Na svých stránkách píšete, že dnes žijete s manželem „v ráji“. To zní skoro jako reklama na dokonalý život! Kde ten váš ráj je a co v něm nesmí chybět, abyste se tam cítila opravdu dobře?
Po více než dvaceti letech společného života na cestách, kdy jsme se stěhovali asi desetkrát, jsme se usadili v Českém ráji. Pozemek zde máme asi patnáct let. Nejdříve jsme roky vysazovali sady i lesík, budovali tůňku, jezírko a bylinkové spirály. Až poté přišly na řadu dům, sklep a stodola. Stromy u nás zkrátka dostaly náskok. Původně jsme uvažovali o bydlení na důchod, ale na počátku pandemie jsme se rozhodli odejít z Prahy. Přestěhovali jsme se během dvou dnů a žijeme zde už sedmý rok. Jsme obklopeni přírodou, lesem, sadem, zahradami a květinami. Rostou nám tu běžné ovocné stromy a keře, jako třešně, ořešáky nebo ostružiníky, ale i méně obvyklé hlošiny, muchovníky, fíkovníky, mandloně, arónie a dříny.
Zdraví se dnes stalo skoro novou disciplínou – lidé měří spánek, počítají kroky, sledují kalorie a pořizují si nejrůznější doplňky. Máte někdy chuť jim říct: „Proboha, už toho nechte a běžte si užít život“? A stává se vám, že i vy sama propadnete nějaké módní vlně?
Sama mám péči o zdraví už desítky let nastavenou naprosto pohodově. Vnímám své tělo a respektuji ho. Dopřávám si tu nejlepší stravu a péči o sebe. Nové technologie sleduji a testuji v rámci profesního zájmu. Používám jen ty, které mi dávají smysl, a ty pak také doporučuji podle potřeb konkrétního člověka. Třeba chytré hodinky a prsten nebo u diabetiků kontinuální monitor glykémie. Při podezření na arytmii může po domluvě s lékařem pomoci sledování srdečního rytmu, například pomocí hrudního pásu Kardi Ai. Technologie mají sloužit nám, ne my jim. Když mi hodinky pochválí spánek, je to příjemné. Ale i bez jejich souhlasu většinou poznám, že jsem se dobře vyspala.
Jste známá tím, že propagujete skutečné jídlo, ale zároveň se označujete za gurmánku a požitkářku. Co je pro vás takové jídlo, kvůli kterému klidně zapomenete na všechny zásady zdravého stravování?
Mám už roky nastavené, že jím tu nejlepší stravu. A do ní patří i spousta dobrot, od kávy se šlehačkou přes čokoládu až třeba po domácí kváskové koblihy. Jídlo si nerozděluji do přísných kolonek zdravé a nezdravé. Vnímám ho především jako možnost dopřávat si něco dobrého, co mi zároveň prospívá. Díky tomuto nastavení jím bez zbytečných zákazů, jídlo si užívám a míjejí mě nesmyslná omezení i celá dietářská móda.
Když se člověk třicet let zabývá zdravím a výživou, musí být těžké vypnout odborníka v hlavě. Dokážete si v restauraci nebo na návštěvě prostě pochutnat, aniž byste si všímala, co je na talíři špatně? A chodí za vámi lidé s prosbou o posouzení jídelníčku i u nedělního oběda?
Ano, dokážu. Na návštěvu chodím na jídlo a za lidmi, ne na nutriční inspekci. I když je fakt, že si všímám, co si lidé ládují do nákupních košíků a do sebe. Nevyžádaně bych ale neradila. Respektuji, že každý jsme zodpovědný za sebe, každý máme jiný život, priority, znalosti i možnosti. Zapojuji se, jen když jsem o to požádána. Respektuji, že každý jsme zodpovědný za sebe, každý máme jiný život, priority, znalosti i možnosti. Sama se zapojuji, jen když jsem o to požádána.
Ve své nové knize píšete, že zdraví není o dokonalosti. Co se vám samotné v péči o sebe nedaří tak, jak byste si představovala? Máte nějakou slabost, kterou by od vás čtenáři odborných knih vůbec nečekali?
Ano, nejsem dokonalá, ale své nedokonalosti neoznačuji za slabosti. Neumím tak dobře plavat jako naši kluci, nebaví mě jezdit na kole ani běhat dlouhé tratě a třeba mi ani moc nechutná maso. Obdivuji mnohé, kteří zvládají jíst lépe nebo více sportovat, ale neznamená to, že bych automaticky chtěla zvládat totéž co oni. Jsem spokojená sama se sebou, vím, že dělám to nejlepší, co je pro mě v danou chvíli možné, a netrápím se tím, co mi zrovna nesedí nebo nejde.

Nová kniha Margit je na pultech již dnes
Foto: Se svolením Margit Slimákové
Za více než třicet let vaší práce se vystřídala spousta výživových trendů. Když se ohlédnete, který vás nejvíc pobavil a který vás naopak skutečně rozčílil? A stalo se někdy, že jste musela přiznat, že jste se v něčem mýlila?
