Když ho spatříš, sklouzne ti do srdce barevný šepot, ale jazyk se ti zadrhne. A stejně tak se vypráví i o vánku, který je stříbrný jen v okamžiku, kdy ho nechceš chytit; když natáhneš dlaň, zmatní jako popel z dávno uhašené hvězdy.
Ten duhový pták prý přilétá z míst, kde se duha rodí dřív než déšť. Křídla má z peří a z počasí. Když jimi mávne, zvoní v nich kapky, co nikdy nedopadnou na zem, a přesto se po nich dá jít — ale jen jednou, protože podruhé už si pamatují tvé kroky a uhýbají jim.
A stříbrný vánek? Ten je zase vydechnutím prastarých vrb rostoucích na březích řeky, která se nejmenuje, aby si člověk nezvykl volat ji, když zrovna spěchá. Je to vánek, který chladí jen to, co hoří uvnitř; co je studené, obchází obloukem, jako by se bál zůstat sám.
V jedné vsi na hraně mezi polem a sadem žila holčička jménem Elvira. Nebyla to princezna, ale její copánek míval na konci stužku, která se při běhu chvěla jako malinká vlaječka odvahy. Elvira byla zvědavá: kladla otázky, jaké ještě nenapadly ani dospělé — třeba: „Když se duha schová do oblaku, má tam svoje věci?“ nebo „Když se vítr zamiluje, jak vypadá jeho dopis?“ Lidé ji měli rádi, ale často se smáli, že má hlavu v oblačném šuplíku. Elvira se nezlobila; věděla, že je to spíš kompliment, jen o tom dospělí ještě nevědí.
Jednoho dne, když zima dorůstala do posledního dne a jaro mělo už nazítří otevřít dveře, se Elvira probudila s pocitem, že ji někdo volá. Ne ušima — těmi slyšela jen ptáky a tiché kroky mámina rána — ale někde mezi klíční kostí a snem. Ten hlas byl lehký a zároveň naléhavý, jako když se ti chce smát a zároveň nevíš proč. „Pojď,“ říkal, „pojď se podívat, jak se rodí barva.“
Elvira vstala, obula si botky s ošoupanou špičkou, vzala si svetr, který voněl dřevem a ranným letním deštěm, a vyšla do sadů. Jabloně nabíraly prsty pupenů, tráva zela drobnými dírkami krtčích tajemství a vzduch byl přesně takový, aby se v něm člověk chtěl nadechnout dvakrát. „Tady jsem,“ zašeptal hlas. Elvira zvedla zrak a uviděla ho: duhového ptáka. Seděl na větvi tak obyčejné, že to téměř uráželo jeho pestrobarevnost, ale právě proto se k němu hodila — jako prostý rámeček, co neruší nádherný obraz.
„Já věděla, že existuješ,“ vyhrkla Elvira, a pták se maličko usmál, nebo aspoň se jí zdálo, že mu barvy na krku povolily do křivky radosti. „Jmenuješ se…?“ pokusila se.
„Ne,“ odpověděl pták. Jeho hlas nebyl z ticha ani ze zvuku, ale z akordu mezi nimi. „Jména na mne nepasují. Můžeš mi říkat jak chceš, ale já neodpovím. Zato odpovídám na přání.“
„Na přání?“ Elviřiny oči se rozzářily. „Umíš plnit přání?“
„Ne,“ řekl pták opatrně, jako by precizoval barvu na paletě. „Já plním odvahu. Kdo má přání bez odvahy, tomu ho ode mě odnese první průvan. Kdo má odvahu bez přání, tomu ukážu, kde se přání pase. A kdo má obojí, tomu zazpívám cestu.“
Elvira přikývla. Víc než slova jí rozum říkal, že to je fér. „A proč voláš právě mě?“
„Protože se jaro bojí,“ řekl pták a jeho barvy na okamžik ztmavly, jako když se slunce schová za špičku jediné šedé myšlenky. „Nechce přijít. Někdo mu ukradl písničku. A bez ní se klíče k zámkům v pupenech netočí.“
Elvira polkla. „Kdo by ukradl písničku jaru?“
„Ten, kdo sbírá vše, co nejsou věci,“ ozvalo se jí za krkem. Elvira se ohlédla a spatřila ho: stříbrný vánek. Neviděla ho, jen pocítila jeho přítomnost. Byl to dotek skoro-ne-dotek, pohlazení, které si samo dává pozor, aby nebylo dotěrné. A přesto s sebou nesl příběh. Voněl milováním vrb a předevčírem, kdy se stalo něco malého, na co nikdo nepomyslel. „Jmenuji se Van,“ zašustil vánek. „Tedy, když ti to pomůže. Vánek pro lidi, kteří mají rychlejší srdce, než by si přáli. Dneska bych rád pro změnu pofoukal někomu, kdo se nebojí běžet pomaleji.“
„Já umím běžet pomalu,“ řekla Elvira hrdě. „Jenom dospělí tomu říkají loudání.“
Van se, pokud vánek může, usmál. „Pak pojď s námi, Elviro. Jaro stojí za kopcem, ale kopec se naučil stát výš, protože ho někdo pochválil. Budeme potřebovat barvu, dech a otázku.“
„Otázku?“ nechápala Elvira.
