Setkala jste se během hubnutí s názorem, že jste si cestu s Wegovy vlastně ulehčila a že „správně“ by člověk měl zhubnout bez léků? Co taková slova s člověkem, který s obezitou skutečně bojuje, dělají?
Ano, s tímto názorem jsem se setkala, a ne jednou. Někteří lidé mají pocit, že když člověk hubne s pomocí Wegovy, tak si vlastně vybral jednodušší cestu. Já to vnímám ale úplně jinak. Wegovy za mě těch 40 kg nezhodilo. Byla jsem to já, kdo musel změnit stravování, začít se pravidelně hýbat, pracovat sama se sebou a hlavně změnit svoje dlouholeté návyky. Pro mě není důležité, jestli jsem zhubla „správně“ podle představ někoho jiného. Důležité je, že jsem našla cestu, která u mě fungovala.
Když se dnes podíváte na svých 40 kilo dole, co pro vás bylo během celé cesty nejtěžší – začít, vydržet, nebo přijmout, že se vaše tělo opravdu změnilo?
Když se podívám zpět na úplný začátek mé cesty, tak nebylo nejtěžší zhubnout, ale vydržet. Na začátku máte obrovskou motivaci, vidíte první výsledky a všechno vás žene dopředu, jenže pak přijdou chvíle, kdy se váha zastaví, kdy jste unavení, kdy se vám nechce a začnete pochybovat, jestli to celé nevzdáte. Těžké pro mě bylo i to, že se tělo změnilo. Člověk si řekne, že zhubne a bude mít krásnou postavu, ale ta přebytečná kůže po úbytku mě postavila do reality.
Říkáte, že Wegovy nebylo celé řešení. Co konkrétně jste musela změnit ve stravování a pohybu a co z toho pro vás bylo nejtěžší?
Wegovy pro mě rozhodně nebylo celé řešení. Tyto injekce mi pomohly v zásadním kroku, a to utlumit chutě a ten neustálý „hlad v hlavě“, ale zbytek už byl na mně. Musela jsem změnit kompletně přístup k jídelníčku – převážně bílkoviny – a naučit se přemýšlet nad tím, co jím. Stejně důležitý byl pohyb. Začínala jsem na procházkách, 3 km pro mě byly hodně. Nejtěžší pro mě nebylo jídlo ani pohyb, nejtěžší bylo změnit moje dosavadní návyky a pochopit, že pokud chci svoje kila udržet na nízké váze, musím si nastavit jídelníček, který mi bude dlouhodobě vyhovovat.

Foto: Se souhlasem Simony Doležalové
Velkým tématem je pro vás takzvaný food noise. Jak vypadal váš běžný den před léčbou – jak často jste na jídlo myslela a co se změnilo po nasazení Wegovy?
Před léčbou jsem na jídlo myslela prakticky celý den. Měla jsem v hlavě neustále, co si dám, kdy budu jíst, co je doma dobrého nebo na co mám zrovna chuť, i když jsem byla najedená. Hlava mi neustále připomínala jídlo.
Po nasazení Wegovy přišla velká změna, která mě opravdu překvapila – v hlavě bylo najednou ticho. Poprvé jsem pochopila rozdíl mezi skutečným hladem a neustálými chutěmi. A právě tohle ticho v hlavě pro mě bylo jednou z největších změn celé léčby. Dostala jsem prostor změnit celý svůj pohled na svůj stravovací návyk.
Mnoho lidí má obavu, že s lékem sice zhubnou, ale po jeho vysazení se kila vrátí. Vy už léčbu postupně ukončujete. Máte z toho strach a jak se na možnost udržení nové váhy připravujete?
Ano, strach mám. Zhubnout 40 kg byla obrovská cesta, ale čím dál víc si uvědomuji, že ještě větší výzva bude si novou váhu udržet.
Wegovy teď postupně vysazuji a snažím se připravit na to, že se mohou vrátit chutě na sladké a food noise. Během hubnutí jsem změnila spoustu věcí – jídelníček, porce, pohyb i celkový přístup k jídlu – a právě tyto návyky si chci zachovat. Nechci být otrokem váhy ani se každý den stresovat, že jsem něco snědla špatně. Chci se nadále pravidelně hýbat, jíst a vnímat svoje tělo a včas reagovat.
Takže ano, respekt z období po vysazení mám. Zároveň ale věřím, že těch 40 kg nebylo jen výsledkem léku Wegovy. Dávku snižuji, ale nikam nepospíchám. Toto nejde uspěchat, chci si být na 100 % jistá, že to zvládnu i bez léku.
Co vás na léčbě Wegovy překvapilo – ať už příjemně, nebo naopak nepříjemně? Bylo něco, co jste před začátkem vůbec nečekala?
Nejvíc mě překvapilo, jak moc Wegovy ovlivnilo moji hlavu. Příjemně mě překvapilo také to, že díky tomu jsem dostala prostor změnit svoje návyky. Na druhou stranu nebylo všechno jen pozitivní. Byly chvíle, kdy jsem měla tak malou chuť k jídlu a pití, že jsem si je musela vědomě hlídat. S úbytkem váhy přišla také únava a období, kdy jsem se musela naučit zpomalit a odpočívat.
Na začátku jsem si myslela, že je Wegovy pomocník, jak zhubnout. Nečekala jsem, že mi zároveň ukáže, jak velkou roli u mě celou dobu hrála psychika a právě neustálé myšlenky na jídlo.

