CENTRUM.CZ > Pohádky bez konce > 6. 10. 2025, 16:20

Pohádka o mimozemšťanovi Tilu, který spadl z hvězd na Zem

| 2 min

Sdílet

Kdesi daleko za souhvězdím Pegasa, v mlhovině, která svítí jako rozlité mléko po obloze, žil malý mimozemšťan jménem Tilu. Měl tři oči (jedno na smích, druhé na přemýšlení a třetí na sny) a kůži, která měnila barvu podle nálady.

Pohádka o mimozemšťanovi Tilu, který spadl z hvězd na Zem

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Když byl šťastný, svítil tyrkysově, když se bál, zezelenal, a když ho něco dojalo, rozzářil se růžově jako západ slunce.

Tilu byl z planety Lunora, kde se všechno vznášelo – domy, stromy i čajové konvice. Jenže Tilu byl trochu jiný než ostatní Lunoránci. Zatímco oni byli spokojení s klidným životem v oblacích, Tilu snil o tom, co se skrývá dole, pod těmi všemi hvězdami. Toužil vidět svět, který voní po dešti, slyšet ptáky, cítit vítr na kůži, která by se možná bála, ale i tak by se usmívala.

Jednou v noci, když se všechna města Lunory zhoupla do rytmu spánku, Tilu se tiše vplížil do přistávací kapsle, která vypadala jako bublina z hvězdného prachu. „Jen se kouknu… a hned budu zpátky,“ pošeptal sám sobě. Ale vesmír měl své vlastní plány.

Kapsle se roztočila, zapískala, a šup! — Tilu proletěl kolem Saturnových prstenců, zamával Marsu a s lehkým bum! přistál uprostřed pšeničného pole na Zemi.

Ráno ho našla malá holčička Anetka, která sbírala květiny pro svou maminku. Když uviděla něco lesklého mezi klasy, nejdřív se lekla, ale pak uviděla malého tvora s očima plnýma údivu.
„Ty jsi... duch obilí?“ zeptala se tiše.
„Ne,“ řekl Tilu, „já jsem z hvězd. Ale trochu jsem asi zabloudil.“

Anetka se rozesmála. „To já taky, když jdu do školy. Pojď, zavedu tě domů.“

A tak začalo zvláštní přátelství. Tilu poznával svět, jaký si neuměl ani představit — ochutnal jablko („kyselý, ale dobrý!“), schoval se před deštěm pod deštníkem („voda padá z nebe? To je neefektivní!“) a s Anetkou kreslil křídami po chodníku.

Jenže lidé nejsou vždycky připraveni na něco tak neobyčejného. Jednoho dne si Tiluho všiml soused pan Hrabal, který měl rád pořádek a nelíbilo se mu, když mu něco svítilo za plotem. Zavolal do města a brzy přijelo auto s nápisem „Ústav pro zvláštní jevy“.

Anetka se vyděsila. „Musíš utéct!“ šeptala Tiluhovi.
Ale on se jen usmál. „Na Lunore se učíme, že útěk není řešení. Ale díků může být mnoho.“
A tak se postavil před vědce, rozzářil se nejjasnější růžovou, jakou kdy kdo viděl, a řekl:
„Nedělejte ze mě záhadu. Jsem jen návštěvník, co se přišel podívat, jak chutná dešťová kapka.“

Lidé zůstali stát v tichu. A tehdy se něco zvláštního stalo — jeden vědec se rozplakal. Ne strachem, ale dojetím. Protože pochopil, že ten malý tvor je důkazem, že vesmír není o děsu a zbrani, ale o zvědavosti a laskavosti.

Když Tilu konečně dostal zprávu z Lunory, že jeho kapsle je opravena a připravená, Anetka plakala.
„Vrátíš se?“
„Možná ne hned,“ usmál se, „ale když se podíváš na večerní oblohu a uvidíš tyrkysovou hvězdu, to budu já. A slibuju, že i tam nahoře budu kreslit křídami – jen trochu většími.“

A tak se Tilu vrátil domů. Ale od té doby se mezi hvězdami občas mihne růžový záblesk – jako úsměv, který patří všem, kdo se nebojí být jiní.