4 min

Karolína (32): K matce jsem cítila jen nenávist, nyní jsem to jediné, co má

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Asenior.cz

Říká se, že rodina, zdraví a láska je to nejdůležitější, co člověk ve svém životě má. Je to něco nenahraditelného. Když do rodiny přijde první potomek, je to především velká sláva. Vědecké studie hovoří o tom, že na prvního potomka se vždy kladou ty nejvyšší nároky. V některých případech však vysoké nároky dostanou úplně jiný rozměr a s přibývajícím počtem sourozenců se prvorozené dítě stává „ničím“.

Své o tom ví i Karolína (32 let), která se do rodiny narodila jako prvorozená dcera. Podle jejího mínění se jednalo o nechtěné těhotenství, neboť matce Janě v té době bylo pouhých 18 let, vdávala se již v požehnaném stavu a s otcem neměli zhola nic.

Přečtěte si také:

Vítej světe!

Narodila jsem se údajně jako plánované a vymodlené dítě. Dětství vidím jen v mlze, ale s jistotou vím, že se o mě staral více otec a prarodiče, než matka samotná. Než jsem se stihla rozkoukat a zjistit, co to znamená svět, byla na cestě už další sestra. Svět jsem poznala jako krutou realitu v době, kdy se matka vrátila do práce. Z kanceláře byla vždy hrozně vyčerpaná, jako kdyby fárala v dolech. Veškerou ženskou práci tedy zastával otec Petr. Nutno podotknout, že měl v té době dvě fyzicky náročné práce.

Školou povinna…

Už na základní škole jsem pocítila takovou tu „mateřskou absenci“. Matka tomu říkala zodpovědnost a samostatnost, ale já cítila spíše samotu. Sama jsem se učila, dělala si svačiny, mnohdy se starala o mladší, velice rozmazlenou sestru, kterou jsem posléze vodila do školy. Pravdou je, že jsem měla vše. Měla jsem vše, co jsem v očích matky potřebovala. Byla jsem na druhém stupni a čas od času jsem za matkou přišla a poprosila ji o kapesné. Naše rodina nebyla chudá. Měli jsme dům, auta a jezdili jsme na dovolené, ale přesto mě matka vždy upozornila, že na věci nad rámec si musím prostě vydělat. A tak jsem začala chodit na brigády. Touha po matce se postupem času změnila v nenávist.

Karolínacelý život fungovala často místo své matky.
Foto: Unsplash.com

Další sestra…

S příchodem na střední školu přišla na svět i druhá „plánovaná“ sestra. Od té chvíle jsem už prostě neexistovala. Fungovala jsem často místo matky, pilně jsem se učila a neustále měla na talíři slova: zodpovědnost, spolehlivost, pečlivost, musíš, nesmíš, nemám, zařiď, udělej si a nech mě. Odmaturovala jsem a šla na vysokou školu a těšila se na klid a odpočinek.

Vysoká se nekoná…

Klid a odpočinek se však nedostavil. Studium bylo časově náročné a na brigády nebyl čas. Matka dospěla k názoru, že když chci chodit do školy místo práce, musím si na to vydělat. Ve druhém ročníku jsem studium přerušila a nastoupila do práce.

Nový začátek…

Nastoupila jsem do práce, našla si přítele, odstěhovala se a matku tiše zavrhla. Žila jsem si spokojený život. Otěhotněla jsem a přišlo na svět první dítě a první vnouče. V tu dobu jsem se velmi snažila o nápravu vztahů se svou matkou. Ale byla to ta stejná písnička pořád dokola: „Nepotřebuješ pomoct, jsi matka, musíš si poradit“.

Za ta léta jsem se naučila nejen 100% samostatnosti, ale v hlavě mám neustále také to, že všechno musím zvládnout sama, ať už se jedná o cokoliv. Na jednu stranu taková vlastnost není na škodu, ale na druhou stranu si myslím, že žádost o pomoc není ostudou.

Karty se obrací…

Ovšem před pár lety se karty obrátily. Matka se rozvedla, druhá nejstarší sestra se odstěhovala a založila si svou rodinu a o matku se zajímá jen když něco potřebuje. Nejmladší sestra je na základní škole a žije tedy stále s matkou. Já, ta dospělá, samostatná a ve všem perfektní, jsem zůstala. Cestu jsme si k sobě znovu našly. Ovšem jedná se o cestu velmi bahnitou. Poslouchám matčiny „bolístky a trápení“, protože to přeci nemá komu jinému říct. Starám se o nejmladší sestru, pomáhám s pracemi na domě, řeším opravy a potřebné věci, protože matka na ně přeci nemá čas. Ano, nasmějeme se spolu, vnoučata miluje, dokonce jsme spolu byli i na dovolené. Ale matka je ta, která by měla dceru vyslechnout, když ji něco trápí, poradit jí a pomoct. Ovšem moje matka razí teorii: „Máš peníze, úplnou rodinu, pohádkový život, takže ty nemůžeš mít žádné starosti“. Je tohle zdravý vztah? Já bych řekla, že ne!

A co vy, umíte si představit žít jako Karolína? Diskutujte v komentářích

Zdroje: Autorský text – Adam Beran, Adéla H., asenior.cz, rozhovor s Karolínou

Reklama

Další články z Asenior.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Asenior.cz

Asenior.cz je místo, kde seniorský věk získává nové barvy a perspektivy – ne jako konec, ale jako vstupenka do další kapitoly života. Web přináší nejen praktické tipy, ale hlavně životní příběhy, rady i inspiraci, která dává smysl té nejzkušenější generaci. Čtenář zde najde šetrné a užitečné...

Karolína (32): K matce jsem cítila jen nenávist, nyní jsem to jediné, co má

Jako by byli na jiné večeři. Pavel řešil bezpečnost, Babiš fotbal a Melanii

Svátková šokovala upřímností: S herectvím končí a promluvila i o novém muži

Kanonýr Haaland zamířil do světa šoubyznysu. Na světě je jeho rapová píseň

Oblíbené Chorvatsko řeší letní problém: Opilí turisté se v letoviscích vymykají kontrole

Dráždí Putina přesnými zásahy hluboko v týlu, žijí v utajení. Ani manželky nic netuší