1955 až 1957 – Velká cena Itálie, Monza
Itálie se opět stala dějištěm posledního podniku šampionátu, a to po tři sezóny v řadě.
1955
Itálie původně neměla být posledním podnikem sezóny. Šampionát měl na konci října ještě zamířit do Španělska. Rok 1955 však výrazně poznamenala tragická nehoda při závodě 24 hodin Le Mans, která dodnes zůstává nejtragičtější událostí v historii motorsportu. Francouzská vláda zrušila Velkou cenu Francie pouhý den po tragédii a koncem června se přidalo Německo, které odvolalo závod na Nürburgringu. V srpnu následovalo radikální rozhodnutí Švýcarska, které zákonem zakázalo motoristické závody na svém území a zrušilo Velkou cenu Švýcarska v Bremgartenu. Poslední ranou pro původní kalendář bylo definitivní zrušení závěrečné Velké ceny Španělska na nebezpečném městském okruhu Pedralbes. Z plánovaných jedenácti závodů se tak uskutečnilo pouze sedm. To vedlo nejen k nečekané dvouměsíční letní přestávce, ale také k tomu, že zářijová Monza předčasně uzavřela sezónu 1955. Po zrušení Velké ceny Španělska byl předčasně potvrzen titul mistra světa pro Juana Manuela Fangia.
Okruh v Monze prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Dostal nový povrch, kompletně nové zázemí v boxech i modernizované bezpečnostní prvky. Na místě původní, mírně klopené zatáčky vznikla nová, výrazně klopená betonová pasáž. Díky tomu se poprvé od roku 1933 využil kombinovaný okruh v Monze o délce deseti kilometrů. Úpravou prošla také poslední dvojice zatáček (Curva Sud). Namísto dvou pravotočivých zatáček vznikla jedna dlouhá, plynulá pravotočivá zatáčka známá jako Parabolica, u níž byla vybudována také úniková zóna.
Monoposty Mercedes W196 se zakrytými koly pilotovali Fangio a Stirling Moss, zatímco Karl Kling a Piero Taruffi závodili ve verzích s odkrytými koly. Šlo o čtvrté a zároveň poslední nasazení monopostů Mercedes v šampionátu na dlouhá desetiletí. Zároveň to byl třetí a poslední případ v historii formule 1, kdy závod vyhrál vůz se zakrytými koly.
S kariérou se loučil domácí jezdec Giuseppe „Nino“ Farina, historicky první mistr světa formule 1. Zároveň šlo o poslední vítězství vozu značky Mercedes-Benz jako dodavatele motorů až do triumfu Davida Coultharda při Velké ceně Austrálie v roce 1997. Z pohledu Mercedes-Benz jako konstruktéra to bylo poslední vítězství až do úspěchu Nica Rosberga při Velké ceně Číny v roce 2012. Podobně tomu bylo i v případě prvních dvou míst: pro Mercedes-Benz jako dodavatele motorů šlo o poslední takový úspěch až do Velké ceny Evropy 1997, kdy první dvě příčky obsadili jezdci McLarenu Mika Häkkinen a David Coulthard. Mercedes-Benz jako konstruktér na podobný výsledek čekal až do Velké ceny Malajsie 2014, kdy první dvě místa obsadili Lewis Hamilton a Nico Rosberg.
Velkou cenu vyhrál Juan Manuel Fangio s náskokem sedmi desetin sekundy před Pierem Taruffim. Stupně vítězů doplnil domácí jezdec Ferrari Eugenio Castellotti.
1956
Před závěrečným podnikem sezóny 1956 měl Juan Manuel Fangio osmibodový náskok před svým týmovým kolegou z Ferrari Peterem Collinsem a Jeanem Behrou, který závodil za Maserati.
Fangio musel odstoupit kvůli zlomenému ramenu řízení. Závod nedokončil ani Behra. Luigimu Mussovi, který rovněž závodil za Ferrari, tým nařídil, aby přenechal svůj monopost Fangiovi, čímž by Argentinci zajistil třetí titul mistra světa v řadě. Musso to však odmítl. Brit Collins, který měl v té době šanci získat svůj první titul mistra světa, projevil sportovního ducha a během běžné zastávky v boxech přenechal svůj monopost Fangiovi. Argentinský jezdec nakonec dojel druhý za Stirlingem Mossem. S Collinsem si tak rozdělil body za druhé místo, což Fangiovi zajistilo zisk čtvrtého titulu mistra světa. Díky Collinsovu podílu na druhém místě šlo o první Velkou cenu v rámci mistrovství světa, v níž britští jezdci obsadili první tři příčky.
1957
Velká cena Itálie se jela pouze na silničním okruhu, bez betonové klopené zatáčky. Trať se velmi podobala té dnešní, chyběly však šikany. Ferrari se po bojkotu závodu v Pescaře vrátilo do bojů. Hlavní souboj se tak odehrával mezi týmy Ferrari, Maserati a Vanwall.
Pole position získal Stuart Lewis-Evans, vedle nějž na startovním roštu stáli Stirling Moss a Tony Brooks. Přestože monoposty Vanwall odstartovaly z čela, princ Behra s Maserati se už v prvním kole posunul na druhé místo. V sedmém kole se vedení ujal Fangio, brzy ho však vystřídali Moss, Tony Brooks a následně Lewis-Evans. Ve 20. kole Brooks vypadl z boje kvůli zaseknutému plynovému pedálu. Poté měl problémy také Lewis-Evans a zamířil do boxů.
V čele tak zůstal Moss před Fangiom a Behrou. Behra krátce nato zajel do boxů pro nové pneumatiky. Na třetí místo se posunul Schell, kvůli úniku oleje však musel odstoupit, a třetí příčku tak převzal Peter Collins. Po odjetí dvou třetin závodu začal mít Collins problémy s motorem a musel zamířit do boxů. Na třetí místo se posunul Hawthorn, prasklé palivové potrubí ho však v závěrečných kolech odsunulo až na šestou příčku. Třetí místo tak nakonec připadlo Wolfgangu von Tripsovi z Ferrari.
1957 Italian GP at Autodromo Nazionale di Monza
Wolfgang Von Trips – Ferrari.
#Formula1 #History https://t.co/ZGw24lzibA
— Retromania 55K+assics & M️torsport Lovers (@Retromania4ever) July 7, 2024