Tím, že desítky let propaguji základní principy, jako je skutečné jídlo, a nikdy jsem se neuchýlila k propagaci zkratek či zázraků, nemusela jsem měnit svá zásadní doporučení. Neznamená to, že se neučím a nezpřesňuji to, co předávám. Jen nepotřebuji s každou módní vlnou obracet svůj jídelníček vzhůru nohama. Rozčilují mě tvrzení o jedné správné výživě vyjádřené přesným poměrem makroživin, o nezbytnosti svačit nebo snídat, o potřebě bezhlavě sledovat kalorie, dietovat a omezovat se. Stejně tak propagace dia potravin slazených fruktózou nebo dřívější doporučování margarínů s trans tuky. Vadí mi, když se z nějakého produktu či postupu dělá univerzální cesta ke zdraví. To, že něco někomu vyhovuje, přece neznamená, že to potřebujeme všichni. Třeba bezhlavé soustředění na kalorie může vést k pojídání dietních produktů a strachu ze skutečného výživného jídla. Přitom právě dobře sestavené jídlo nás může příjemně zasytit a pomáhat omezovat přejídání. A co mě baví? Asi ta pružnost, s jakou někteří profesionální propagátoři módních trendů posouvají svá doporučení, když už původní tvrzení nejde obhájit. Jednou je zázrakem fruktóza, podruhé „zdravé“ cereálie nebo smoothie. Já raději zůstávám u obyčejného jídla.
V knize kritizujete množství pravidel, která si lidé kolem zdraví vytvářejí. Co byste poradila člověku, který už má tolik informací, že se bojí dát si obyčejný rohlík, skleničku vína nebo vynechat cvičení? Kdy se podle vás péče o zdraví začíná měnit v posedlost?
Poradila bych mu mediální dietu. Někdy je užitečnější pročistit sledované účty než jídelníček. Přestat sledovat vše, co jím manipuluje, znejisťuje ho a každý týden mu zakazuje jinou potravinu. Pro naprostou většinu z nás je dobrým základem jíst pestrá skutečná jídla, vnímat, co nám vyhovuje, a podle vlastních potřeb a chutí si sestavovat jídelníček. Pomáhá i prostředí, ve kterém máme dobré jídlo po ruce a naopak nás na každém kroku nelákají nezdravosti. Zpozorněla bych ve chvíli, kdy pravidla kolem jídla a pohybu začnou řídit celý den, vyvolávají strach či výčitky a omezují společný život s ostatními. Péče o zdraví nám má život zlepšovat, ne ho celý zabrat.
Na svých stránkách se označujete za pragmatičku a píšete, že už víte, které boje nemá smysl svádět. Bylo pro vás těžké naučit se některé věci pustit? A co je naopak něco, za co se budete prát, i kdyby vás to mělo stát všechny nervy?
Řekla bych, že od aktivistického boje za dobro jsem se k pohodové propagaci zdraví prospěšných návyků a jídel posunula přirozeně s věkem a zkušenostmi. Nebylo to těžké, bylo to vlastně osvobozující. O všechny nervy už mě asi nepřipraví nic. Neúspěchy beru jako příležitost zkusit problém vyřešit jinak. A tu nejlepší stravu a péči o sebe hodlám propagovat dál. Minimálně do doby, než se taková strava bude běžně nabízet ve školách, nemocnicích a dalších veřejných zařízeních.
Jste žena, která má za sebou spoustu projektů, knih a veřejné práce. Co vás dnes ještě dokáže nadchnout natolik, že kvůli tomu zapomenete na čas? Je něco, co byste si chtěla splnit, ale zatím jste se k tomu nedostala?
Prosazování skutečného jídla, pohybu, pohody… Zdravotní prevence mě stále baví. I proto mě hateři nemohou odradit. Jejich nenávist mě v podstatě spíš povzbuzuje pokračovat. Doma jíme a žijeme skvěle a veřejně se snažím předávat to, co může prospět i ostatním. Nadchne mě, když se něco opravdu podaří změnit. Když se někdo díky mé práci začne lépe starat o sebe nebo nemocnice nabídne pacientům lepší jídlo. Takových přání mám pořád dost. Nemusím hledat úplně nový sen, baví mě dál rozvíjet to, co už dělám.
Kdybyste měla na jeden den zakázáno mluvit o zdraví, výživě a prevenci, co byste dělala? A jak by vypadal váš ideální den, kdy byste nemusela nikomu nic vysvětlovat, doporučovat ani zachraňovat?
Ten zákaz mluvení o zdraví bych nesla těžce a nevím, jestli bych ho vůbec zvládla. Věnovat se výživě a zdraví je pro mě naprosto přirozené a ani to nepovažuji za práci. Možná by bylo potřeba předem upřesnit, jestli smím alespoň pochválit oběd. Úplně volný den bych určitě strávila venku. Toulala bych se po zahradě, pořád něco okukovala, ochutnávala a přesazovala, povídala si s manželem, hrála si se psy a četla knihy. Na zahradě se navíc snadno stane, že vyrazím pro pár bylinek a cestou najdu práci na celé odpoledne. A vůbec mi to nevadí.
Zdroj: Autorský článek
Související články