5 min

Ivan Kytka: Odvaha nebát se a nekrást. A jet na sudetoněmecký sjezd do Brna

Sdílet

Dennívýzva

Píše mi z anglického Prestonu má dlouholetá kamarádka, lady Grenfell-Bainesová. Pozvali ji na usmiřovací Sudetoněmecký sjezd v Brně. Prý se tam zcela jistě vydá. „Mnoho lidí mě varuje, abych tam nejezdila, ale pro další generace je to důležité,“ píše Milena jako obvykle lakonicky ve svém e-mailu. Před sedmaosmdesáti lety jí rodiče v Praze sbalili kufřík

profimedia-0706571618

Zdroj: Králův mlýn - Königsmühle, Sudety. Foto: Profimedia

Před sedmaosmdesáti lety jí rodiče v Praze sbalili kufřík s nejnutnějšími věcmi a vypravili jedním z vlaků Nicholase Wintona do Anglie. Rodina se ocitala v nebezpečí.

Milenin otec Rudolf Fleischmann pomohl německému spisovateli Thomasu Mannovi na útěku k československému pasu. Fleischmanovi tušili, že obsadí-li Československo Hitler, přijde si pro ně brzy gestapo.

Devítiletá Milena tehdy dorazila společně se sestrou Evou na nádraží Liverpool Street. Na pár měsíců se jich ujala náhradní rodina, než za nimi s dávkou štěstí dorazili rodiče. Přes svůj seniorských věk – letos jí bude 97 let – přednáší o své cestě a přívětivém přivítání po celé Anglii na školách.

„V říjnu jsem pozvaná do Výmaru přednášet tamějším studentům,“ říká mi do telefonu. Cesty zvládala ještě donedávna sama, teď už s doprovodem. Nechybí jí k tomu – stejně jako k setkání s potomky sudetských Němců – jedna věc: totiž odvaha.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

... a nikdy si nestěžovala
Milenino psaní ve mně vyvolalo bezděčně zrcadlení vzpomínek a úvah o vlastním vztahu k sudetským Němcům. Prarodiče z obou stran ujížděli v prvních říjnových dnech roku 1939 z pohraničních oblastí tehdejších Sudet, které právě zabírala Velkoněmecká říše. A s nimi jako malé děti i moji rodiče.

Narativ dramatického úprku z Prachatic a z hájovny poblíž Tří seker provázely mě pak celým dětstvím a mládím. Poněkud paradoxně nebudil v mé dětské duši nějaký pocit zášti. Nebo potřebu odplaty. Ta, alespoň v mé dětské duši, byla dokonána porážkou nacistického Německa, od jehož velké části nás dělila železná opona. Pomsta přes ni by byla tak či tak těžká.

Celý život jsme se tu báli, že přijedete na tanku s kulometem. A vy jste se tu teď objevili jen s kamerou a mikrofonem. Zdálo se mi, že v jeho hlase slyším trochu dojetí.

Osud tomu chtěl, že jsem vyrůstal ve vysídleném a pak znovu (mladými českými rodinami) osidlovaném pohraničí s Německem. Při klukovských toulkách jsme tu a tam naráželi na polorozpadlé zbytky německých osad. Nepociťoval jsem žádné zadostiučinění, když jsme jedno takové bývalé německé kamenné stavení rozebírali do základů rodinné garáže.

Úděl původních majitelů připadal nám klukům jako příběh z jiného století. Nebo z jiné planety. I když nás od něj dělilo necelých dvacet let.

Samo česko-německé pohraničí nebylo příběhů spojených s odsunem německých obyvatel úplně prosto. Německá babička zůstala po smrti svého českého manžela i s dvěma malými dětmi v bývalých Sudetech sama. Před odsunem do neznáma ji zachránil jen úplatek členům tehdejších českých revoluční gard.

I když se nikdy nenaučila dokonale česky, našla si v pohraničí práci, časem k ní dostala i byt s ústředním topením a tekoucí teplou vodou. Vůbec nikdy si nestěžovala, že tehdy v roce 1945 neodešla raději na Západ. Přes drobné ústrky, zdálo se, se cítila ve své původní zemi dobře. Dosáhla jakéhosi samozřejmého usmíření se svým okolím, bez velkých formalit, gest či hesel.

