Milada věřila, že kdo je připravený, toho zima nepřekvapí.
Proto běhala celé podzimní dny po větvích, skákala z buku na lísku, z lísky na dub a od dubu k jabloni, sbírala, třídila, kontrolovala a ukládala. V její hlavní dutině bylo všechno srovnané tak přísně, že by se tam neodvážil nepořádek ani nakouknout.
„Tady jsou oříšky na rychlé ráno,“ říkala si.
„Tady oříšky na horší náladu.“
„Tady oříšky pro návštěvu, pokud bude slušná.“
„A tady oříšky, které vypadají obyčejně, ale možná jsou slavnostní.“
Starý kos Kvido tvrdil, že Milada by jednou schovala i vítr, kdyby našla dost pevnou krabičku.
Milada se tomu smála.
„Vítr by mi stejně všechno rozházel.“
Jenže pak přišel večer, kdy se jí zdálo, že by se dalo schovat něco mnohem většího.
Měsíc.
Byl úplňkový, kulatý a tak zářivý, že les vypadal, jako by ho někdo posypal moučkovým cukrem. Stíny byly ostré, potok stříbrný a každá kapka rosy se třpytila jako maličká lucerna. Zvířata se probouzela, i když už měla spát.
Ježek Tobiáš vylezl z listí a mžoural.
„To je světla,“ zamručel. „Kdo má při tom odpočívat?“
Sova Rozárka si na větvi zakryla oči křídlem.
„Měsíc dnes svítí jako slavnostní tác.“
Myška Emílie seděla před norou a počítala zrníčka, protože při takovém světle se prostě nedalo předstírat, že není vidět.
Milada se dívala nahoru.
Měsíc visel mezi větvemi starého dubu přesně jako veliký bílý ořech.
A ta představa už se jí nepustila.
„Kdybych ho na chvíli schovala,“ zamyslela se, „les by si odpočinul.“
Byla to myšlenka nebezpečná, protože zněla jako pomoc a zároveň jako něco, co by veverka neměla dělat bez porady s někým rozumnějším.
Milada ovšem často jednala rychleji, než se rozumnější tvorové stihli shromáždit.
Vyběhla na nejvyšší dub.
Ten dub byl tak starý, že v jeho kůře byly rýhy podobné mapám a v jeho koruně se zastavovaly hvězdy, když si chtěly protáhnout záři. Na úplném vršku rostla zvláštní větev. Byla tenká, ale pevná, a říkalo se jí Měsíční bidýlko, protože za úplňku se zdálo, že se odtud dá na Měsíc dosáhnout.
Milada se tam posadila.
V tlapkách držela největší ořech ze své sbírky.
Byl kulatý, hladký a na skořápce měl jemnou stříbrnou čárku. Našla ho toho rána pod lískou, kde obyčejně rostly jen menší oříšky a jedna pyšná muchomůrka.
„Jen na chvilku,“ řekla Měsíci.
Měsíc mlčel.
To nebylo nic zvláštního. Měsíc mluví málokdy a ještě méně často s veverkami, které drží podezřele velký ořech.
Milada zvedla ořech proti obloze.
Stříbrná čárka na skořápce se rozzářila.
Z Měsíce se snesl tenký paprsek, dotkl se oříšku a začal se stáčet dovnitř jako nit do klubíčka. Milada vyjekla, ale nepustila ho. Paprsek sílil, zářil, tichounce zpíval a potom se stalo něco, co by si Milada později sama sobě těžko uvěřila, kdyby se jí přitom nerozsvítily vousky.
Měsíc zmizel z nebe.
A ořech v jejích tlapkách začal svítit.
Les se ponořil do tmy.
Ne úplně. Hvězdy zůstaly. Ale bez Měsíce najednou všechno ztratilo měkké okraje. Stíny se slily, potok přestal být stříbrný a starý dub si ve tmě působil velmi překvapeně.
Zespodu se ozval ježek Tobiáš:
„Milado?“
Sova Rozárka zahoukala, tentokrát bez smíchu:
„Kde je Měsíc?“
Myška Emílie řekla:
„Já nechci nic naznačovat, ale poslední, kdo se na něj díval velmi podnikavě, byla Milada.“
Milada seděla na větvi a držela svítící ořech.
