KOMENTÁŘ. Ve dnech 18. až 20. září 2026 uspořádaly ruské úřady další kolo legitimizačního rituálu, uspořádaly takzvané parlamentní „volby“. Ty se týkaly i dočasně okupovaných území Ukrajiny, včetně nelegálně okupované Autonomní republiky Krym a města Sevastopol, stejně jako částí Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti.
Tzv. volby do Státní dumy Kreml realizoval vůbec poprvé od začátku plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině, jejíž popularita (stejně jako hodnocení kremelského vedení) v posledním roce uvnitř Ruska rychle klesá.
Vedení v Kremlu usilovalo o to, aby tento proces proběhl bez větších komplikací jak doma, tak za hranicemi země. Avšak tato očekávání se nenaplnila – jak s ohledem na mezinárodní kritiku, tak na sílící kritiku uvnitř samotného Ruska.
Očekávání versus realita
Aby si Putinův režim usnadnil práci s kritiky, ruské úřady preventivně odmítly pozvat volební pozorovatelskou misi OBSE / ODIHR, čímž hned na počátku porušily své vlastní závazky, které Rusko přijalo jako účastnický stát OBSE. Šlo přitom již o třetí celostátní volební proces v Rusku v řadě bez nezávislého pozorování OBSE.
I tak Kreml čelil mezinárodní kritice – a to i z České republiky – a znevěrohodnění celého procesu, které je pro něj citlivé s ohledem na mezinárodní legitimitu tohoto politického rituálu.
Aby však Kreml neponechal nic náhodě, musel již v minulosti zlikvidovat i všechny snahy o nezávislé domácí pozorování politických procesů.
Ještě závažnějším problémům čelil Putinův režim v domácím prostředí. Nepomohlo, že volební výsledky byly předem narýsované, podobně jako deklarovaně vysoká volební účast.
Již v průběhu volební kampaně musel režim zatáhnout za záchrannou brzdu, když na federální úrovni vyřadil od 90. let fungující politickou stranu Jabloko, která šla do voleb s otevřeně protiválečnou rétorikou.
Přestože byla v minulých letech spíše marginální politickou silou využívanou Kremlem pro vykreslení slabosti ruských liberálních demokratů, jakákoliv otevřená kritika Putinovy války – umocněná volebním procesem a přístupem do veřejné diskuse – se ukázala být natolik citlivá, že Kreml musel sáhnout k vyfabrikovanému soudnímu rozsudku, který stranu z voleb eliminoval.
Dobře to dokumentovaly grafy zobrazení i další práce s online obsahem Jabloka na sociálních sítích. Ty jej ukázaly jako jednoznačného vítěze tohoto klání, jak ukázaly analýzy nezávislých volebních pozorovatelů projektu Atlas voleb.
[caption id="attachment_150439" align="alignnone" width="696"]
Zdroj: Atlas voleb. Angažmá s online obsahem politický stran – zelená je barva strany Jabloko, modrá státostrany Jednotné Rusko.[/caption]
Velmi zajímavé bylo sledovat také vzedmutí společenských nálad, primárně mezi mladými lidmi, ve prospěch Jabloka v době, kdy strana čelila i v ruském kontextu bezprecedentnímu vyřazení z federální úrovně voleb u ruského Nejvyššího soudu.
Podobně tomu bylo i v předcházejícím politickém klání o post ruského prezidenta, kde musel být Boris Naděždin na poslední chvíli ze souboje také vyřazen, opět na základě smyšlených důvodů.
Aby však Kreml neponechal nic náhodě, musel již v minulosti zlikvidovat i všechny snahy o nezávislé domácí pozorování politických procesů.
Tímto způsobem byl například poslán do vězení spolupředseda nejstarší a nejrenomovanější ruské monitorovací organizace Golos, Grigorij Melkonjanc, který sedí v ruských kriminálech již od léta 2023.
A co přijde teď...
Po dokončení pravidelného legitimizačního cvičení, ve kterém si Kreml vykázal ústavní většinu pro svou státostranu Jednotné Rusko, čeká Rusko další utužení poměrů.
Lidskoprávní organizace upozorňují na očekávanou vlnu vnitřních represí, které s velkou pravděpodobností postihnou nezávislé a vůči Kremlu kritické kandidáty a jejich týmy, ale také podporovatele – a to zejména z pohledu režimu v „problematických regionech”.
V minulých měsících si již ruský režim navýšil limity na vojenské odvody a připravil infrastrukturu na to, aby mohl s novými živými štíty dále pracovat.
Nicméně tím ani zdaleka nemusí dozvuky volebního rituálu končit, protože se již otevřeně mluví o potřebě další vojenské mobilizace a nasazení zdrojů na ukrajinském bojišti.
To, že pokračování války bude běžné Rusy něco stát, je prakticky daná věc. Ale na rozdíl od financí a domácího utahování opasků je otevřená možnost další masivní vlny mobilizace úplně jinou disciplínou.
Jednu takovou Putin vyhlásil v druhé polovině roku 2022. Pokud nyní přijde další, otevře se tím i celá řada vnitrostátních risků a výzev, zejména další početná vlna odjezdů ze země. Ty předchozí, v prvním roce ruské války, přiměly za hranice své země odejít téměř milion Rusů.
Dá se proto předpokládat, že tentokrát bude kremelské vedení opatrnější a k celé operaci – pokud skutečně nastane, byť se to všeobecně předpokládá – přistoupí mnohem méně okázale a více technicky a skrytě.
V minulých měsících si již režim navýšil limity na vojenské odvody a připravil infrastrukturu na to, aby mohl s novými živými štíty dále pracovat.
Ruský (ne)úspěch závisí i na nás
Ze západního pohledu bychom tedy měli být na pozoru, zejména pokud uvážíme, že jednou z tradičních strategicko-vojenských technik je postup eskalací k deeskalaci, kterou se Rusko v minulosti snažilo působit zejména na západní spojence Ukrajiny.
Jak úspěch ruské mobilizace, i další eskalace ve vztahu se Západem je však do značné míry závislý i na naší reakci.
Může se tak snadno stát, že Kreml bude krátkodobě válku s Ukrajinou a také Západem eskalovat, aby se domluvil na výrazně příznivějších podmínkách, než které by mu umožňoval současný stav věcí.
Je totiž nelichotivou pravdou, že se Rusům na Ukrajině nedaří a válka stále otevřeněji vstupuje do domácí ruské reality a politiky.
Putin přitom ruské společnosti sliboval, že se jich válka nemá týkat a on všechno vyřeší „za ně”, případně jen s pomocí těch, kterým za to bude štědře platit. Ani jedno však nevychází a režim tak zoufale hledá cestu ze současné krize.
Jediná, která se nabízí, je podkopat obranyschopnost Ukrajiny; zejména jejím oddělením od finančních prostředků a vojenské pomoci ze Západu, na které jsou ukrajinští obránci do velké míry stále závislí.
Jak úspěch ruské mobilizace, i další eskalace ve vztahu se Západem je však do značné míry závislý i na naší reakci.
Jde o to, zda bude ve stylu slov a chování slovenského premiéra Fica, nebo naopak rezolutního postoje Polska, které se otevřeně připravuje na všechny eventuality. Je nasnadě, která cesta dává ve vztahu k Rusku větší smysl.
Autor je analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky