Data pocházejí z pravidelné zprávy, kterou SpaceX předkládá americké Federální komisi pro komunikace (FCC). Jen za období od prosince 2025 do května 2026 provedla flotila Starlinku 207 152 vyhýbacích manévrů. V předchozím půlroce jich bylo necelých 149 tisíc. Meziročně tak počet těchto zásahů překročil hranici 355 tisíc, což představuje více než trojnásobný nárůst oproti roku 2024.
Za tímto vývojem stojí především rychlý růst samotné konstelace Starlink. Zatímco v roce 2024 tvořilo síť přibližně šest tisíc satelitů, v červnu 2026 už jich na oběžné dráze pracovalo více než deset tisíc. Současně výrazně vzrostl i celkový počet aktivních družic kolem Země - z přibližně deseti tisíc na zhruba šestnáct tisíc během pouhých dvou let.
Satelity Starlink operují ve výškách přibližně 480 až 550 kilometrů nad Zemí. K monitorování okolního prostoru využívají autonomní systém, který neustále vyhodnocuje riziko srážky. Pokud pravděpodobnost kolize překročí stanovenou hranici tří případů z deseti milionů, satelit automaticky provede úhybný manévr.
Podle Hugha Lewise, odborníka na udržitelnost kosmických aktivit z Univerzity v Birminghamu, odvádí SpaceX při řízení provozu na oběžné dráze velmi dobrou práci. Přesto ale upozorňuje, že ani špičkové technologie nedokážou eliminovat všechna rizika. Každý jednotlivý manévr sice snižuje pravděpodobnost srážky přibližně na jeden případ z milionu, problém pak ale vzniká při obrovském množství těchto operací. Jestliže jich společnost provede miliony, začne se i velmi malé zbytkové riziko postupně sčítat a stává se statisticky významným.
Lewis si myslí, že se blíží okamžik, kdy dojde ke kolizi některé z aktivních družic, přestože provozovatelé dělají maximum pro její zabránění. Nemluví vyloženě o selhání systému, ale o důsledek stále hustšího provozu na nízké oběžné dráze Země.
Situace se navíc může dále zkomplikovat. SpaceX již požádala americké regulátory o povolení rozšířit síť Starlink až na 100 tisíc satelitů. Pokud bude růst pokračovat současným tempem, mohla by společnost podle Lewise překonat hranici jednoho milionu vyhýbacích manévrů za celou dobu existence konstelace už v průběhu roku 2027. Kolem roku 2030 by pak Starlinky mohly provádět více než milion úhybných manévrů během jednoho jediného roku.
Podobný pohled sdílí také Tommaso Sgobba, ředitel Mezinárodní asociace pro rozvoj bezpečnosti ve vesmíru. Podle něj je rostoucí počet manévrů nevyhnutelný důsledek zvyšujícího se počtu družic. Čím více satelitů se nachází ve stejné výškové vrstvě oběžné dráhy, tím rychleji roste počet možných vzájemných setkání. Nejde přitom o lineární nárůst. Pokud se počet satelitů zdvojnásobí, počet potenciálních dvojic, které je nutné sledovat, se přibližně zčtyřnásobí.
Další problém je samotná přesnost předpovědí drah satelitů. Výpočty ovlivňuje mimo jiné odpor velmi řídké atmosféry, který se mění podle aktuálního kosmického počasí. Tyto změny zatím nelze dostatečně přesně předvídat, a provozovatelé tak často pracují s velkou mírou nejistoty.
Podle Sgobby proto satelity někdy provádějí vyhýbací manévry i v situacích, kdy skutečné riziko kolize prakticky neexistuje. Každý takový zbytečný manévr pak spotřebovává palivo a zkracuje životnost družice.
Protože je Starlink zdaleka největší satelitní konstelací na světě, připadá právě společnosti SpaceX značná část odpovědnosti za řízení provozu. Její satelity při vyhlášení varování před možnou kolizí automaticky mění svou dráhu, aniž by bylo nutné předem koordinovat, který z provozovatelů úhybný manévr provede.
Do budoucna ale bude situace opravdu složitá. Na nízkou oběžnou dráhu Země míří další rozsáhlé satelitní sítě, například projekt Amazon Kuiper nebo čínská konstelace Thousand Sails (Qianfan). Přibývají také plány na budování datových center na oběžné dráze, která mají využívat podobné výškové hladiny jako dnešní komunikační satelity.
Lewis proto upozorňuje, že nejbezpečnější řešení by bylo jednotlivé konstelace od sebe oddělit a přidělit jim různé výškové úrovně. V praxi je to ale velmi obtížné. Atraktivních oběžných drah není neomezené množství a společnosti, které obsadí vhodnou oblast jako první, získávají významnou konkurenční výhodu.
Sgobba proto navrhuje změnit nejprve přístup regulátorů. Podle něj by firmy měly ještě před schválením nových satelitních sítí povinně předkládat odhady, kolik vyhýbacích manévrů budou jejich konstelace každoročně potřebovat, zda mají dostatek paliva a jestli jsou jejich automatické systémy schopné takový provoz dlouhodobě zvládat.