„Já jsem ho jen… schovala,“ zavolala dolů.
„Kam?“ zeptal se kos Kvido.
Milada se podívala na ořech.
„Do oříšku.“
Nastalo ticho.
Pak sova Rozárka řekla:
„To je velmi veverčí řešení.“
Milada slezla dolů.
Všechna zvířata se shromáždila pod dubem. Ořech v jejích tlapkách zářil bílým světlem. Když se na něj někdo podíval zblízka, uviděl uvnitř maličký Měsíc. Seděl tam kulatý a trochu uražený.
„Musíš ho vrátit,“ řekl ježek Tobiáš.
„Já chtěla, aby jste se vyspali.“
„To bylo milé,“ připustila myška Emílie. „Ale teď netopýři narážejí do větví, můry nevědí, kam letět, a žába Bernard právě obvinila rybník, že se ztratil.“
Od potoka se ozvalo dotčené kváknutí.
Milada přikývla.
„Dobře. Vrátím ho.“
Zvedla ořech k nebi.
Nic.
Zatřásla jím.
Nic.
Zašeptala:
„Měsíci, můžeš ven.“
Ořech se rozzářil, ale Měsíc zůstal uvnitř.
Sova Rozárka přiletěla blíž.
„Možná se urazil.“
„Měsíc se může urazit?“ zeptal se Tobiáš.
Kos Kvido si uhladil peří.
„Vzhledem k tomu, že ho někdo zavřel do ořechu, bych mu to nevyčítal.“
Milada sklopila hlavu.
„Já jsem to nemyslela špatně.“
Ořech se zachvěl.
Uvnitř se objevila malá stříbrná slova, tak tenká, že je všichni četli zadržovaným dechem:
Kdo schová světlo pro klid, musí poznat, komu v té tmě chybí.
„Co to znamená?“ zeptala se Milada.
„Že nestačí říct promiň,“ řekla Emílie jemně. „Musíš se podívat, co se stalo.“
A tak se vydali lesem.
Milada nesla měsíční ořech a světlo z něj jim svítilo na cestu. Nejprve šli k rybníku. Žába Bernard seděla na kameni a tvářila se uraženě na hladinu.
„Bez Měsíce nevím, kde mám nejlepší místo na večerní zpěv,“ prohlásila.
„Promiň,“ řekla Milada.
Ořech v jejích tlapkách tiše zacinkal.
Pak šli k louce. Můry se tam zmateně točily kolem světlušek, které už z toho byly unavené.
„My nejsme náhradní Měsíc,“ stěžovala si jedna světluška. „Máme vlastní práci.“
„Promiň,“ řekla Milada znovu.
Ořech se rozzářil o něco víc.
U staré borovice našli netopýra Bonifáce, jak visí hlavou dolů z větve, která vůbec nebyla jeho oblíbená.
„Já jsem netrefil domů,“ přiznal. „A tvářil jsem se, že jsem si jen vybral novou adresu.“
Milada se k němu přiblížila.
„Promiň.“
Ořech zahřál.
Šli dál.
U potoka seděla malá srnka. Ztratila maminku, protože ve tmě neviděla stříbrnou pěšinu mezi kapradinami. Tady Miladě do smíchu nebylo vůbec.
Položila ořech do trávy.
Světlo z něj vytvořilo kulatý odraz na vodě. Srnka se podle něj uklidnila a po chvíli zaslechli mezi stromy volání. Srnčí maminka přiběhla, olízla mládě po čele a pohlédla na Miladu tak vážně, že veverce zvlhly oči.
„Promiň,“ zašeptala.
Ořech náhle zazářil jasně jako hvězda.
Ale Měsíc pořád zůstával uvnitř.
„Ještě někdo,“ řekla sova Rozárka.
„Kdo?“
Všichni mlčeli.
Pak starý dub zašuměl.
Ne větrem. Hlasem stromů, který zní jako listí, když ví něco důležitého.
