Den D. A venku málem čtyřicet stupňů!
Když jsem se rozhodla, že je čas zbavit se přebytečné kůže na horních víčkách, která mi zhoršovala viditelnost a kvůli níž jsem měla večer oči jako po probdělé noci, nějak jsem neřešila, jaké je zrovna roční období. Absolvovala jsem potřebná vyšetření, konzultaci s lékařem a najednou tu byl den D. Den, kdy jsem měla jít takzvaně pod kudlu. Jenže člověk míní a počasí mění. Operace připadla na období, kdy se do Česka řítil snad nejteplejší víkend léta. V neděli měly teploty atakovat čtyřicítku a všichni kolem mě se najednou podivovali, proč jsem si vybrala právě takové počasí. Vždyť horko a slunce mohou hojení znepříjemnit!
Přiznávám, že mi tím trochu nasadili brouka do hlavy. Večer před operací jsem si říkala, že možná ještě zkusím vyjednávat s personálem o přesunutí termínu. Přece jen si člověk nechce dobrovolně komplikovat život, když nemusí. A pak mi kamarádka napsala, jestli už mám v mrazáku připravené chladicí brýle. „Jaké brýle?“ ptala jsem se v duchu a následně zjistila, že žádné nemám. Takže jsem ráno oběhla několik drogerií a lékáren, než jsem jedny sehnala a to jsem netušila, že druhé dostanu na klinece po zákroku. Nakonec se ukázalo, že mít dvoje vůbec není špatný nápad. Jedny jsem mohla používat a druhé se mezitím chladily. Zpětně bych řekla, že právě chladicí brýle jsou jednou z věcí, na které je dobré myslet předem. Konkrétní pomůcky a způsob chlazení si ale vždy ověřte na své klinice.
Na klinice už nebylo cesty zpět
Čím blíž jsem byla AB Clinic, kde jsem měla podstoupit zákrok, tím víc ve mně rostla nervozita. Já jsem totiž přesně ten typ člověka, který se bojí před každým lékařským zákrokem, před zubařem a vlastně i před obyčejnou návštěvou ordinace. Bílý plášť a já, to zkrátka není úplně ideální kombinace. Hned na recepci jsem se proto zeptala, jestli je rozumné podstoupit operaci, když má přijít takové vedro. Dostala jsem odpověď, že pokud budu chladit a dodržovat doporučení, samotné počasí nemusí být důvodem zákrok odkládat. Konečné rozhodnutí je samozřejmě vždy na lékaři podle konkrétní situace.
A tak jsem jen pokrčila rameny a řekla si, že když už jsem se na tuhle cestu vydala, tak ji také dokončím. Po krátkém čekání a vyplnění potřebných dokumentů si mě odvedli dál. Dostala jsem nemocničního andělíčka, a zamířila na operační sál. Tam už na mě čekaly sestřičky a MUDr. Pavel Popelka, který mě měl operovat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechny otázky, které jsem si v hlavě připravovala, jsou najednou úplně zbytečné. Teď už se zkrátka bude dít to, kvůli čemu jsem přišla.
Co se děje na operačním sále
Operace horních víček u mě probíhala v lokálním umrtvení. To znamená, že jsem nebyla v celkové narkóze a po celou dobu jsem byla při vědomí. Lékař si mě položil na operační stůl, přikryli mě a přes obličej mi umístili roušku s otvorem v oblasti očí, aby měl dostatek prostoru k práci. Potom přišel pokyn, abych zavřela oči a nechala je zavřené po celou dobu zákroku. Doktor si nejprve zakreslil, kudy povede řez. Právě v této fázi se ukazuje, jak důležitá je předchozí konzultace. Nejde jen o to odstranit přebytečnou kůži, ale také zachovat přirozený vzhled očí a respektovat jejich anatomii.
Začali jsme pravým okem. Přišla injekce s lokálním anestetikem v oblasti víčka. Cítila jsem drobné štípnutí a tlak, který se šířil směrem ke koutku oka. Nebylo to nic příjemného, ale zároveň to nebyla taková hrůza, jakou jsem si předem představovala. Za chvíli už lékař pravděpodobně začal pracovat. Já sice neviděla vůbec nic, ale cítila jsem určité pohyby a také to, jak mi po spánku stéká tekutina, zřejmě krev.
Jedna věc mě během operace příjemně překvapila. Pan doktor se mě zeptal, jestli chci vědět, co právě provádí. Na jednu stranu jsem ocenila, že mi dává možnost rozhodnout se, kolik informací chci dostávat. Na druhou stranu jsem si nebyla úplně jistá, jestli je pro mě dobrý nápad poslouchat podrobný popis všeho, co se děje v těsné blízkosti mých očí. Moje představivost totiž pracuje na plné obrátky a některé věci opravdu nepotřebuji vidět ani ve své fantazii. Nakonec jsem zvolila strategii, která mi vyhovovala nejvíc. Soustředila jsem se na rozhovor, který lékař vedl se sestřičkou o úplně běžných životních záležitostech.
