Zadali jste číslo stránky a na obrazovce se rozběhlo počítadlo. Teletext totiž na povel nevyhledával: stanice posílala stránky stále dokola a přijímač čekal, až požadovaná dorazí. V Československu se služba objevila 1. května 1988, zpočátku však jen pro diváky s vhodným televizorem.
Stisk tří číslic na dálkovém ovladači mohl vypadat jako otázka položená televizi. Ve skutečnosti šlo o volbu v přijímači. Stránky už putovaly spolu s vysíláním a televizor z jejich proudu zachytil tu, jejíž číslo jste zadali. Právě v tom je rozdíl mezi teletextem a dnešní webovou stránkou: stanice neposílala odpověď zvlášť každému divákovi.
Vázaný vklad i spacáky na chodníku. Jak se v Mototechně čekalo na auto za socialismu
Teletext využil místo v televizním signálu V analogové televizi se data teletextu přenášela v řádcích takzvaného snímkového zatemňovacího intervalu. Česká televize popisuje , že šlo o doplňkovou službu nesenou televizním signálem. Divák k ní nepotřeboval telefonní linku, ale přijímač vybavený dekodérem teletextu.
Čip Mullard SAA5050 vytvářel znaky teletextu. Snímek připomíná, že zobrazení stránky vyžadovalo vybavený přijímač. U nás se teletext podle historického přehledu České televize poprvé představil 1. května 1988. První informace tehdy přijímal jen úzký okruh diváků na jednom televizním okruhu. O technické překážce mluvil později také někdejší vedoucí teletextu ČT Jan Zeman: v rozhovoru pro RadioTV připomněl malý počet vhodných televizorů i omezenou paměť prvních přijímačů. Jeho vzpomínka popisuje začátky služby, nikoli vybavení každé domácnosti.
Číslo stránky nebyl dotaz vysílači Stránky se vysílaly cyklicky, v takzvaném karuselu. Když divák zadal třeba číslo 150, televizor si je zapamatoval a čekal, až se ve vysílaném proudu objeví příslušná stránka. Česká televize vysvětluje , že délka jednoho oběhu omezovala množství obsahu: při příliš mnoha stránkách by čekání bylo nepříjemně dlouhé. Jedno číslo navíc mohlo označovat více podstránek, z nichž se při jednom oběhu odvysílala jen jedna.
Osm centimetrů a otočná zápěstí. Jak se zedník Igráček stal fenoménem dětských pokojů
Paměť přijímače měnila dojem z rychlosti. Levnější televizory podle ČT běžně uchovávaly čtyři stránky, zatímco lépe vybavené dokázaly během oběhu uložit celý obsah. Po prvním zachycení pak mohly další stránky ukazovat rychleji. Proto dvě domácnosti se stejným vysíláním nemusely při listování čekat stejně dlouho. Záleželo také na tom, co si televizor stačil pamatovat.
Proč se na obrazovku vešlo tak málo textu Teletext měl pevnou mřížku znaků. ČT uvádí pro informační obsah 23 řádků po 40 znacích . Původní britská specifikace teletextu z roku 1976 popisuje 24 řádků po 40 pozicích , počítá však i horní řádek se záhlavím. Údaje si tedy neodporují: jeden mluví o prostoru pro informace pod záhlavím, druhý o celé stránce.
Deska přístroje Philips Viewdata obsahuje obvody pro dekódování teletextu. V tomto konkrétním zařízení však podle popisu fotografie nebyly využity. Tato mřížka vysvětluje velká barevná písmena i úsporné věty. Každý řádek měl vyhrazený počet znakových míst a část z nich mohla sloužit také k řízení vzhledu. Teletext nebyl zmenšený novinový článek; redakce musela informaci napsat pro malé okno na obrazovce.
Počítadlo, které běželo po zadání čísla, tak nebylo známkou neochotného televizoru. Ukazovalo cenu za jednoduchý nápad: stejný proud informací dorazil ke všem, ale požadovanou stránku bylo třeba v proudu zachytit. Čím více si přijímač zapamatoval, tím méně bylo při dalším listování potřeba čekat.