Andrej Babiš znovu předstoupil před veřejnost, tentokrát už nikoli jen prostřednictvím vlastního oblíbeného formátu osobního videokázání, ale rovnou s pomocí Úřadu vlády, který se rozhodl národu předložit sestřih toho, „co všechno stihnul premiér v dubnu“. Výsledkem není standardní informování o práci kabinetu, nýbrž svébytná oslavná kronika jednoho muže, v níž se předseda vlády stylizuje do role člověka, který osobně dohlíží na armádu, zdravotnictví, energetiku, zahraniční obchod, sport, zahrady Strakovy akademie, pohonné hmoty, Velikonoce, moře, dlouhověkost i duševní rovnováhu republiky.
Český stát se v tomto pojetí mění v kulisu premiérovy sebeprezentace, přičemž Úřad vlády působí jako produkční oddělení hnutí ANO s lepším logem. Již samotný formát je téměř dokonalým souhrnem celé Babišovské éry. Všechno se točí kolem Babiše. Premiér jednal, premiér navštívil, premiér otevřel, premiér podpořil, premiér inicioval, premiér se setkal, premiér odpočíval, ale i při odpočinku vlastně pracoval. Forma typická pro Babišův svět. Muž, který sedí v čele vlády, už ani nepotřebuje předstírat, že existuje nějaký rozdíl mezi vládnutím, kampaní, osobním marketingem a rituálním ujišťováním vlastního publika, že šéf je stále ve střehu. Česká republika se v jeho pojetí stává průběžně natáčenou firemní poradou, kde všichni čekají, co řekne majitel.
Již úvodní velikonoční je výmluvným momentem. Ženský hlas oznamuje, že „Velikonoce premiér využil k odpočinku, ale zároveň se stejně věnoval práci a nadále předával důležité informace týkající se zásadních témat naší země,“ zatímco obraz nabízí Babiše s pomlázkou, Babiše u moře, Babiše v tričku a trenýrkách, Babiše hovořícího o věčném mládí a dlouhověkosti. Je těžké vymyslet výstižnější nechtěnou metaforu dnešního stavu. Premiér sice odpočívá, ale vlastně stále maká, protože lid potřebuje jeho informace i během svátků. Koupe se v moři, ale i moře je jen kulisa k práci pro vlast. Drží pomlázku, ale nejde o folklor, nýbrž o další důkaz, že je mezi lidmi. V normálním demokratickém státě by podobné video vyvolalo rozpaky. V České republice jde o komunikaci Úřadu vlády.
Nejde o to, že se premiér rád natáčí, ani o to, že neumí oddělit výkon veřejné funkce od vlastní kampaně. Skutečně znepokojivý moment nastává ve chvíli, kdy se do výroby osobního kultu zapojuje státní instituce. Úřad vlády není agentura hnutí ANO, ani premiérův soukromý štáb. Má informovat o práci kabinetu, o rozhodnutích vlády, o návrzích zákonů, o odpovědnosti jednotlivých ministrů a o tom, co stát skutečně dělá. Pokud místo toho vyrábí video, v němž je premiér vykreslen jako všudypřítomný hrdina republiky, pak už nejde o běžnou politickou komunikaci, nýbrž o další krok k tomu, aby se stát rozpustil v osobní značce jednoho člověka.
Premiér jako státní seriál a Úřad vlády jako jeho produkční tým
Kdyby video trvalo ještě o něco déle, divák by se možná dozvěděl, že premiér osobně zajistil východ slunce, zlepšil fotosyntézu a přemluvil kuřata, aby snášela vejce vlastenečtěji. Tak daleko to tentokrát nedošlo, ale princip je stejný. Babišův obraz je budován nikoli přes konkrétní výsledky, ale přes dojem všudypřítomnosti. Premiér u armády, u nemocnice, u sportu, v zahradě, mezi podnikateli, v zahraničí, u moře, s pomlázkou. Premiér pořád někde, z čehož má publikum vyvodit, že pořád něco dělá.
Jde o starou Babišovu metodu, nyní s oficiálním razítkem státu. Babiš dlouhodobě staví politiku na slově „makat“, protože je to výraz dokonale vhodný pro vládu bez měřitelných výsledků. Zní pracovitě, lidově, energicky a nevyžaduje žádné přesné vyhodnocení. Co přesně bylo odpracováno, jakým výsledkem, za jakou cenu, komu to pomohlo, co to zhoršilo? Tyto otázky se do Babišova marketingu nehodí. Stačí, že se šéf objevil, mluvil, jel, stál, jednal, zahájil, podal ruku, usmál se, pokýval hlavou a odjel na další místo, kde se celý rituál zopakuje.