A víte co? Fungovalo to. Místo abych v hlavě vytvářela katastrofické scénáře, poslouchala jsem obyčejnou konverzaci a snažila se myslet na něco jiného. Najednou mi celá situace připadala mnohem snesitelnější. Pokud vás podobný zákrok čeká, určitě se nebojte předem říct, jestli chcete průběh slyšet podrobně, nebo byste raději svou pozornost odvedli jinam. Každému vyhovuje něco jiného a myslím, že právě možnost komunikovat s lékařem je během takového zákroku důležitá.
Nejnepříjemnější moment? Pach, který jsem opravdu nečekala
Samotný zákrok mě překvapil tím, že bolest nebyla tím hlavním, co bych si z něj odnesla. Vůbec to nebolelo. Mnohem výraznější byly různé pocity a vjemy, které člověk předem úplně nedomyslí. V jednu chvíli bylo potřeba zastavit krvácení v místě řezu. Lékař k tomu použil laser. A právě tehdy přišel okamžik, na který jen tak nezapomenu. Ten pach. Představte si, že ležíte se zavřenýma očima, snažíte se moc nemyslet, a najednou ucítíte pach spáleného masa a ještě ke všemu toho svého. Nebudu vám lhát, trochu mě to zaskočilo a udělalo se mi nevolno.
Byla to jediná chvíle, kdy jsem se cítila opravdu nesvá. Nešlo ani tak o bolest, jako spíš o samotný vjem a uvědomění, že se na mém těle právě provádí chirurgický zákrok. Ještě při ošetření tukového váčku v oblasti vnitřního koutku oka jsem cítila mírnou citlivost. Ani to bych ale vyloženě nenazvala bolestí. A tady bych chtěla zdůraznit jednu věc, popisuji výhradně svou vlastní zkušenost. Každý člověk vnímá bolest i nepříjemné pocity jinak a průběh operace se může lišit podle konkrétního nálezu i zvoleného postupu.
Za 45 minut bylo hotovo
Celá operace trvala přibližně 45 minut. Když bylo hotovo, lékař mi ošetřil rány, jizvy přelepili páskami a já mohla postupně zamířit z operačního sálu pryč. Dostala jsem instrukce k domácí péči, léky a chladicí brýle. Pro mě bylo příjemným překvapením, že jsem nepotřebovala léky proti bolesti. Ani když lokální umrtvení postupně odeznívalo, bolest se u mě prakticky nedostavila.
To ovšem neznamená, že to tak musí mít každý. Otoky, modřiny, citlivost i bolest se mohou u jednotlivých pacientů lišit. Pro mě bylo důležité hlavně to, že už jsem měla zákrok za sebou. Zvládla jsem něco, čeho jsem se dlouho bála, a najednou jsem si říkala, že jsem se možná v hlavě vystrašila mnohem víc, než bylo nutné. Pro jistotu na mě čekala kamarádka, která mě odvezla domů. Za volant bych po zákroku rozhodně nesedala. Doprovod bych doporučila domluvit předem, stejně jako si připravit klidné místo doma, kde můžete odpočívat a věnovat se rekonvalescenci. Nesmíte totiž minimálně dva dny koukat do monitorů nebo jinak namáhat oči. Také minimálně dvě noci spát v sedě, podložená polštáři a mě se velice vyplatil polštářek do letadla.
První dny po operaci
Když jsem odjížděla z AB Clinic, vypadala jsem trochu jako boxer po zápase. Jizvy jsem měla přelepené páskami, dostala jsem léky, chladicí brýle a hlavně instrukce, co mě čeká doma. Naštěstí pro mě přijela kamarádka, protože řídit bych si po zákroku opravdu netroufla. A pak začala ta pravá domácí péče. Zrovna v době, kdy se Česko potilo v téměř čtyřicetistupňových vedrech, jsem měla za úkol především odpočívat a chladit. Přiznávám, že načasování nebylo zrovna ideální. Na druhou stranu jsem měla dvoje chladicí brýle, takže jedny mohly být na očích, zatímco druhé odpočívaly v mrazáku.
Chlazení mi hodně pomáhalo, ale je důležité dělat ho opatrně. Chladicí pomůcky by neměly přijít přímo na kůži, aby nedošlo k jejímu poškození chladem. Vždy se řiďte pokyny své kliniky a doporučenou délkou chlazení a pod ledový povrch použijte obklad nebo látkový kapesníček. Nejhorší otoky a zbarvení kolem očí jsem měla bezprostředně po zákroku. V následujících dnech se jejich vzhled postupně měnil, ale vzhledem k počasí jsem se bála, že budu vypadat mnohem hůř. Nakonec jsem neměla ani tak výrazné modřiny, jak jsem čekala.
Jednou z věcí, která ještě malinko nabourala můj komfort, bylo spaní. První dvě noci jsem si musela podložit hlavu několika polštáři a spát prakticky v polosedě. Nebylo to zrovna pohodlné, ale mělo to svůj důvod, zvýšená poloha hlavy může pomoci zmírnit otoky. Obrovským pomocníkem se mi stal polštářek do letadla, který mi podepřel krk a pomohl udržet hlavu v poloze, ve které jsem se během spánku tolik nepřetáčela. Pokud vás operace čeká, rozhodně bych na něj myslela předem.