Foto: Se souhlasem Simony Doležalové
Obezita bývá často vnímána jako otázka vůle a disciplíny. Změnil se během vaší cesty váš pohled na sebe samu a na lidi, kteří s obezitou bojují?
Ano, změnil se hodně. Dříve jsem si spoustu věcí vyčítala a říkala si, že bych prostě měla mít větší vůli, méně jíst a víc se hýbat. Člověk pak snadno získá pocit, že když se mu nedaří zhubnout, je to jeho selhání. Během své cesty jsem ale pochopila, že obezita není jen o tom, jestli má člověk dostatečně pevnou vůli. Dnes se na lidi, kteří s obezitou bojují, dívám s mnohem větším pochopením. Nikdo neví, co má druhý člověk za sebou a kolikrát už se třeba pokoušel něco změnit. Proto bych dnes nikomu neřekla: „Tak prostě míň jez a víc se hýbej.“
Zhubla jste 40 kilogramů. Jak na vaši proměnu reagovalo okolí a jak jste ji prožívala vy sama? Změnil se například váš vztah k oblečení, vlastnímu tělu nebo sebevědomí?
Reakce okolí byly samozřejmě obrovské. Když člověk zhubne 40 kg, nejde to přehlédnout.
Často jsem slýchala, že mě lidé skoro nepoznávají, a dostávala jsem spoustu komplimentů. Pro mě samotnou to bylo těžké přijmout. Hlava totiž nehubne stejně rychle jako tělo. Ještě dlouho jsem se v zrcadle viděla taková, jaká jsem byla dřív. Právě sociální sítě mi pomohly proměnu přijmout. Někdo to viděl tak, že jsem to přeháněla, dávala jsem na Facebook fotky v oblečení, které mi sedlo, a nikdy bych si ho na veřejnost v tu dobu nevzala. Já se tím učila přijmout se a postupně jsem zkoušela i v těch věcech vyjít mezi lidi.
Ale pochopila jsem jednu věc. Největší změna není v konfekční velikosti, je v mém sebevědomí a v tom, jak sama sebe vnímám. Naučila jsem se mít svoje tělo ráda.
Dnes se cítím sebevědomá a hlavně spokojená a sama sebou, a to je pro mě daleko důležitější než číslo na váze.

Foto: Se souhlasem Simony Doležalové
Napsala jste o své zkušenosti knihu Jsem SVÁ. Kdybyste mohla něco říct ženě, která dnes sedí doma, každý den myslí na jídlo, bojuje s váhou a přemýšlí, jestli je pro ni léčba obezity léky správná cesta – co byste jí řekla?
Řekla bych jí hlavně, aby se za sebe nestyděla.
Nikdy bych neřekla „běž do toho“ ani „nedělej to“. Řekla bych jí: „Promluv si s lékařem, zjisti si všechny přínosy a rizika a rozhodni se podle sebe. Nenech za sebe rozhodovat názory lidí, kteří tvůj boj nežijí. BUĎ SVÁ. :)“
Související články