„Kdo se neozval, protože nemá hlas jako vy.“
Milada se rozhlédla.
Pak pochopila.
Květiny.
Houby.
Noční tráva.
Měsíční světlo patřilo i jim. Neříkaly to nahlas, ale otáčely k němu listy, otevíraly bílé květy a nechávaly rosu třpytit se, aby věděla, kam dopadnout.
Milada doběhla na palouk.
Tam rostly noční zvonky, drobné bílé květy, které se otevíraly jen za měsíčního světla. Dnes zůstaly zavřené. Na jejich lístcích ležela rosa jako slzy, které se ještě nerozhodly spadnout.
Milada si k nim klekla.
„Promiňte,“ řekla tiše. „Myslela jsem, že když bude tma, všichni si odpočinou. Ale nezeptala jsem se těch, kdo potřebují světlo.“
Ořech se otevřel.
Ne prasknutím.
Jemně, jako když se rozvine list.
Z jeho středu vystoupil Měsíc.
Nejdřív maličký.
Pak větší.
Stoupal vzhůru mezi větvemi, kulatil se, zářil a za chvíli znovu visel na nebi, přesně tam, kde měl být. Les se nadechl. Rybník se rozzářil. Můry se rozletěly správným směrem. Noční zvonky otevřely květy a sova Rozárka si spokojeně odkašlala.
Milada držela prázdnou skořápku.
„Já už nikdy neschovám Měsíc,“ slíbila.
Měsíc na nebi jako by se malinko usmál.
Jenže pak z prázdné skořápky vypadlo něco drobného.
Bylo to semínko.
Stříbrné, kulaté a svítilo tlumeným světlem.
„Co je to?“ zašeptal Tobiáš.
Kos Kvido naklonil hlavu.
„Možná měsíční jadérko.“
„Ořechy nemají jadérka,“ namítla Emílie.
„Měsíční ořechy zřejmě ano.“
Milada semínko opatrně zasadila pod starý dub.
„Ať zůstane venku,“ řekla. „Nic důležitého už nechci schovávat jen pro sebe.“
Od té noci byla opatrnější.
Pořád sbírala zásoby. Pořád měla dutinu plnou oříšků, bukvic a sušených hrušek. Pořád schovávala věci tak dobře, že je někdy nenašla ani ona. Ale když chtěla něco schovat, ptala se nejdřív, jestli to náhodou nepatří i někomu jinému.
A jednou za měsíc, při úplňku, chodila na palouk kontrolovat stříbrné semínko.
Dlouho se nic nedělo.
Jen malý světélkující bod pod mechem.
Až jedné noci, když Měsíc svítil klidněji než tehdy a les už Miladě dávno odpustil, vyrostl ze země tenký stříbrný stonek.
Na jeho konci se objevil maličký pupen.
Vypadal jako ořech.
Ale když se otevřel, nebyl uvnitř plod.
Bylo tam okénko.
Tak malé, že do něj mohla nahlédnout jen veverka.
Milada se přiblížila.
Za okénkem nebyla hlína ani kořen.
Byla tam krajina zalitá měsíčním světlem. Stříbrné kopce, bílé louky, lesy bez stínů a uprostřed cesta z prachu, který vypadal jako rozdrcené hvězdy.
Na skle okénka se objevila slova:
Kdo jednou schoval Měsíc a vrátil ho ostatním, může navštívit místo, kde světlo odpočívá.
Milada seděla pod dubem a ani nedýchala.
„Půjdeš?“ zeptala se sova Rozárka z větve.
Milada se podívala na svou dutinu plnou zásob.
Na palouk.
Na Měsíc na nebi.
A pak na stříbrné okénko.
„Ne dnes,“ řekla po chvíli. „Dnes má Měsíc práci.“
Okénko nezmizelo.
Jen se zavřelo jako víčko.
A od té noci věděla veverka Milada dvě věci.
Že ne všechno, co se dá schovat, schovat smíme.
A že některá tajemství se neukládají do dutiny proto, aby zůstala naše.
Některá čekají, až budeme připravení projít za světlem, které jsme se naučili nepřivlastňovat.
DALŠÍ POHÁDKY