Také jsem se musela vyhýbat činnostem, při kterých bych oči zbytečně namáhala, a dodržovat klidový režim podle pokynů lékaře. Práce na počítači, dlouhé koukání do obrazovky nebo činnosti, při kterých se člověk musí soustředit a namáhat zrak, musely jít stranou. Tady je dobré připravit si zajímavé podcasty. Člověk si najednou uvědomí, kolik běžných věcí dělá automaticky. A také to, jak těžké je jen tak odpočívat, když máte pocit, že byste pořád měla něco dělat.
Na jizvy první týden ani nesahat
Velmi důležitou součástí rekonvalescence byla péče o jizvy. První týden jsem se jich podle instrukcí lékaře neměla dotýkat ani s nimi jakkoli manipulovat. Obličej jsem si proto myla opatrně žínkou a snažila se, abych si nenamočila ani neporušila pásky, které jizvy chránily. Možná to zní jako maličkost, ale právě tady se vyplatí trpělivost. Člověk má tendenci kontrolovat, jak se všechno hojí, nakukovat do zrcadla a zkoumat každý milimetr. Jenže čerstvé rány potřebují především klid a správnou péči.
Před kontrolou a vyndáváním stehů mi pan doktor poradil malý trik, pásku lze před návštěvou kliniky podle jeho instrukcí promazat vazelínou, aby šla snadněji a beznolestně odstranit. Stehy mi nakonec vyndávala sestřička. A musím říct, že jsem měla radost, když pochválili, jak jsem se o oči starala a jak dobře se hojí. Po týdnu jsem měla jen minimální otoky a podlitiny a jizvičky byly krásně tenké, skoro jako nitky.
Další týdny
Po vyndání stehů ale péče nekončí. Právě naopak. Čeká vás další období, kdy je potřeba jizvy chránit, věnovat jim pozornost a nespěchat. Já jsem podle doporučení lékaře začala jizvičky pravidelně promazávat. Důležitá byla také ochrana před sluncem, protože čerstvé jizvy jsou citlivé a mohou při vystavení UV záření ztmavnout. Ochranu před sluncem proto rozhodně nepodceňujte a vhodný přípravek i způsob jeho použití si nechte doporučit lékařem. Já jsem používala padesátku UV.
Přibližně po čtrnácti dnech jsem začala s tlakovými masážemi jizev, opět podle instrukcí pana doktora. Prováděla jsem je ráno a večer. Postupovala jsem po celé délce jizvy od vnějšího koutku a na každém místě chvíli jemně zatlačila, asi 15 sekund. Smyslem bylo podpořit hojení a zabránit tomu, aby jizva zbytečně tuhla. Jizvy se postupně mění a jejich konečný vzhled se nehodnotí po několika dnech ani týdnech.
Po třech měsících
Když se na sebe dnes podívám do zrcadla, jsem opravdu spokojená. Po třech měsících jsou jizvičky ještě lehce patrné, ale postupně blednou a ztrácejí se. Největší radost mám z toho, že se mi ulevilo od pocitu těžkých a unavených očí, který mě trápil už dlouho. A pak je tu samozřejmě i ta kosmetická stránka. Zase si můžu pořádně namalovat oční stíny, aniž by se ztrácely v přebytečné kůži. A linka? Ta má konečně šanci zůstat tam, kam ji ráno namaluji!
Musím přiznat, že jsem si na svůj nový pohled chvíli zvykala. I kamarádi se na mě dívali a nemohli přijít na to, co je jinak. Nezměnila jsem se k nepoznání, jen mám pocit, že můj pohled působí otevřeněji a svěžeji. A co je pro mě možná ještě důležitější, ustoupilo i pálení očí a jejich večerní únava. Právě proto jsem do zákroku nešla jen kvůli vzhledu. Chtěla jsem, aby se mi lépe fungovalo i v běžném životě.
Když si vzpomenu na všechny obavy před operací, na horký víkend, chlazení, spaní s hlavou podloženou polštáři i na každodenní péči o jizvy, musím říct, že to nebylo úplně bez práce. Rekonvalescence vyžaduje trpělivost, disciplínu a ochotu na chvíli zpomalit. Zároveň jsem ale zjistila, že jsem se samotného zákroku bála mnohem víc, než bylo nutné. Operace u mě proběhla bez výraznější bolesti a hojení mě nakonec mile překvapilo. Samozřejmě každý člověk je jiný a nikomu nemohu slíbit, že bude mít stejný průběh. Já jsem ale po třech měsících opravdu spokojená. Mám radost z výsledku, z pohodlnějšího pocitu kolem očí i z toho, že se zase můžu bez omezení nalíčit tak, jak jsem byla zvyklá.
Zdroj: Autorský článek
Související články