Poslední věc, kterou mi nemocnice Homolka zařídila již jinde, v nemocnici na Karlově náměstí, se týkala mých očí. Doktor Malík přišel na Homolku na pozvání doktora Dbalého, který mě operoval (dnes je ve vězení), a krátce se mnou promluvil. Ano, opravdu vidím dvojitě, i když nepiju.
„Hm, hm,“ přemítal doktor, když mi nařídil, abych sledoval jeho prst. „Pěkná binokulární diplopie.“
„Jakou to má prosím vás příčinu?“ zajímal jsem se.
„No, většinou je příčinou cépéemka nebo roztroušená skleróza“, řekl si spíš pro sebe lékař.
„Co je cépéemka?“
„Cévní mozková příhoda. Ale toho si nevšímejte. To evidentně není váš případ.“
Čím dál lepší! Místo cépéemky jenom roztroušená skleróza!
„Není to ani jedno,“ dodal. „Vy to máte následkem úrazu. Mohla by to být šestka.“
„Co je šestka? Vlevo dole, nebo vpravo nahoře?“ zmohl jsem se na žert.
„Jeden z okohybných nervů. Ale nejspíš to bude jen porucha svalů nebo nervosvalového přenosu.“
Začal jsem se v tom trochu ztrácet.
„Víte co? Já už to dál nechci vědět. Teď hlavně, co s tím uděláte?“
„V důsledku úrazu vám praskla očnice. Má prolomené dno. Tady to nebolí?“ Náhlým pohybem ruky mi sáhl do obočí a zatlačil.
„Jen trochu, když zatlačíte.“
„Nesahám na dno očnice, to zvenčí nejde,“ uklidňoval mě. „Ale všiml jsem si, že máte nadočnicový oblouk trochu prohnutý,“
„Jo tohle?! To mám od chmelové brigády, z gymnázia. Házeli jsme po sobě kamením a Mirek Horčička mě trefil. Dávno před tím, než se stal známým ortopedem.“
„Tak popojedem,“ zhodnotil to dr. Malík. „Tady máte recept a ve zdravotnických potřebách vyfasujete prozatímní řešení. My něco vymyslíme, nebojte se.“
Šel jsem do zdravotnických potřeb a vyfasoval jsem – pirátskou klapku na oko!
Tak ono nestačí, že jako pirát už kulhám s holí. Ještě budu chodit s jedním okem?!
„Prosím vás, takových lidí je,“ chlácholil mě doktor při další návštěvě. „Jak říkám, ta šestka je jeden z nervů tady v hlavě. Někdy se to časem samo upraví, ale někdy ne a pak můžeme lidově řečeno namířit vaše oko tak, aby vidělo zhruba totéž, co druhé oko a tam ho zafixovat. Takové operace se dělají. Kdyby ovšem mezitím začala pracovat příroda a vám se zrak vracel k normálu, tak tu fixaci již nemůžeme zrušit. Tak si vyberte – budete věřit, že to zařídí příroda, nebo my? My to dokážeme určitě, ale zas to nemusí být dokonalé.“
Docela pěkná situace k rozhodování. Příroda se možná vzbudí, možná ne. My to umíme spravit, ale když se do toho pak dá ta příroda, tak se to tím zas rozbije. A já vidím na vzdálenost větší než metr dvakrát i doktora Malíka!
Vzal jsem si den na promyšlení a nakonec se rozhodl: „Sázím na přírodu!“ Přitom jsem doufal, že snad mám vnitřní sílu k tomu, aby se to oko zas poslušně dívalo tam, kam má. Vlastně aby vidělo to, co má, tam, kde to je. Podstata diplopie není to, že vidíte rozmazaně. Vy vidíte docela ostře, ale obraz z každého oka vnímáte jinde. Já to měl tak, že když jste pár metrů ode mne zvedli třeba tužku, tak to poslušné oko ji vidělo jako dosud, kdežto to neposlušné ji vidělo o kus vlevo od prvního, navíc o něco níž a ještě ke všemu trochu šikmo. Jako věž v Pise. Já přijet do Pisy, tak uvidím sice dvě věže, ale jednu stojící zcela rovně.
Dvojité vidění je docela velký průšvih. Já chodil první týdny i měsíce s jedním okem přikrytým tou klapkou, anebo sice s nezakrytým, ale zato po většinu času zavřeným. Protože ono to normálně nejde. Kráčíte například po chodníku a u kraje stojí auto. Ale když máte dvojité vidění jako já, tak vidíte dvě auta a mezi nimi je mezera. Mám projít tou mezerou mezi nimi nebo vlevo od levého, vpravo od levého, vlevo od pravého nebo vpravo od pravého?