Chcete znát souvislosti, historická fakta i méně známé okolnosti poválečného Československa? Pořiďte si naši knihu.

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Jednu ze svých prvních televizních reportáží po příchodu do České televize v polovině 90. let jsem (na pozvání německého novinářského kolegy) natáčel na bavorské straně hranice. Krom jiného jsme se s kamerou a mikrofonem zastavili na tamní policejní stanici. Náčelník nám uvařil kávu, usedl ke stolu a povídá: „Celý život jsme se tu báli, že přijedete na tanku s kulometem. A vy jste se tu teď objevili jen s kamerou a mikrofonem.“ Zdálo se mi, že v jeho hlase slyším trochu dojetí.

Ne každé takové setkání ovšem budilo vzájemné sympatie. Když jsem se po několika marných telefonátech zastavil jako produkční BBC v kanceláři landsmanšaftu na Malé Straně (se zájmem o příběh vyhnanců), byl jsem vykázán hned ze dveří. Tónem, ve kterém nebyl ani náznak nějakého smíru či porozumění. Spíš jen podezření. Ať jen prý si zavolám mluvčím do Mnichova. Kancelář v Praze má na starosti jen administrativu.

Etnická pohraniční čistka z roku 1945, jak ji často nazývá zahraniční akademická obec, zasloužila by si i po osmdesáti letech zevrubnější společenskou debatu a nepohodlná přiznání na české straně.

Brněnský sjezd historii nezmění
Není pochyb, že počínání nacistů na českém území za druhé světové války neslo znaky nesmlouvavé a systematické genocidy. Utrpení obětí a jejich pozůstalých si zaslouží hlubokou úctu a respekt. A také soucit.

Vzdát se pak po roce 1945 pomsty a kolektivního trestu spojeného s odsunem tří milionů německých spoluobčanů vyžadovalo velkorysost, které politická reprezentace ani veřejnost nebyly schopny. Napsat s odstupem osmdesáti let, že je to škoda, je nejspíš zjednodušující a možná nepatřičné.

Etnická pohraniční čistka z roku 1945, jak ji často nazývá zahraniční akademická obec, zasloužila by si i po osmdesáti letech zevrubnější společenskou debatu a nepohodlná přiznání na české straně. Například že s odchodem tří milionů německých spoluobčanů připravilo se Československo o pětinu svého hrubého domácího produktu.

Ekonomický propad, šrámy a jizvy, které zůstaly v pohraničních oblastech, se leckde nepodařilo zacelit dodnes. S oněmi třemi miliony odešly také znalosti, řemeslné dovednosti a expertiza, které nešlo jen tak nahradit. Československo jejich ztrátou potrestalo svým způsobem sebe samo.

Brněnský sjezd landsmanšaftu historii nezmění a politikové by možná udělali lépe, kdyby jeho hodnocení přenechali historikům. Velká politická gesta a prohlášení z jedné či druhé strany možná zčeří hladinu, tu získají, tu odeberou promile volebních preferencí.

Smír bývalé středoevropské pospolitosti neobejde se bez usmíření na občanské úrovni. Na stránkách časopisu Přítomnost (kde původně tento text vyšel, pozn. red.), kterému pomáhal ke vzniku prezident Masaryk, není snad zbytečné dodat, že pro začátek by možná stačilo více odvahy. Nebát se (navzájem) a (navzájem si) nekrást.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Ivan Kytka: Odvaha nebát se a nekrást. A jet na sudetoněmecký sjezd do Brna

Dodneška má strašný respekt z ženských: Něrgešová promluvila o Brzobohatém, vytáhla i historku ze záchodů

Něco z hlubokého vesmíru stále zasahuje Zemi. Vědci našli důkazy na antarktidě

Zdeněk Troška oslavuje třiasedmdesátiny. Vážná nemoc mu zhatila plány, už nic nenatočí

Paulina Pořízková odhalila trauma z mládí: Roky tajila, čím si prošla

Proplížili se koryty řek. Jak Ukrajinci pomocí AI obelstili obranu Moskvy