8 min

„Zobrazeno, už dva týdny. Dva týdny zlověstnýho mlčení.“

Sdílet

Dennívýzva

Pořád žádná zpráva. Kdyby chtěl přijít, už by tu byl. Zas si koušu nehty. Ale to se taky dalo čekat.

Zdroj: Qult.cz

Sedim a nedejchám. Cejtim, jak mě studená rukojeť šuplíku ikeácký kuchyňský linky zezadu lehounce objímá. Nedejchat se pokouším už pár minut, neúspěšně. Ale teď jsem si naprosto jistej. Prostě to neudělám, nebo alespoň ještě chvíli. Pořád nedejchám. Nechci se nadechnout. Nechci, ale stejně do sebe pomalu, poraženě nasoukám doušek vzduchu. A pak hned další, další a další. Nasávám je do sebe. Vpouštím vzduch hluboko do břicha a pak ho vší silou tlačím ven. Je sedm dvacet a já se pokouším vysát všechen kyslík, co v týhle potemnělý žižkovský kuchyni někde poletuje.

Je půl devátý. Mám hlad a přeseděla se mi noha. Na stupnici nepříjemnosti od jedný do deseti je mravenčení v celým stehně taková solidní pětka. Hlad tak dvojka. Jídlo mi stejně nikdy moc neříkalo. Jen se zaplnit, trošku se natankovat. Absurdní. Nejdýl se mi bez jídla podařilo vydržet tři dny, ale to jsem byl nemocnej. Takže nevim jestli to počítat. Spíš ne. Kouknu směrem k lednici, ale vim, že je prázdná. Hlad klesá na jedničku. Uspokojuju se představou sýrovejch hranolek. Pár minut si pohrávám s myšlenkou ultimátně neutrální chuti, něčeho, co prostě neni nijaký ale zaplní tě to. Tak trošku jako to, co se mi teď určitě rozlejzá někde v těle. Pravděpodobně to nijak nechutná, nesmrdí. Třeba to voní? Nevidím to, ale mám pocit, že to cejtim. Jak se to rozpíná a množí. Posílá mi to žilama i cévama miliony malejch pavoučků, co kladou miliony svejch pavoučkovskejch vajíček do milionů mejch buněk jako do malinkatejch hnízdeček. Trošku se třesu.

Pořád žádná zpráva. Kdyby chtěl přijít, už by tu byl. Zas si koušu nehty. Ale to se taky dalo čekat. Zobrazeno, už dva týdny. Už dva týdny zlověstnýho mlčení. Dva týdny mi tohle zobrazeno jenom poťouchle naznačuje, jak moc mě nenávidí. Představuju si to večer před spaním, probouzím se s tou myšlenkou zastrčenou v každým mozkovým záhybu, každý pošmourný ráno. Nesnáším podzim, on si ho prej užívá. Nevěřím. Cejtim, jak mě nenávidí celý dny. Celý ty dva tejdny si představuju, jak obrovská ta emoce je. A dneska mě váha jeho nenávisti převážila. Posadila mě na zem, pod kuchyňskou linku. Telefonát, on si prej není jistej. A pak dva tejdny zobrazená zpráva. To čekání tě posadí na zem. Je to naprosto jistý. Je deset sedmnáct a já myslim na mámu.

…

Když si mě v Rokytnici před třema lety na bahnem zahnědlý sjezdovce posadila do après-ski, nabídla mi grog. Trošku se mi zvedl tlak. Grog. Alkohol. To není jen tak. Ne že bych normálně nepil, napiju se rád. Lambrusca pitý na Žofíně ve křoví mi už za těch pár puberťáckejch let vystavěly slušnou toleranci. Ale pít před mámou? To nikdy. V naší rodině se nenalejvalo, maximálně tak na oslavách. A v ten den nebylo co slavit. „Uhm, Kubo,“ nadechla se, jak jen to jde. Srdce mi v tu chvíli už makalo na plný obrátky. „Nechceš mi něco říct?“ pokračovala s očividným přemáháním. Nechci. „No?“ zeptal jsem se jakoby nic. Mlčeli jsme. Půl grogu ze skleničky dávno pryč, na dně se začal usazovat nerozpuštěnej cukr. Tlumenej dusot přeskáčů na promáčeným koberci a pach přesmaženejch hranolek se mi střídavě zabodávaly do spánků.