Znepokojivější je, že video Babiše nezasazuje do rámce vlády, ale vládu do rámce Babiše, což je podstata celého problému. V demokratickém státě má premiér organizovat práci kabinetu. Nemá být prezentován jako zosobnění všech resortů najednou. Přesně tak je však Babiš prodáván. Jako muž, který všechno ví, všechno sleduje, všechno řeší a všude musí být. Není to obraz státníka, který buduje instituce. Je to obraz majitele, který objíždí provozy a kontroluje, jestli všichni vědí, že firma patří jemu.
Proto působí celé video nepříjemně. Ne kvůli technické stránce klipu, nýbrž proto, že je až příliš dobře zvládnutý v marketingové podstatě. Neříká občanům: vláda rozhodla, vláda nese odpovědnost, vláda předkládá výsledky. Říká jim: premiér stihl duben. Jako by Česká republika byla seznam úkolů v diáři jednoho muže. Jako by stát nebyl složitý systém institucí, pravidel, odpovědnosti a kontroly, ale rozšířená kancelář Andreje Babiše, do níž mají občané jednou za měsíc nahlédnout a zatleskat, že šéf zase oběhl dost položek.
V normální politické kultuře by takové video vyvolalo otázky, kdo ho schválil, zaplatil, jaký byl jeho účel a proč se veřejná instituce podílí na budování osobní značky předsedy vlády. V českém vládním prostředí není na otázky prostor. To je horší než samotný spot. Kult osobnosti se totiž nerodí jen z propagandy shora. Rodí se i z ochoty publika. Babišův typický volič dávno není voličem změny, jakým mohl být v roce 2013. Tehdy se při troše bujné fantazie snad dalo uvěřit iluzi, že miliardář z byznysu přijde do politiky jako efektivní manažer, vymete korupci, zjednoduší stát a zařídí, aby věci fungovaly. Dnes taková víra vyžaduje nikoli naivitu, ale vědomé odmítání reality. Tvrdé jádro Babišovy podpory nehodnotí fakta, ale loajalitu. Neptá se, jestli ANO mluví pravdu. Ptá se, kdo ho zase napadá. Neřeší, co skutečně udělalo. Řeší, zda působí dostatečně aktivně. Nechce odpovědnost, nýbrž rituál ujištění, že šéf je tu, ví, maká a za všechno špatné mohou ti druzí.
Proto jsou podobná videa tak účinná. Nenabízejí informace, leč emocionální servis. Publikum dostane známý scénář: lídr se objeví, oznámí, že pracuje, vyjmenuje, s kým jednal, naznačí, že ostatní nic nedělali, předvede se mezi lidmi, připomene zahraniční kontakty, projde kolem armády, nemocnice a podnikatelů a nakonec zůstane jednoduchý pocit, že země je řízena člověkem, který se nezastaví. Není důležité, zda obraz dává smysl, nýbrž to, že vytváří dojem.
Armáda, nemocnice, sport a dlouhověkost jako kulisy jednoho obrazu
Proto může být ve stejném měsíčním sestřihu jednání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem a současně mlžení o tom, že Babišova vláda obranu podstřeluje. Propagandistický hlas oznámí, že se premiér „už potřetí od voleb setkal s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, se kterým mimo jiné jednal o výdajích na obranu“, a celé to zní jako státnické vítězství. Jenže skutečný obraz je mnohem méně vznešený. Česká republika čelí tlaku spojenců kvůli obranným závazkům a Babiš místo jasné odpovědnosti vyrábí dojem, že všechno řeší. Tedy starý trik. Nejdřív problém zamlžit a pak se postavit před kameru jako člověk, který ho statečně napravuje.
Podobně funguje i pasáž o armádě a vojenském cvičení v Bechyni. Premiér mezi vojáky je klasický obraz každého autoritářského marketingu. Není třeba nic vysvětlovat. Stačí přítomnost. Premiér se dívá na techniku, mluví s uniformami, zajímá se. Divák má získat pocit, že země je v bezpečí, protože se u armády objevil muž, který se tváří, že bezpečnost nosí na ramenou. Kdyby podobnou estetiku vyráběli v Absurdistánu, šlo by ji považovat za bizarní. Úřad vlády České republiky ji vydává za normální komunikaci.
Stejný mechanismus se opakuje u zdravotnictví. Premiér se objeví při otevření nemocničního pavilonu v Rychnově nad Kněžnou a zároveň se mluví o moderní nemocnici v Praze. Nemocnice, zdraví, péče, modernita, lidskost. Krásné kulisy. Jenže otázka zní, kde je skutečná koncepční politika a kde jen další položka v Babišově katalogu osobní všudypřítomnosti. Premiér u nemocnice neznamená zdravotnickou reformu. Záběr u pavilonu neznamená systémové řešení dostupnosti péče. Fotografie s personálem neznamená odpověď na dlouhodobé problémy zdravotnictví. Jenže v Babišově světě je záběr důkazem práce a práce důkazem vůdcovy výjimečnosti. Takhle jednoduchá je matematika kultu.
