KOMENTÁŘ. Jsou chvíle, kdy si člověk musí položit otázku, kam až může klesnout politická kultura země, která před pouhými sedmatřiceti lety znovu získala svobodu. A zda jsme nezapomněli, jak vysokou cenu za ni zaplatili naši předchůdci.
Ráno 27. června 1950 ve 4:36 začal na pankráckém popravišti výkon trestu smrti nad novinářem, myslitelem a kritikem komunistické zvůle Závišem Kalandrou. Ve 4:49 byla konstatována jeho smrt. Téhož rána po něm zemřeli Oldřich Pecl, Jan Buchal a Milada Horáková. Jejich skutečnou vinou byla odvaha myslet svobodně.
O šestasedmdesát let později, v sobotu 24. října 2026, Poslanecká sněmovna na návrh svého předsedy Tomia Okamury hlasovala o dalším postupu při projednávání zrušení rozhlasových a televizních poplatků. V hodinu, kdy většina země spala. Ve 4:36.
Vysvětlení, že šlo o pouhý mechanický výpočet, přesně devět hodin od konce projevu, může objasňovat vznik této časové shody. Nevysvětluje však, proč bylo nutné prosadit právě takový průběh jednání.
Hrubost jako norma vládnutí
Ve věci nejde jen o technický způsob financování České televize a Českého rozhlasu. Jde o to, zda média veřejné služby zůstanou nezávislá na politické moci, nebo budou každý rok natahovat ruku k těm, kdo právě drží klíče od státní pokladny. Právě nezávislost médií a svobodný přístup k informacím patří k základním pojistkám demokratické společnosti.
Noční hlasování nebylo nevyhnutelností, nýbrž výsledkem politického rozhodnutí. Předseda Sněmovny měl možnost podpořit jiný termín. Otázka proto zůstává: Proč se hlasovalo právě ve 4:36? A zjevně si vůbec nikdo z těch, kdo tento čas prosadili, neuvědomoval jeho tragickou historickou souvislost.
Demokracie není jen technika počítání hlasů uprostřed noci. Je především mravním závazkem vůči společnosti, včetně těch, kteří s námi nesouhlasí.
Nikdo soudný samozřejmě nemůže srovnávat dnešní parlamentní procedury s komunistickými justičními vraždami. Právě historická paměť nás ale zavazuje k mimořádné citlivosti vůči symbolům, které se těchto zločinů dotýkají.
Pokud byla volba této hodiny vědomá, šlo by o mimořádně cynické zneuctění památky obětí totality. Pokud šlo o pouhou náhodu a necitlivost k historii, měl by předseda Poslanecké sněmovny projevit pochopení pro znepokojení, které taková časová shoda vyvolává, a veřejně ji vysvětlit. Mlčení či arogantní posměch by byly výmluvnou odpovědí samy o sobě.
Znepokojuje mě však ještě hlubší rovina celé události. Jak se stalo, že jsme si zvykli na hrubost, cynismus a noční politické přetlačování jako na běžnou normu vládnutí? Kdy jsme připustili, aby se moc začala odtrhávat od svědomí?
Jan Amos Komenský nás učil, že náprava věcí lidských začíná nápravou člověka samého. Demokracie není jen technika počítání hlasů uprostřed noci. Je především mravním závazkem vůči společnosti, včetně těch, kteří s námi nesouhlasí. Není pouze právem většiny rozhodovat, ale také její povinností respektovat hodnoty, na nichž svobodná společnost stojí.
Nerezignovat na vlastní svědomí
Nese politik odpovědnost za symboly, které svou bezohledností oživuje? Samotná časová shoda jistě není důkazem protiprávního jednání ani zlého úmyslu.
Svoboda neumírá jen otevřeným násilím. Vytrácí se pokaždé, když společnost otupí, přestane rozlišovat dobro od zla a rezignuje na vlastní svědomí.
Mravní a politická odpovědnost však existuje nezávisle na právních paragrafech. A právě tu musíme připomínat my všichni tím, že odmítneme lhostejnost, že budeme takové chování otevřeně pojmenovávat a žádat vysvětlení.
Největším nebezpečím pro naši společnost totiž není jen bezohlednost mocných. Je jím chvíle, kdy si na ni my ostatní zvykneme. Svoboda neumírá jen otevřeným násilím. Vytrácí se pokaždé, když společnost otupí, přestane rozlišovat dobro od zla a rezignuje na vlastní svědomí.
Proto je nutné mluvit. Důrazně, věcně, ale bez nenávisti.
Milada Horáková ve svém posledním dopise napsala, že má klid ve svém svědomí. Věděla, že před soudem vlastního svědomí obstála, přestože ji komunistická moc odsoudila k smrti.
Právě zde leží hranice, kterou bychom nikdy neměli překročit. Hranice mezi mocí a svědomím, mezi právem silnějšího a mravní odpovědností.
Svoboda totiž nezávisí pouze na těch, kteří vládnou, ale také na svědomí těch, kteří jim vládnout dovolují.
Jiří Wald je podnikatel, významný český filantrop a sběratel umění. Založil společnost Mucos Pharma CZ, kterou dvacet pět let řídil. Spolu s manželkou Radanou Waldovou je historicky prvním držitelem Ceny České televize za podnikatelský přínos kultuře.