Prošla mi stolní komp. Náhodou. Prej. Vlastně to skoro byla moje chyba. „Je to pravda?“ ptala se tehdy se slzama v očích. Já na to neměl. Tehdy ještě ne, ne takhle. Ne tady. „Je to pravda?!“ prohloubilo se zoufalství v máminym hlasu. „Mhm,“ zamumlal jsem. Podívala se na mě se slzama v očích. „Vždyť jsi tak krásnej kluk. Panebože vždyť jsi tak krásnej,“ šeptala si pro sebe zoufale, zatímco potlačovala úzkostlivý vzlyky. „Proč ty, proč ty? Budeš nemocnej,“ zaříkávala, jako by před ní ani nikdo neseděl. Jako by to vlastně nebyla ona, kdo se ptal.

…

Asi se mi podařilo usnout. Je jedenáct dvacet tři. Rozkoukávám se a musim se trochu vzpamatovat. On tu není. Už na něj ani nečekám. Protáhnu si prsty od zadních kloubů až po jejich okousaný špičky. Chci se zvednout. Jenže cejtim jak strašně těžký mám nohy. Jako by je někdo něčim napumpoval. Už od chvíle, co se mi ta noc začala vybavovat trochu líp je moje tělo neudržitelně těžký. Nohy, ruce. Ale hlavně hrudník. Celý moje vyhublý a šlachovitý prsa se mi propadaj samy do sebe. Představuju si, jak na něj koukám. Jak se ponižuju, jak se před nim plazim. Jak asi chutnal můj opilej dech? Nedokážu setřást vzpomínku na svůj smích. Je najednou tak prázdnej.

Bude mít radost? Až zjistí, že měla pravdu. Bude to pro ni vlastně výhra, řekne mi, že to přece řikala? Bude se obviňovat, proklínat se? Zakřikla to snad? Možná už tehdy to věděla. Nedokážu na to přestat myslet. Na ten hnis. Nahnědlej hnis co teď pravděpodobně vyplňuje všechny moje žilky a cévky, co mě stahuje dolů. Hnis, co mě nadobro odepsal. Hnusí se mi vlastní chlupy na kůži i krvavý strupy na konečcích prstů, už tejdny se mi hnusí vlastní ksicht v zrcadle. Je plnej zkyslý krve. Tohle se přece stát nemělo. Zkurvenej stereotyp. Ze všech sil se snažim na to nemyslet. Přesvědčit se, že to tak není. No chance.

Je půlnoc. Cvak. Zaslechnu kroky. Z nějakýho zvrácenýho důvodu mě potěší, že si pamatuje, kde dole v průchodu normálně nechávám náhradní klíč. Myslim, že to bylo asi v prvních třech minutách u něj doma, co jsem mu to vysypal. Byl jsem opilej a nervózní, a to pak moc mluvim. Vlastně dost oversharuju. Jsem vzhůru a teď už ho slyšim naprosto jasně. Kroky, co chtěj bejt tichý, se pomalu blížej chodbou. Nesundal si boty, jako ostatně nikdy. Na šedým lině s potiskem dřeva vydávaj jeho rozlepený tenisky děsnej hluk. Připomíná mi to hodiny těláku na střední. To otravný pískání při každým pohybu. Před očima vidim tučnej odpočet. Jako na Silvestra. Jako bych tu ani nebyl. Vybavujou se mi lyrics k tracku, co jsme poslouchali po tom, co se do mě udělal. Kaytranada. Můj playlist.

Don’t worry ‚bout the tag, go and throw it in the bag ‚cause I got it good

You the best I ever had

Zaslechnu vrznutí nepromazaný kliky. Zavřu oči. Tušim, že stojí před dveřma a čeká.

Baby, you know that you’re bad and

I got it good

Panty trhaně skřípnou, jako by je píchlo na jejich malý kovový hrudi úplně stejně jako teď mě.