Energetika je další ukázkou téhož postupu. Video tvrdí, že Babiš na konferenci Úspěšné Česko zdůraznil potřebu řešit energetiku v regionálním kontextu a inicioval jednání se zahraničními partnery. Zní to skoro státnicky, takový malý regionální Churchill mezi emisními povolenkami. Jenže Babišova skutečná metoda je dlouhodobě stejná. Složité strukturální problémy převádí na jednoduchý protibruselský výkřik, tváří se, že Evropská unie je nepřítel českého průmyslu, a místo vážné debaty nabízí publiku pocit, že za všechno může někdo venku. V propagandě se z toho pak stane „řešení energetiky“. V Babišově světě totiž neexistuje velký rozdíl mezi řešením a hlasitým naříkáním před kamerou, pokud je kamera správně nastavená.
Obzvláště výmluvná je rovněž pasáž o zahraniční cestě premiéra do Kazachstánu, Ázerbájdžánu a Uzbekistánu. Ve videu je předložena jako velký úspěch, podnikatelé děkují a jeden z nich pronáší větu: „Takže chci vám poděkovat, jednak, že jste nám dal důvěru, že jste nás vzal s sebou.“ Téměř dokonalá věta znějící jako děkovná formule směrem k panovníkovi, který vybraným poddaným milostivě dovolil kráčet v jeho stínu. Šéf ANO cestuje, podnikatelé děkují, Úřad vlády video šíří a veřejnost má pochopit, jak se díky premiérovi otevírají dveře do světa.
Není náhodou, že právě postsovětské prostředí Babišovi sedí. Jde o svět silných mužů, centralizované moci, propojení byznysu a politiky, úcty k šéfovi a malého zájmu o nepříjemné otázky. Babiš není diktátor. Je to oligarchický manažer moci. Nepotřebuje velkou doktrínu, filozofii či skutečnou vizi. Potřebuje řídit, vlastnit, kontrolovat, komunikovat napřímo a obcházet všechno, co mu stojí v cestě. Tedy přesně ten typ politiky, který v postsovětském prostoru působí přirozeněji než v západní demokracii.
Do tohoto obrazu dokonale zapadá i premiérovo zacházení se sportem, zahradami Strakovy akademie nebo dlouhověkostí. Není důležité, že tato témata spolu politicky nijak nesouvisejí. Důležité je, že se všechna dají přilepit na jednu ústřední postavu. Babiš u florbalu, v zahradě, u moře, dlouhověkosti, s pomlázkou, generálním tajemníkem NATO i podnikateli. Všechno se slije do jedné směsi, která nemá občanovi vysvětlit práci vlády, nýbrž mu vnutit jednoduchý pocit: bez tohoto člověka by se republika snad zhroutila.
Volič, který nechce stát, ale šéfa
Bez části veřejnosti by tento styl nemohl fungovat. Babišův kult osobnosti by byl jen směšnou osobní obsesí, kdyby po něm neexistovala poptávka. Ta však existuje a není malá. Část české společnosti se po letech svobody ukázala jako unavená odpovědností. Svoboda není jen právo nadávat na vládu, leč znamená i povinnost orientovat se ve světě, rozhodovat se, přijímat důsledky a uznat vlastní chyby. To mnozí lidé nechtějí.
Chtějí svobodu bez odpovědnosti, stát bez pravidel, peníze bez dluhů, bezpečí bez spojenců, prosperitu bez reforem a pravdu bez ověřování. Pokud jim někdo nabídne iluzi, že to všechno jde, jsou ochotni za ni platit vlastní důstojností a stanou se fanoušky. Přestanou chtít kontrolovat moc a začnou obdivovat „šéfa“. Přestanou se ptát, co vláda skutečně dělá a spokojí se s obrazovou iluzí z dílny ANO marketérů.
Volič ANO o sobě říká, že není ideologický a chce hlavně, aby „někdo něco dělal“. Co přesně dělal? Jaké to mělo výsledky? Kolik to stálo? Komu to pomohlo? Co to poškodilo? Tyto otázky se ANO nekladou. Důležitý je dojem pohybu. Proto Babiš tolik miluje sloveso makat. Makat je ideálním výrazem pro politiku bez obsahu. Může makat i ten, kdo celý den běhá dokola s prázdným kolečkem.