„Ano,“ zazvonil duhový pták. „Otázkou se otevírají dveře, které neexistují. Jen pozor: musí to být otázka, na kterou není odpověď, ale přesto ji každý cítí.“
„Jako… proč nám srdce klopýtne, když se na obloze objeví první vlaštovka?“ zkusila Elvira.
„To už je skoro písnička,“ řekl Van spokojeně.
A tak se vydali. Z vesnice se stala tečka, z tečky špendlíková hlavička a z té mlžná vzpomínka na pečené brambory. Šli přes louku, která nahlas přemýšlela o barvách, a přes remízek, kde lišky skládaly černobílé filmy z vlastních stop. A když přišli pod kopec, který si vymyslel, že je hora, Elvira se zastavila a položila obě dlaně na zem.
„Proč to děláš?“ zeptal se pták.
„Aby věděla, že ji nebudeme přemlouvat hrubě,“ řekla Elvira.
Kopec se zatetelil. Hnuly se mu svaly v hlíně a kamení zamrmlalo. „Děti, co se ptají, mne dělají menším,“ zabručel nakonec, ale už bez důrazu. „Tak pojďte.“
Stoupali. Cesta nebyla strmá, ale kroutila se, jako by chtěla vidět všechno kolem, než se rozhodne dojít nahoru. Když se nadechli lačněji, Van jim přiložil k rtům chladnou Nit, aby se nezadýchali až k mdlobě. „Vánky jsou jako knoflíky,“ šeptal, „některé se zapínají zvenku, některé zevnitř. Musíte vědět, který je který.“
Na vrcholku se rozprostřela louka oddaná horizontu. Naproti nim stál les, jehož špičky stromů nesly stopy po stříbrných prstech, jako když někdo přejíždí po písku. „Tady někde je,“ řekl pták. „Ten, kdo sbírá věci, které nejsou věci.“
„Zloděj?“ hlesla Elvira.
„Spíš sběratel,“ opravil ji Van. „Zloděj bere, sběratel sbírá. Rozdíl je v tom, jestli vrací.“
„A vrací?“ Elvira si ukousla z rtu.
„To záleží,“ řekl pták, „na tom, jak mu vysvětlíme, co ukradl.“
Vešli do lesa, kde listí šepotalo, jako by si vyprávělo rodinné drby. Najednou se před nimi vynořila zvláštní bytost. Nebyla velká, ale nebyla ani malá; měla oči, které se nedaly rozhodnout, jestli jsou zavřené nebo zda zrovna mrkly. Místo vlasů jí rostly nitky z vydechnutých slov, co kdysi zůstala ve vzduchu a nikdo je nezachytil. Na rameni jí seděla malá kapsička, natažená ze zapomenutých písniček, taková, která neslyší ani tón, a přece vibruje jako kočka, když ví, že bude mléko.