Nebo jdu po ulici a vidím hned dvě hezké slečny najednou! Ale co to? Na poslední chvíli se z nich stává jedna a ta mi spěšně uhýbá, abych do ní nevrazil. A tak to je se vším, se schodem (stoupnete mimo něj), s vypínačem (trefíte se prstem vedle), se lžičkou (mícháte ubrus). Navíc, když nemáte k dispozici druhé oko, tak vidění ztrácí plasticitu, vy nepoznáte ani snížený chodník a vůbec ztratíte představu hloubky. Kdybyste jeli v autě, neodhadnete rychlost protijedoucího. Všude jen komplikace!
Zoufal jsem si: Jak budu v dalším životě chodit? Běhat se s tím nedá vůbec. Řídit auto vůbec. Jezdit na kole – vůbec! Ježíšikriste, opravdu zůstanu takhle hendikepovaný?
Po mém rozhodnutí mi začal dr. Malík vyvíjet brýle, které by mi umožnily tu diplopii potlačit, vykompenzovat. Dorazil jsem tudíž do Prahy na Karlovo náměstí.
„Ahá,“ hlaholil doktor Malík hned ve dveřích. “Vy jdete s tou diploškou.“
S diploškou?! To zní jako s kámoškou!
Na jeho pracoviště jsem se dostavil víckrát, až mne jednou zavedl do velkého sálu, aby zde konal bezbolestné pokusy. Jak to vypadalo?
Doktor Malík spolu s asistenty pobíhal v obrovské, zcela zatemněné místnosti, v naprosto černé tmě, a všichni mi u protější zdi nastavovali červená a zelená světýlka. Zelené ale bylo pořád stranou dole. „Nahoru, nahoru,“ křičel jsem jako kapitán na můstku. „Víc doprava, ještě víc.“
„O kolik doprava?“ křičel Malík.
„Aspoň o palec,“ křičel jsem do tmy.
„O můj palec, nebo o váš palec?“
„Já nevím, jestli o váš. Vždyť ho vůbec nevidím.“
Doktor Malík vždycky nějak dotápal ke mně, stojícímu u protější zdi, a věšel mi před oči různé kombinace čoček, okulárů, sklíček a všelijakých optických udělátorů. A tak to šlo asi půl hodiny.
Najednou se obě světýlka spojila v jedno. „Teď!“ křikl jsem.
Na ten okamžik doktor Malík čekal.
„Nehýbejte se, nehýbejte se,“ křičel varovně a pádil ke mně. Ve tmě do něčeho narážel, něco přeskakoval, někoho srazil a nakonec, funě a něco brebentě, objal mi hlavu a upevnil všechna sklíčka, která na mě předtím navěsil.
Bylo to krásné užití metody pokusu a omylu – a bylo úspěšné! (Za ty dva přechodníky se omlouvám – ale do češtiny pořád patří.)
„Řídit auto nebo jezdit na kole už nebudete,“ upozorňoval mě jen tak mimochodem, „ale o holi se s tím chodit dá. Teda až si zvyknete. Na ty brýle i na tu hůl.“
Jenže, vážení, právě v tom se dr. Malík zásadně mýlil. Nejdřív mi ve světoznámé firmě Zeiss v německé Jeně za smutně vysokou cenu udělali speciální skla. Tehdy to trvalo několik týdnů, dnes to třeba v Turnově umí za pár dnů. Pak už jsem si začal rychle zvykat. Ty brýle mají děsně tlustá skla. Všichni mě litují, jak jsem silně krátkozraký. Ale omyl, na dálku vidím dobře. Nejsou to dioptrie, dokonce ani cylindry. Jsou to takzvaná prizmata, ta právě dokážou v mozku soustředit oba obrazy do jednoho.
Co dodat? Tentokrát se příroda neprobudila a ani vnitřní síly nepomohly. Někdy to prostě nevyjde, avšak ta náhrada je naprosto rovnocenná. Až na to, že plavat chodím s hlavou nad vodou jako paní radová. Jen jednou jsem v libereckém bazénu skočil do vody po hlavě a brýle odplavaly do čtyřmetrové hloubky. Dva plavčíci se až do vysílení střídali, než mi je ulovili.
Teď to hlavní: Když mi lékaři prorokovali, že už za volant nesednu, co by asi dnes říkali, že jezdím – tak jako mnozí – z Liberce na kraj Prahy za tři čtvrtě hodiny? Že jsem sbíhal příkré alpské hory a jezdil na kole v divokém terénu?
Skoro všechno můžu dělat jako dřív. Jen si musím neustále přehazovat brýle, což bylo například při obchodním jednání docela otravné. Taky je nikde nezapomenout a nezničit, proto také nosím u sebe jedny náhradní. Protivné je, že na krátkou vzdálenost přes ta prizmata blbě vidím, takže u stolu je neustále sundávám a pak samozřejmě všechno na delší vzdálenost je přede mnou dvakrát. Například manželka.
Tak věřím, že jste se představou dvojitého vidění pobavili a přeju vám to. Už nebudu ťukat do klávesnice, zaťukám pořádně na dřevo. Funguju.
Jak voní žena… a šípková růže