Antisystémové útvary představují ještě tvrdší verzi úniku od reality. Tam již nejde ani o iluzi manažerské výkonnosti. Tam jde o čistý hněv. Volič těchto subjektů nepotřebuje, aby jeho strana cokoli vyřešila. Potřebuje, aby někoho označila za viníka. Jednou jsou to Ukrajinci, podruhé migranti, potřetí Evropská unie, počtvrté LGBT lidé, popáté neziskovky, pošesté média. V tomto světě neexistují složité příčiny problémů, jen nepřátelé. Protože nepřítel se dá vyrábět donekonečna, hněv nikdy nekončí. Jde o politickou drogu, která dává pocit porozumění světu.
Motoristé a Macinkův svět k tomu přidávají pózu testosteronového vzdoru proti všemu „městskému“, „zelenému“, „progresivnímu“ a „elitářskému“. Je to politika pro lidi, kteří si pletou spalovací motor s politickou filozofií a vulgaritu s odvahou. I zde ale platí stejný princip. Nejde o řešení, nýbrž identitu. Být proti. Proti Bruselu, proti ekologii, proti médiím, proti odborníkům. Je to politika permanentního trucu, prodávaná jako svoboda. Ve skutečnosti jde další marketingová návnadu pro ty, kteří si potřebují připadat silní.
Všechny tyto skupiny spojuje odmítání odpovědnosti a láska k iluzi. Nechtějí slyšet, že stát má omezené zdroje. Nechtějí slyšet, že obrana něco stojí. Nechtějí slyšet, že Ukrajina bojuje i za bezpečnost Evropy. Nechtějí slyšet, že důchody, zdravotnictví, infrastruktura a školství se nedají donekonečna financovat z kouzelného pytle. Chtějí, aby jim někdo řekl, že za všechno může někdo jiný.
Právě proto je Babišův styl nebezpečný. Neplave proti proudu společnosti. On ten proud využívá. Staví na únavě, frustraci, závisti, strachu a neschopnosti části veřejnosti pracovat s realitou. Když Úřad vlády vyrobí video o makajícím premiérovi, není to jen trapnost pro politické fajnšmekry, leč přesně cílená potrava pro publikum, které nechce stát jako systém institucí. Chce někoho, kdo přijde, bouchne do stolu, řekne, že všichni ostatní jsou neschopní, přičemž se u toho natočí z dobrého úhlu.
Úřad vlády jako studio a demokracie bez hygieny
Tohle je stará touha po autoritě v novém digitálním kabátě. Dřív měl vůdce portréty na zdech úřadů, dnes má lídr reels. Dřív se tiskly oslavné články v Rudém právu, dnes se vyrábějí videa Úřadu vlády. Princip je podobný. Zde již nejde o estetiku, leč o podstatu. Úřad vlády se tím podílí na budování osobního kultu premiéra, čímž posouvá hranici mezi státem a hnutím ANO. Jde o hranici, kterou demokracie potřebuje chránit stejně pečlivě jako nezávislost soudů nebo svobodu médií. Stát nesmí patřit vládnoucí straně a úřady premiérovi. Veřejné instituce nesmí být nástrojem osobního marketingu. Jakmile se tohle začne rozmazávat, není třeba hned křičet o diktatuře. Stačí říct přesnější věc: demokracie ztrácí hygienu.
Babišova propaganda navíc pracuje s jedním velmi účinným klamem. Neustále tvrdí, že premiér je pracovitý. Jako by pracovitost sama o sobě byla politickou kvalifikací. Jenže dějiny jsou plné velmi pracovitých lidí, kteří způsobili katastrofy. Důležité není, kolik hodin někdo běhá po akcích, ale co dělá, proč to dělá, s jakými výsledky a v jakém institucionálním rámci. Jakýkoliv premiér může být neustále v pohybu a přitom zemi vést špatným směrem. Jakýkoliv politik může každý den natočit video a přitom cokoliv podstatného neříct. Může objíždět kraje a přitom rozkládat důvěru ve stát. Může „makat“ na své moci, nikoli na veřejném zájmu.
Právě to je Babišův případ. Jeho energie je nepochybná, schopnost ovládnout mediální prostor také. Instinkt jeho marketérů pro emoce davu je mimořádný. Jenže to všechno z Babiše nedělá automaticky státníka. Státník buduje instituce, Babiš obraz. Argument o střetu zájmů se odrazí od víry, že „všichni kradou“. Zadlužování se rozplyne v pocitu, že „aspoň dává lidem“. Argument o médiích narazí na přesvědčení, že „všichni novináři lžou“. Střet reality s emocionální obranou. Jde o zrcadlo společnosti, která se zčásti dobrovolně infantilizovala. Místo občanů fanoušci, z debaty křik a z programu líbivá hesla. Úřad vlády tomu nyní dodává oficiální lesk, což je na celé věci nejvíc ponižující. Nejen pro politické oponenty Andreje Babiše, ale pro stát jako takový.
© inregion.cz