„Dobrý den,“ řekla Elvira zdvořile, neboť maminka říkala, že když nevíš, co dělat, zkus začít pozdravem. „Hledáme písničku, co patří jaru.“
Bytost pokrčila rameny. Z kapsičky se ozvalo cosi — ne tón, spíš stín po tónu. „Všechno, co sbírám, sbírám pro to, aby to bylo v bezpečí,“ řekla. „Víte, kolik písní se ztratí, protože si je nikdo nezapíše? Kolik vůní přestane být, když se kolem nich přestanou točit nosy? Kolik prvních pohledů zapadne do kapsy druhých pohledů a už je nikdy nikdo nevybere? Já je sbírám. Aby nezmizely. Nevím, co je vaše jarní písnička, ale vsadím se, že když ji nechám venku, přijde déšť a rozmáchne ji po světě tak, že ji nikdo nerozpozná. Tady u mne bude v teple.“
„Ale ona musí ven,“ řekla Elvira a udělala krok blíž. „Písnička jaru není jako utěrka, co se má složit a uložit. Když nikdo nezazpívá první tón, pupeny zůstanou jako knoflíky na kabátě, co se nikdy nezapne. A svět bude chodit s kabátem dokořán, i když už není zima.“
Bytost se zamyslela. Její nerozhodnuté oči trošku ztmavly. Duha na ptákovi se stáhla do komorního pianissima a Van usedl Elviře na temeno jako vážka. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se nakonec Elvira znenadání.
„Nemám jméno,“ řekla bytost.
„Tak ti budu říkat Kapsa,“ navrhla Elvira. „Protože chráníš. Jenom… možná někdy až moc.“
„Přehnaná ochrana je jen strach v lepších šatech,“ podotkl Van tiše.
„Kdybys nám ji na chviličku půjčila,“ řekl pták jemně, „ta písnička by se vrátila. Slíbím, že ji nezapomeneme: obletím Miradii, otřu se barvou o každý roh, a Van ji provlékne mezi vrbami jako stuhu. Zůstane jejím domovem celý svět, ne jen tvá kapsa.“
„A co když ji venku někdo zraní?“ šeptla Kapsa.
Elvira si vzpomněla na maminku a na její hlas, když jí kdysi řekla: „Láska se venku občas o něco škrábne, ale jinak by nikdy nevyrostla.“ A tak řekla Kapse: „Nemůžeš dovolit, aby se písnička nikdy nenadechla strachu, protože pak se nikdy nenadechne ani odvahy.“
Bytost dlouho nic. A pak natáhla ruku. Nebyla to ruka, spíš půlměsíc z mlhy, a z kapsy — té, co se tvářila, že má dno — vytáhla cosi, co nebyl tón, spíš světélko, které nevědělo, jestli je světélkem nebo teplem. „Dobře,“ vydechla. „Ale jen když mi zazpíváte, že se vrátí.“
„Písničky se nevracejí,“ řekl pták upřímně. „Mění se. Ale přicházejí znovu.“
„To je horší i lepší zároveň,“ vzdychla Kapsa. „Nechť tedy jde.“
A tak Elvira, duhový pták a stříbrný vánek opatrně vzali písničku jaru do kruhu. Pták rozprostřel barvy, Van přiložil chlad na správná místa a Elvira se nadechla otázky. „Proč nám srdce klopýtne, když se na obloze objeví první vlaštovka?“ vydechla. A světélko jako by poskočilo. Natočené klíčky v pupenech se zastyděly a začaly si šeptat hesla. Tráva si zkoušela nový smích a mraky si uhladily límce.
„Ještě,“ křikl pták, „ještě jedna otázka!“
Elvira zavřela oči. „Kde se schovává barva, když se chce vrátit?“ A to už světélko povyrostlo, zapískalo dětsky a pak se z něho stal tón. Ne první, spíš nultý, takový, který dělá místo. A potom: hop! — a vyskočila melodie. Byla křehká, jako když se poprvé posadíš na okraj vlastního jména, ale zároveň jistá. Jaro si opřelo bradu o hřbet světa a řeklo: „Tak tedy dobrý den.“
Z lesů vyšly vůně, které se bály samy sebe, a z polí zvedli hlavy drozdi jako kazatelé radosti. A Kapsa… ta si sedla a plakala. Ne smutkem, ale tím zvláštním štěstím, co teče ven, když zjistíš, že sis celý život ukládal poklady do šuplíku, který byl sice krásně vyřezávaný, ale zamčený zevnitř.
