Zdroj: Shutterstock
Když nám kamarádka, kolega nebo někdo z rodiny oznámí, že má rakovinu, málokdo zůstane úplně klidný. Najednou hledáme správná slova, přemýšlíme, jak dodat druhému odvahu, a bojíme se, abychom neřekli něco nevhodného. Někdy proto sáhneme po naučených frázích, které slýcháme celý život. Jenže to, co má nemocného povzbudit, nemusí být vždycky tím, co právě potřebuje slyšet. "Jednou z nejdůležitějších věcí je nechat nemocnému prostor, aby sám rozhodl, o čem a do jaké hloubky chce mluvit. Už samotná ochota naslouchat a nabídnout oporu může být cennější než záplava rad a dobře míněných doporučení," vysvětluje psycholog a psychoonkolog Martin Pospíchal.
Musíš myslet pozitivně
Na první pohled jde o povzbuzení. Chceme druhému připomenout, že má důvod doufat a že se nemá vzdávat. Jenže člověk, který prochází náročnou léčbou, nemůže být statečný a optimistický každou minutu dne. Někdy se bojí, někdy pláče a jindy už zkrátka nemá sílu tvářit se, že všechno zvládá. Pokud mu neustále opakujeme, že musí myslet pozitivně, můžeme v něm nechtěně vyvolat dojem, že jeho strach a smutek jsou něčím špatným. Jako by kromě samotné nemoci musel zvládat ještě další úkol: udržovat dobrou náladu kvůli lidem kolem sebe. Mnohem citlivější je dát najevo, že nemusí nic předstírat. Můžeme říct třeba: „Musí to pro tebe být těžké. Jestli si o tom chceš povídat, jsem tady.“ Taková věta neslibuje nemožné, ale nabízí něco, co má skutečnou hodnotu – blízkost a pochopení.
Musíš bojovat!
Tuhle větu slýchají lidé s vážnou nemocí poměrně často. Má jim dodat sílu a připomenout, že se nemají vzdávat. Jenže může také vytvářet nepříjemný tlak. Co když je člověk vyčerpaný, má špatný den nebo se bojí, že léčba nezabere? Má snad pocit, že bojuje málo? Psycholog Martin Pospíchal upozorňuje, že takto formulovaný příkaz může nemocnému znemožnit, aby si dovolil být „i na okamžik slabý, nejistý, beznadějný“. Právě v tom spočívá problém podobných výzev. Nemocný může nabýt dojmu, že musí být pořád silný a že požádat o pomoc se neslučuje s rolí bojovníka. Místo toho mu můžeme říct, že v tom nemusí být sám. Nemusí nám dokazovat odvahu ani nás chránit před vlastními obavami. A pokud chce mluvit o tom, že má strach, nemusíme ho hned přesvědčovat, že všechno dobře dopadne. Někdy stačí zůstat a poslouchat.
To bude určitě dobré
Když chceme někoho uklidnit, přirozeně hledáme naději. Proto říkáme, že všechno dobře dopadne, že léčba určitě zabere nebo že se nemocný brzy vrátí do běžného života. Jenže nikdo z nás nemůže s jistotou předvídat, jak se bude onemocnění vyvíjet.
Falešné ujišťování může být pro nemocného obtížné i proto, že mu nedává prostor mluvit o nejistotě. Možná sám neví, jak léčba dopadne, a potřebuje svůj strach vyslovit nahlas. Když mu okamžitě nabídneme optimistický scénář, může mít pocit, že jeho obavy nechceme slyšet. To samozřejmě neznamená, že bychom měli brát naději. Můžeme vyjádřit podporu, aniž bychom slibovali něco, co nemáme pod kontrolou. Zkusme třeba: „Moc ti přeju, aby léčba zabrala. Ať se bude dít cokoli, můžeš se na mě obrátit.“
Moje známá měla taky rakovinu…
Příběhy druhých někdy pomáhají dodat naději. Jenže každý člověk má jinou diagnózu, jinou léčbu, jiné vyhlídky i jiné zázemí. To, co prožila naše sousedka nebo kolegyně, proto nemusí mít s aktuální situací nemocného mnoho společného. Zvlášť nešťastné je vyprávět o někom, kdo měl podobnou diagnózu a jehož příběh skončil tragicky. Člověk, který se právě snaží vyrovnat s vlastní nemocí, nepotřebuje automaticky poslouchat všechny nejhorší scénáře, které jsme kdy slyšeli. A ani pozitivní příběh nemusí vždycky pomoci. Nemocný může začít přemýšlet, proč se jeho léčba nevyvíjí stejně. Pokud si nejsme jistí, zda o podobnou zkušenost stojí, můžeme se nejprve zeptat. A pokud chce mluvit o svém onemocnění, dejme přednost jeho příběhu před příběhy ostatních.
Vím přesně, jak ti je
Tahle věta může zaznít jako projev empatie. Ve skutečnosti ale nemůžeme přesně vědět, co druhý prožívá, ani když jsme sami někdy prošli vážnou nemocí nebo jinou životní krizí. Každý člověk reaguje jinak a potřebuje něco jiného. Někdo chce o své diagnóze mluvit otevřeně, jiný si potřebuje zachovat soukromí. Někdo vyhledává společnost, zatímco další touží po klidu. Není na nás, abychom rozhodovali, jak by měl nemocný své pocity prožívat nebo co by mu mělo pomoci. Mnohem upřímnější je přiznat, že si neumíme představit, čím právě prochází, ale chceme tu pro něj být. Můžeme se zeptat: „Co by ti teď nejvíc pomohlo?“ A když odpoví, že nic nepotřebuje, nemusíme ho nutit, aby naši pomoc přijal.
Někdy je nejlepší jednoduše naslouchat
Možná máme pocit, že v tak těžké chvíli musíme najít dokonalou větu. Jenže žádná univerzální formulace neexistuje. Člověk s rakovinou někdy potřebuje mluvit o svém strachu, jindy si chce povídat o práci, dětech, dovolené nebo o úplně obyčejných věcech. Nemusíme každé setkání proměnit v rozhovor o nemoci. Pokud nevíme, co říct, můžeme to klidně přiznat. „Nevím, jaká slova zvolit, ale moc mi na tobě záleží“ je poctivější než věta, které sami nevěříme. A místo neurčitého „Kdybys něco potřeboval, ozvi se“ můžeme nabídnout konkrétní pomoc: přivézt nákup, doprovodit nemocného na vyšetření nebo mu připravit večeři. Nejdůležitější totiž není říct všechno správně. Je to dát druhému najevo, že se před námi nemusí přetvařovat, že může být smutný i vystrašený a že na své starosti nemusí zůstávat sám. Někdy právě taková obyčejná, nenápadná blízkost znamená mnohem víc než všechna povzbudivá slova světa.
Zdroj: Martin Pospíchal, Ph.D., linkos.cz, allas.se
Související články