2 min

Pravda začíná u dvou a více. Proč ji nemůžeme vlastnit, ale musíme ji žít?

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

Snaha přivlastnit si pravdu patří k nejproblematičtějším iluzím současného diskurzu. Začali jsme k ní přistupovat jako k majetku, kterým můžeme manipulovat – schovat jej, vystavit na odiv nebo použít jako nástroj moci. Takové pojetí je ale klamné. Pravda není objekt, který lze vlastnit. Pravda je proces.

Pravdu nemusíme vnímat jen jako statický bod nebo shodu mezi tím, co říkáme, a jak věci skutečně jsou. Takové pojetí zůstává funkční na úrovni jednotlivých tvrzení, ale pro porozumění mezilidských vztahů může být nedostatečné. Pravda vyvstává také ze vztahu, protože naše životy jsou vzájemně provázány a naše vnímání se střetává se světem. Proto je třeba nahlížet ji také jako děj.

Limity jazyka a mapa sdílené reality

V tomto dynamickém pojetí se kontakt s realitou stává naší mapou. Ačkoliv se tento vztah odehrává na pozadí osobního prožívání, neznamená to, že pravda je ryze subjektivní záležitostí. Nemůže být, protože se vztahuje k jazyku – našemu sdílenému, i když nutně omezenému prostředku interpretace. Do té míry, do jaké je naše vyjadřování částečné, je i naše poznávání vždy jen kontextové. Pravda se nám tak ukazuje postupně. Její podoba se odvíjí od úrovně našeho poznání, rozsahu zkušeností a prostřednictvím vzájemné interakce a dialogu. To ovšem předpokládá otevřenost i k perspektivám, které jsou těm našim cizí.

Kolektivní monolog vysvětluje, proč spolu mluvíme, ale neslyšíme se

Právě tento prvek neuchopitelnosti objektivní reality může být paradoxně naším pevným orientačním bodem. Totiž fakt, že si jí ceníme a orientujeme se podle ní, přestože ji nevlastníme, z ní činí stálou hodnotu a etický imperativ, který nás nutí ověřovat směr. U fixní pravdy zavřené do tvaru riskujeme dogmatismus; tam, kde má každý svou pravdu nebo na ní nezáleží, zas stojíme na barikádě cynického relativismu. Proto je spíše procesem hledání ve sdíleném světě. A tohle hledání nás nutí vystoupit z izolace vlastní mysli, v níž existuji jen já a moje pravda.

Dialog jako testování postojů

Pokud platí, že „pravda začíná u dvou“, znamená to, že jedna z jejích cest leží právě v dialogu. Ten není jen mechanizovanou výměnou informací, ale prostorem, v němž dochází k testování, zpřesňování a případné revizi našich výchozích pozic. Učíme se v něm oddělit fikci od reality a provazovat se s žitou skutečností.

Otázka proto nezní, kolik informací dokážeme shromáždit, ale zda chceme pravdu skutečně žít, ne ji jen mít. Žít ji v její obyčejnosti, vrtkavosti i občasné nepříjemnosti. Pokud opustíme iluzi kontroly a přijmeme pravdu také jako proces, neuvrhne nás to do nejistoty. Paradoxně se právě přijetí této neuchopitelnosti může stát naším nejpevnějším orientačním bodem. Takový přístup nás chrání před dogmatismem a umožňuje rozvíjet vědomý soucit s ostatními.

Foto: unsplash

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Pravda začíná u dvou a více. Proč ji nemůžeme vlastnit, ale musíme ji žít?

Žilková popsala staré Vary bez cenzury: Herečky na pokoji po třech, divoké noci a žádný bulvár

Francie - Maroko 2:0. Favorit si zbytek zápasu pohlídal a je prvním semifinalistou

Vláda hodnotila plnění programu, podle Babiše se daří, opozice nesouhlasí

Hrozný šrumec, kolem mě mlha, popisovala závěr Muchová. Nechápe, jak se z něj dostala

Zázrak, že jsou naživu. Slavné hvězdy promluvily o chvílích, kdy jim šlo o život