„Děkuji,“ řekla nakonec Kapsa tiše. „Možná bych se mohla naučit sbírat i návraty. Ty nejdou uložit, ale dají se nosit v chůzi.“
„A já děkuji,“ řekla Elvira. „Že jsi to držela, než jsme byli připraveni.“
Duhový pták vzlétl a jeho křídla rozestlala po obloze most, po kterém mohla písnička přebíhat z jednoho místa na druhé, aniž by se ztratila; vždycky, když přešla, most se rozpustil v déšť, který nestekl, ale zůstal viset, aby na něj mohly děti sahat prstíky a učit se barvám, které ještě nemají jména. Van se položil mezi dvě vrby, zavázal jejich větve na uzel, který umí rozplést jen ten, kdo našel trpělivost, a řekl: „Až si někdo bude myslet, že zima trvá moc dlouho, přijde sem. Uzlík mu připomene, že i vázání je pohyb.“
Když se vraceli do vsi, už bylo jaro. Ne celé, ale dost na to, aby se myši pustily do vážných rozhovorů a aby se starý pes na návsi zase jednou vyspal beze snu. Elvira šla napřed a cítila, že se v ní cosi posadilo o kousek výš. Ne pýcha, spíš rovnováha. A pták? Ten si přisedl na její rameno a řekl: „Přála sis někdy něco?“
„Přála,“ přiznala Elvira. „Aby mi jednou někdo věřil, že i nahlas položená otázka umí být něžná.“
„Tak se podívej,“ kývl pták ke vsi.
Na kraji u plotu stála paní Jadwiga, která měla ve zvyku říkat „no nevim“ i tehdy, když věděla, a mávala: „Elviro! Jabloně kvetou o den dřív! Ty jsi s tím něco měla, viď?“
Elvira se zasmála. „Já jen položila otázku.“
„A já foukl na odpověď,“ dodal Van.
„A já jsem dal barvu tomu, co v ní bylo,“ uzavřel pták.
Kapsa stála opodál, neviditelná pro většinu očí — ale Elvira ji viděla. Z kapsy se jí vysypal droboučký zbyteček písničky, takový ocásek, jaký nechávají myšlenky, když rychle běží. Elvira ho zvedla a uvázala si ho do stužky na copánku. Při každém kroku jí cinkal u ucha, připomínka, že písničky potřebují svět stejně jako svět potřebuje písničky.
Večer, když se Miradie přikryla tenkou peřinkou z ochočeného šera a světlušky si četly navzájem ze svých batůžků, seděla Elvira na prahu a hladila si stužku v prstech. „Ptáku,“ zašeptala, „proč je tvá duha někdy bledší a jindy tak silná, až se mi rozbuší palec u nohy?“
„Protože barvy jsou z odvahy,“ odpověděl. „Když ji lidé kolem sebe rozdávají, moje křídla ztěžknou – a v těžších křídlech je víc hlasu. Když se bojí, moje barvy tichnou. A já tichnu s nimi, abych je neoslnil.“
„A co bude zítra?“ optala se.
„Zítra?“ usmál se pták. „Zítra někdo jiný někde jinam ukryje něco, co přitom chce být venku. A někdo jiný zas bude křičet, co by se mělo šeptat. A my zase půjdeme a zkusíme to vyměnit. Ale dneska… dneska to zpívá.“
A opravdu: z polí se nesla melodie, tak nenápadná, že by se vešla do váčku na knoflík, a přesto tak pevná, že by spojila dva břehy, kdyby si o to řekly. V noci si ji braly do dlaní kočky a ráno ji vracely holubi na střechy. Staré ženy ji vplétaly do copů vnuček a malí kluci ji trousili po cestě, když utíkali za míčem. Nikdo nevěděl, že to je ta písnička, a přesto ji všichni znali. To je na jaru to nejhezčí.
Když Elvira usínala, Van jí pofoukal čelo tak jemně, že se jí zdál sen bez hranic — takový, do kterého se nechodí dveřmi, ale otázkou. A duhový pták jí složil přes deku křídlo, aby jí v noci nepřimrzly prsty k vlastním přáním.
Ráno bylo o tón výš. A Miradie — jako vždycky, když někdo položí něžnou otázku — o šlápotu klidnější.
Zlatá rybka a reklamační řád na přání
Tři prasátka a vlk, který kontroloval stavební normy
Sněhurka, sedm trpaslíků a skoro kouzelné zrcadlo, které četlo komentáře
O Šípkové Růžence a drakovi Baltazarovi, který létal na zámořské lince
Popelka a módní střevíček z podezřele výhodné slevy
O Červené Karkulce a vlku s pošramocenou pověstí
Jak to doopravdy bylo v perníkové chaloupce
Pohádka o lampičce Elišce, která neuměla svítit, dokud nenašla vlastní sen
Péťa Zoubek a jeho první velké dobrodružství