I’m certain that you’re worth it

You deserve it, girl

Otevřu oči a Adam dřepí přímo přede mnou. Jen se trochu naklonit a můžu ho políbit. Stejně vášnivě jako to před pár měsíci poprvý udělal on. Nechápu. Adam se usmívá. Kouká se na mě svýma zelenýma očima, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdybych mu před dvěma týdny v záchvatu hysterickýho pláče potupně nezavolal. Byly to jen vzlyky a mučivý ticho, kdy už mi nešlo ani dejchat. Jako kdyby všechna ta vina, v který se utápim už dva tejdny k ničemu nebyla. Jako kdyby to opilý rozhodnutí vůbec nic neznamenalo.

Mám strach. Instinktivně se natlačím ještě víc dozadu, přímo na kuchyňskou linku. Cejtim jak se mi studená rukojeť ikeáckýho šuplíku zaryje hluboko do zad. Adam se pořád usmívá. Prohlíží si mě. Studuje mě, jako antickou sochu. Hledá ve mně kaz. Malou odřeninku nebo prasklinku. Malou nedokonalost, skrz kterou by do mě mohl vniknout. „Neboj,“ řekne potichoučku. A mně snad už všechno došlo. Jeho kecy o práškách a čerstvejch testech, a o tom, že vlastně pořádně s nikym nikdy nespal. To, jak mě prosil ať se na gumu vykašlu, že chce poprvý něco doopravdy cejtit. A já se teď cejtim jako špína. Ještě víc zrazeně, než když se po mým patetickým telefonátu nezmohl ani na jedinou zprávu. Zobrazeno. Nedávám na sobě nic znát.

Nechal bych ho, ať mi vysvětlí, že teď alespoň můžem bejt doopravdy spolu. Koukám do jeho smaragdových očí, co mi přijdou zakalený jako voda v zanedbaným akvárku. A pomalu nahmatám rukojeť ikeáckýho šuplíku. Myslim na mámu. Na to, jak před náma paranoidně schovávala nože pod váleček a prastarou remosku ve spodním šuplíku. Myslim na mámu, ale vidim Adama. Vidim Adama, ale i sebe, jak se mu poddávám. Cejtim naprostej klid. Není v tom radost ani nic smutnýho. I všechna zlost je ta tam. Koukám se na nás. Vlastně je to krásný, i když trošku kýč, napadlo by mě ještě, než bych mu rychlým pohybem ruky zasunul kuchyňskej nůž mezi žebra.

You deserve it, girl
Don’t worry ‚bout the tag, go and throw it in the bag ‚cause I got it good

Jenže on se na mě usmívá. „Byl jsem na testech a všechno furt dobrý,“ říká mi. Omlouvá se. „Promiň.“ Prej jsem to taky chtěl. Tak moc. Nedokážu se pohnout. „Promiň, že jsem nenapsal. Hrozně jsem se bál,“ pokračuje Adam. Prej by mi nechtěl ublížit. Hnis z mýho těla, z mejch končetin, z mý hlavy na chvíli crčí po čůrcích pryč. Možná je tu přece jen šance. „Bylo to celkem v chillu. Jestli chceš, tak zajdu na ty tvoje testy s tebou,“ říká ještě. Malá úleva. Přejedu mu rukou po stehně. V kapse od džínů má oválnej kroužek zabalenej do stříbrnýho sáčku. Objímá mě a já se pro jednou nebojim. Nebo ne zas tolik.

Reklama

Další články z Qult.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Qult.cz

Qult.cz přináší články, které se věnují současné kultuře, společenským tématům a životním zkušenostem lidí z různých prostředí. Obsah propojuje publicistiku, rozhovory, komentáře i osobní pohledy na otázky identity, vztahů, kultury a společenských změn.Texty často otevírají témata spojená s...

„Zobrazeno, už dva týdny. Dva týdny zlověstnýho mlčení.“

Drama kolem Dariny Vymětalíkové má tvrdou dohru: Podle vedení moderátorce hrozí drtivé následky

Koubek šokoval komentářem po zápase: Výkon hodnotím pozitivně, chceme na to navázat

Nikdy se neoženil, děti nemá, o milostném životě mlčí. Václav Moravec si své soukromí střeží, ví se o něm jen minimum

"Radek se v hrobě obrací touhou po mě," říká Hana Gregorová o zesnulém manželovi

Macronova mistrovská partie: Trump nečekaně otáčí vůči Moskvě, obměkčil ho Zelenskyj