5 min

Vyprávění ženy, která měla jiný žebříček hodnot než její partner

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

„Opravdu bys to pro mě udělal? Nechceš si radši ten poslední řízek sníst ty sám? Fakt pojedeme na tu poznávačku, i když jsi chtěl původně k moři?“ Ne, nebyla to Pavlova slabost nebo submisivita, on mi prostě chtěl vyhovět.

Vyprávění ženy, která měla jiný žebříček hodnot než její partner

Zdroj:

Vyprávění ženy, která měla jiný žebříček hodnot než její partner

22. 9. 2026

Ve všem, tohle je jen pár příkladů. Když zbyla poslední porce jídla, které jsme měli oba nejradši, Pavel se jí zřeknul, jen aby mi udělal radost. Když jsme třeba plánovali dovolenou, on řekl, že by se chtěl válet na pláži, já jen spíš tak pro sebe špitla, že by se mi víc líbil poznávací zájezd, on se toho hned chytil, a bylo po mém. Takhle to fungovalo prakticky ve všem, dokonce i v posteli.

Některou ženu by to možná omrzelo nebo by si myslela, že má doma podpantofláka, ale já si to užívala. Cítila jsem totiž z Pavla sílu, věděla, že když přijde nějaká krizovka, tak se dokáže postarat, a pokud o něco doopravdy šlo, tak si to prosadil ve prospěch nás obou.

„Mirko, nějaký řízek nebo pláž, to jsou pro mě drobnosti a radši se jich zřeknu, protože daleko větší potěšení mi přináší tvoje radost. Víš, my samci stavíme vás samičky na první místo, pak dlouho nic, a teprve potom je všechno ostatní,“ říkával mi, usmíval se u toho a já přitom v jeho očích často postřehla nevyslovenou výzvu.

Pomyslela jsem si, jaké mám vlastně v životě štěstí, protože zdaleka ne každý muž se takhle ke své partnerce chová. A sehrála jsem před ním divadlo, třeba: „Tak vy samci, říkáš? No tak se předveď, pojď...“ Nebo: „Hm, moje radost, moje radost, tak jestli mi ji chceš opravdu udělat, skočíme večer na bowling.“ Možná to vyzní trochu složitě, ale já už ho znala natolik, že jsem tu jeho nevyřčenou výzvu dokázala přečíst a navrhla jsem to sama. Takže on si myslel, že to dělá pro mě a netušil, že je to někdy i naopak. Prostě taková drobná hra, kterou jsme si užívali. No jo, ale tehdy jsme ještě neměli dítě.

***

„Pavle, koukej, Petřik se poprvé sám od sebe překulil na záda. Pohlídej ho chvilku, docházejí nám plínky, já pro ně jen skočím do krámu, třeba ti ten obrat zatím předvede,“ vítala jsem manžela z práce radostně nad prvním obratem našeho malého. Jenomže on se na něj pomalu ani nepodíval, vlepil mi pusu jako hrom, otočil se, ani se nezul a slovy, že se přece nebudu nikam trmácet, pro ty plíny skočil do drogerie sám.

„Pavle, nechtěl bys Petříka vykoupat a přečíst mu pohádku na dobrou noc, já to tady zatím všechno uklidím,“ navrhla jsem třeba manželovi, když už náš malý trochu povyrostl. On ho sice vykoupal, ale pak mi ho k uspání předal s tím, že se přece po celém dni s tím úklidem nebudu trmácet já a že se o to postará on.

Tohle jsou zas jen příklady, které možná hodně lidí včetně Pavla vnímá jako drobnosti, ale ve mně vzbudily dojem, že on snad nemá našeho synka rád. Nebyla to samozřejmě pravda, vždyť on by pro něj udělal první, poslední, a když jsem to před ním otevřeně naťukla, tak to zahrál do autu: „Miláčku, ty jsi moje královna, Petřík je náš princ a z pohádek přece víš, že královny mají přednost.“ A druhý den mi na potvrzení svých slov přinesl pugét růží.

Zase abych mu nekřivdila, Pavel měl našeho synka rád a dal by za něj ruku do ohně. Však taky s ním dokázal blbnout jako chlap s chlapem, učil ho stavět ze stavebnic, hrál si s ním s míčem, a tak, ale mě pořád držel na prvním místě svého žebříčku. Párkrát jsem ho dokonce zaslechla, jak mu říká: „Hele, kámo, ty seš chlap, já jsem chlap, tak napřed maminka, ta má vždycky přednost, a teprve potom my dva.“ Na jednu stranu mě to sice potěšilo, ale na tu druhou... No, my matky to asi holt máme postavené trochu jinak a děti jsou pro nás vždy nejdůležitější, což mužští někdy dost těžko chápou. Takže vlastně taková klasická rodinná pohoda až do té doby, než se to stalo.

