2 min

Pohádka o kouzelné jeskyni tisíce světlušek a zakleté Barborce

Sdílet

Dennívýzva

Kdysi dávno, v kraji, kde se lesy nořily do mlhy a potoky voněly po mátě, stála skála, o které se říkalo, že v ní bydlí světlo. Lidé jí říkali Jeskyně tisíce světlušek – a báli se k ní chodit po západu slunce. Ne proto, že by byla nebezpečná, ale protože v ní prý bylo slyšet tichý smích a něžný šepot, který dokázal člověku převrátit srdce naruby.

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Na pokraji lesa žila Barborka, dívka s očima tak modrýma, že připomínaly hladinu jezera těsně před bouřkou. Byla laskavá, ale neobyčejná – uměla totiž rozumět světluškám. Nikdo nevěděl jak, ani proč. Jen ona sama slyšela, když jí v noci šeptaly:
„Světlo je v tobě, ne kolem tebe.“

Barborčina macecha však nesnášela nic, co vyčnívalo. A když jednoho večera zahlédla, jak Barborka mluví k maličkým světýlkům, proklela ji:

„Když tak toužíš po světle, nechť jsi jím spoutána navždy!“

V tu chvíli se Barborka rozplynula jako mlha a zmizela. Jen v jeskyni se náhle rozsvítilo tisíce nových světlušek. Lidé si povídali, že mezi nimi svítí i její duše – malá, modrá, a že kdo ji spatří, může prolomit kouzlo. Jen musí říct pravdu, kterou sám skrývá.

Cestou za světlem

Uběhla léta. Do kraje přišel Jíra, mladý pastýř s očištěným srdcem, ale těžkým svědomím. Utíkal před svou vlastní vinou – kdysi z nepozornosti zapálil stodolu a bál se to přiznat. Každou noc ho pronásledovaly sny o plamenech.
Jednoho večera, když se ztratil v lese, zahlédl záblesky světel. Ne, nebyla to vesnice – světélka tančila přímo nad zemí. Šel za nimi a vstoupil do jeskyně.

Uvnitř bylo ticho, jen tisíce světlušek mu svítily cestu. Najednou uslyšel šepot:
„Řekni pravdu, a zazáříš s námi.“

Jíra nechápal. Až když se před ním objevila modrá světluška, větší než ostatní, pochopil, že to není sen.
„Já… já jsem způsobil požár,“ vydechl. „Nikdo nezemřel, ale lhal jsem. Styděl jsem se.“

V tu chvíli se jeskyně rozzářila jako hvězdné nebe. Modrá světluška se proměnila v dívku s vlasy plnými svitu.
„Děkuji,“ usmála se. „Tvá pravda mě vysvobodila.“

Když světlo mluví

Byla to Barborka, stále křehká a krásná, ale už ne světélko.
„Proč právě moje slova?“ zeptal se Jíra.
„Protože pravda je nejčistší druh světla,“ odpověděla. „A světlušky jsou jeho strážkyně.“

Z jeskyně spolu vyšli ruku v ruce. Od té doby světlušky v kraji svítily o trochu jasněji – a říká se, že kdo má odvahu být upřímný, tomu ukážou cestu i v největší tmě.

A jestli někdy v noci půjdeš kolem staré skály a uvidíš, jak se uvnitř rozzáří modré světlo, nezalekni se.
To Barborka a Jíra připomínají lidem, že největší kouzlo není v čarování, ale v pravdě.

🎺Přečtete si i další Pohádku o modrém šátku a písni bez melodie

Reklama

Další články z Pohádky bez konce

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pohádky bez konce

Web nabízí pestrou sbírku pohádek plnou fantazie, kouzelných bytostí, dobrodružství i laskavého humoru. Čtenáři zde najdou klasicky laděné příběhy i modernější pohádky, které baví, poučí a inspirují. Texty jsou psané čtivě a srozumitelně, takže potěší děti, které pohádky poslouchají nebo čtou...

Pohádka o kouzelné jeskyni tisíce světlušek a zakleté Barborce

Zákulisí Babišova hněvu: Hledá „komplice“, kteří pomohli Pavlovi na summitu NATO

Po líbačce ve Varech další překvapení. Slováček odjíždí k moři bez Patrasové

O Muže roku 2026 zabojuje jen deset finalistů. Dva odstoupili ze soutěže

Prý se nedají pojistit, nebo jen nesmyslně draze. Jaká je realita majitelů čínských aut?

„Život bez Pepy si představit dokážu, bez dcery ale ne,“ říká Martina Pártlová