Dříve či později si každý věřící musí položit otázku: hledáme Boha samotného, nebo to, co nám může dát? Proč je v církvi tak rozšířené magické myšlení, co se skrývá za naším voláním po vysvobození a proč je blízkost Boha stejně přirozená jako dech?
Jeden starý zenový příběh vypráví o poustevníkovi, který rozjímal u řeky. Vyrušil ho mladý muž: „Mistře, rád bych se stal tvým žákem.“ „A proč?“ zeptal se poustevník. Mladík chvíli přemýšlel. „Protože chci najít Boha.“ Mistr vyskočil, chytil ho za límec, odvlekl do řeky a ponořil mu hlavu pod vodu. Držel ho tam celou minutu, zatímco se mladík zmítal a kopal, aby se vyprostil. Teprve pak ho vytáhl. Mladík vykašlával vodu a lapal po dechu. Když se konečně uklidnil, mistr promluvil: „Řekni mi, po čem jsi pod vodou toužil ze všeho nejvíc?“ „Po vzduchu!“ „Dobře,“ řekl mistr. „Jdi domů a vrať se, až budeš chtít Boha tolik, jako jsi teď chtěl vzduch.“
Aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho, ačkoli není daleko od žádného z nás. (Sk 17,27)
Pokládám si tedy otázku: jak moc chceš Boha? Chceš ho jako ten mladík vzduch? Chceš ho víc než cokoli jiného ve svém životě? Hledáš opravdu Boha samotného, nebo je pro tebe jen cestou k něčemu jinému?
Často říkáme, že chceme Boha, a přitom potichu doufáme, že nás dovede k tomu, po čem doopravdy toužíme. Hledáme ho proto, abychom jeho prostřednictvím něčeho dosáhli. Na povrchu to tak nevypadá, naše skutečné pohnutky odhalí až zkouška, podobná té, když nás někdo drží pod vodou, dokud se nezačneme zmítat. Kolik z nás by Boha milovalo natolik, aby mu důvěřovalo, i kdyby čas plynul a uzdravení, vysvobození ani to, v co doufáme, nepřicházelo? Věřili bychom dál? Nebo by šlo najednou o něco jiného a obrátili bychom se proti Bohu?
Bůh jako automat na přání Myslím, že postoj čarodějnictví, tedy vzpoura, magické myšlení, „zaříkávání“ a manipulace, je v církvi tak rozšířený proto, že chceme, co chceme, a hned. Čekat je těžké a vzít věci do vlastních rukou (samozřejmě ve jménu Božím) se zdá pohodlnější. Bůh se tak stal magickým automatem na přání. Chybí nám následování Boha, které je k proměně života nezbytné. Doufáme, že nás Bůh „opraví“, abychom už nikdy nemuseli trpět ani se cítit nepohodlně. Zapomínáme ale, že vysvobození často přináší i nepohodlí, protože se musíme učit žít jinak.
Pokud Boha nehledáme tak, jak bychom měli, brzy si najdeme něco nového, z čeho budeme potřebovat být vysvobozeni. Své nemoci, spoutanosti a duchovní zápasy už totiž nebudeme moci využívat ve svůj prospěch, k ovládání a manipulaci druhých.
Ve vysvobození jde o to najít Boha. Nekonfrontujeme jen to, co se nám stalo, ale i to, kdo jsme a jak jsme své spoutanosti využívali k vlastním manipulacím. Lidská přirozenost si libuje v tom, když nás druzí litují. Tvrzením, že nám nikdo nerozumí, si omlouváme, proč se držíme věcí, o kterých víme, že je musíme pustit. Strachem a zastrašováním ospravedlňujeme sami sebe, i proto lidé ve strachu zůstávají. Ovládáme chování druhých, kteří mají pocit, že k nám musí být ohleduplní a chápaví. Zastrašujeme okolí emocemi, které vybuchnou při sebemenším podnětu, ať už jde o hněv, hysterii, nebo smutek. A snad nejvíc ze všeho se tím vyhýbáme odpovědnosti.
Když hledáme vysvobození, Bůh nemaže jen příznaky. Volá nás, abychom se postavili sami sobě a podívali se na ty části svého života, kterých se křečovitě držíme. Bývají to naše obrany, zdi a emoce, které nás od Boha a jeho cest drží v bezpečné vzdálenosti.
Zamilovat se, ne jen milovat Je obrovský rozdíl mezi tím, když opravdu zoufale toužíš po Bohu samotném, chceš ho poznat, být s ním ve společenství, chodit s ním a milovat ho, a tím, když zoufale toužíš po tom, co ti může dát. Blízkost, kterou nám Bůh nabízí, je stejně blízko jako náš dech, jako náš život, jako vzduch, po kterém lapáme, když nám dochází kyslík.
Neznámý kazatel kdysi řekl, že musíme přestat Ježíše jen milovat a začít do něj být zamilovaní. Rozdíl vysvětlil takto: milovat Ježíše neznamená věřit, že ti pomůže zaplatit složenku za elektřinu. Být do něj zamilovaný znamená, že ho budeš chválit, i když budeš sedět potmě.
Ptáš se, proč nedostáváš to, o co prosíš? Možná proto, že to hledáš víc než Boha, a pak je to modla. Až budeš chtít Boha víc než to, co hledáš, vrať se a hledej vysvobození, které potřebuješ.
Přirovnání blízkosti k dechu je důležité, protože nám připomíná první dech života, který Bůh při stvoření vdechl člověku. Od té chvíle v nás plane jiskra života, to, co mu dává smysl, účel a tvořivost. Slovo pro „dech“ v Genesis 2,7 je hebrejské nešama , které znamená „dech, duch“ a označuje jak Ducha Božího, tak ducha v člověku. Duch, který oživuje náš život, tedy pochází od Boha a je mocným poutem mezi námi a Bohem i mezi námi a ostatními lidmi. V té první chvíli opravdové blízkosti mezi Bohem a lidstvem nacházíme hlavní účel blízkosti: život. Blízkost je životní síla, která nás obklopuje, objímá a je stále s námi.
Z blízkosti vzchází život přirozený, tělesný, duchovní a jako jeho prodloužení i tvořivost. Blízkost nás inspiruje žít už tím, že víme o spojení, které přesahuje přirozený svět. Ukazuje, že život je víc než to, o čem dokážeme rozumově uvažovat. Když po blízkosti v důvěře toužíme, je to i smyslová a duchovní zkušenost s hlubokým významem. Pokud ji popíráme, popíráme jeden ze základních způsobů, jak blízkost prožíváme, a jak se dostáváme k hlubšímu objevu Boha, který působí v nás, skrze nás, mezi námi i kolem nás.