***

„Tak půjdeme napřed k těm tygrům, ať má maminka radost,“ prohlásil Pavel, když jsme se onoho sobotního rána chystali do ZOO, já se nejvíc těšila na ty velké pruhované kočky a Petřík na opice. Zase mi chtěl dát přednost před synem, potěšilo mě to a víc jsem neřešila, protože synek neprotestoval, už to asi pomalu začínal brát jako jeho táta. Nachystali jsme se a vyrazili na tramvaj.

Čekáme na refýži, zaujatě debatujeme o zvířatech a nevnímáme okolí. Najednou něco tak divně zasviští, někdo vykřikne, já otáčím hlavu a vidím auťák. Je ve smyku a řítí se obrovskou rychlostí rovnou na nás. Není čas na přemýšlení, jestli je to nějaký feťák, ožrala nebo co. Na zlomek vteřiny ztuhnu a jako ve zpomaleném filmu koukám, jak Pavel bleskurychle reaguje. Napřed vší silou prudce vrazí do mě, až mě pozpátku vyloženě vystrčí mimo dráhu toho auta. Napůl v pádu sleduji kluky a mám o ně hrozný strach. Pavel bere kluka do rukou, chce uskočit i s ním, ale hned zjistí, že by to nestihnul, tak ho rychle vystrčí za mnou. Pak už jenom strašná rána, on sám už utéct nedokáže, auťák ho sráží na zem. Já omdlívám. Ne od úrazu, ale od hrůzy. Ještě než ztratím vědomí, prolítne mi hlavou: „Proboha, vždyť on napřed zachránil mě a kluka teprve potom.“

Moje zlomená ruka, na kterou jsem dopadla, a Petříkových pár oděrek nebylo ničím proti tomu, jak dopadl můj manžel. Měl kliku v neštěstí, že vůbec přežil, léčba a následná rehabilitace se táhly přes půl roku, a i tak mu zůstaly trvalé následky. Úraz hlavy zasáhl řečové centrum, ale on se naštěstí dokázal rozmluvit, jenom se vyjadřuje pomalu a mluví trochu zkresleně. Nejvíc to odnesla levá noha, jen díky moderní medicíně Pavel už zase chodí, akorát bude nadosmrti trochu kulhat. Zítra jde poprvé do práce, má sedavé zaměstnání, tak si to může dovolit. „Kou-kejte, moji mi-lí, poří-dil jsem si a-partní hůl-ku, aby mi ji kole-gové mohli zá-vidět,“ zažertoval před námi zvesela.

Nu a já? Jsem šťastná, že to dopadlo, jak to dopadlo, a to naprosto samozřejmé bezmyšlenkovité sebeobětování manželovi do smrti nezapomenu. A ačkoli jsem ženská, bude na mém pomyslném prvním místě už vždy on.

Autor: Jan Pražák

Reklama

Další články z i60.cz

Olympie: místo, kde se zrodila olympijská tradice

Když stoupá teplota

Klimeš seděl v bufetu sauny, usrkával dvoudecku vína a skrze prosklenou stěnu pozoroval „cvrkot“ v...

Jak jsem budila zvědavost a držela bobříka mlčení

Jsem ráda sama. Nejsem osamělá, to ne, ale kupříkladu k moři jezdím sice s cestovkou, ale sama.

Reforma zdravotnictví: Dostupnější péče, důraz na kvalitu a prevenci

Dostupnější zdravotní péče, udržitelnost a efektivní síť poskytovatelů zdravotních služeb, větší důraz na...

Moje tajná přání I

Tak jsem si dnes, už po několikáté, zběžně projel svoji oblíbenou knihu Roberta Fulghuma – Všechno, co...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Vyprávění ženy, která měla jiný žebříček hodnot než její partner

Armáda si nepřebírá nová děla. Zbrojaři je musí hromadit na Ostravsku

„V kavárně je přece neplynovali.“ Britská turistka šokovala svou kritikou Osvětimi

Od paneláku v Havířově k výhledu na Notre-Dame. Takhle dnes bydlí Simona Krainová

Tsewang Paljor: Muž, kterého svět 30 let znal jako Green Boots. Dnes se ukazuje, že za nejslavnějším tělem na Everestu je možná zcela jiný příběh

KVÍZ: Tohle měla doma každá babička. Dnes už málokdo pozná, k čemu věci sloužily