkoli nám připadají černobílé, nesmíme zkrátka podlehnout pohodlné touze říct si, že to je jasné, a ignorovat větší poselství Bible na řadě míst, které ukazují pravý opak, byť třeba méně explicitně.

Na několika místech v Novém zákoně čteme o prorokujících ženách (Skutky 2,17-18; 21,9; 1. Korinstkým 11,5). Názory ve stylu, že by tedy ženy mohly proroctví sdílet mimo všechny společné setkání církve mimo to nedělní, prostě nedávají smysl. Co když je proroctví určeno pro dané církevní společenství?

Je nepopiratelné, že na řadě míst Bible Bůh používá ženy k velkým věcem, svěřuje jim autoritu a často to rozhodně není z nouze. Příkladem jsou Ester, Debora, Marie, Priscilla, Fébé, Nymfa a mnoho dalších.

Falešné biblické principy

Úplně samostatné téma by mohlo tvořit naše vnímání mužství a ženství, a to nejen v kontextu manželství. Ale málokdo z protestantů si dá práci se studiem kultury starověkého středního východu a rozlišením, co bylo pochopitelné v logicky patriarchální starověké kultuře, aniž by to představovalo Boží řád pro všechny doby a kultury.

Z mé zkušenosti – většina křesťanů posuzuje křesťanské mužství a ženství podle dynamiky manželských párů ve své církvi, ve své kultuře, svém národě a ve své rodině. To mi připadá velmi nebezpečné v tom, že každá komunita přirozeně vytváří specifickou kulturu tím, jakou manželskou dynamiku mají vůdčí páry, jak mluví o manželství a jaké standardy nastavuje. Musíme si uvědomit, že křesťanská manželství vypadají velmi odlišně v Anglii, v ČR, v Etiopii a v Japonsku. Pokud pouze na základě manželské dynamiky vedoucích párů z církve nastavíme model, jak by mělo vypadat „typické“ manželství, tak se může lehce stát, že si budeme vytvářet falešné „biblické principy“ z našich kulturních zvyklostí.

Další věcí je často zmiňovaný princip, že muž je hlavou ženy, kterým filtrujeme další pasáže o ženách (přestože jsou o něčem jiném). Avšak když apoštol Pavel mluví v Efezským 5 o tom, že muž je hlavou ženy, tak pointou není určit, kdo má moc a kdo rozhoduje. Smyslem pasáže je ukázat, že hlava se má obětovat pro druhého, v kontrastu s dobovým pojetím, že hlava se má chránit za každou cenu a měla by mít zvláštní privilegia. Pavel tedy nepíše o tom, že muž má mít ve všem poslední slovo a ženy se mu mají ve všem podřídit. Píše o tom, jak si projevovat lásku a úctu, což je i v církvi vždy přednější než vůdčí hierarchie.

Z mých předpokladů tedy vychází, že Bůh si nás chce používat podle našich obdarování a povolání, ať jsme muži nebo ženy. Jak to tedy jde dohromady se spornými pasážemi? To si ukážeme v druhé části tohoto článku!

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

První díl: Mít ženy ve vedení církve, či nemít? Toť otázka!

„Utlačujete ruskou menšinu, zahráváte si.“ Rusové hrozí Pobaltí, straší deportacemi

Otec Lindy Noskové promluvil o těžkých začátcích. Neměli co jíst a přespávali na ubytovnách

Jiří Korn promluvil bez příkras: Stáří je kruté, syn s autismem ho ale stále překvapuje

Vyměnili pohodlí za starou chalupu. Anna žije pod třísetletou lípou jako její předci

Česko volí královnu plných křivek. Dvanáct finalistek jde do boje, Miss sympatie už je známá