Komiksy nejsou jen hrdinové v kostýmech, někdy je to i pořádná porce hrůzy. Tento týden se v kinech vynořil nestvůrný Clayface a ukázal, že nový DC Universe zvládne i hororový rozměr. Přitom se nejedná o první případ, kdy se komiks a film potkaly na hororovém poli. V následujícím textu se podíváme na devět případů, v nichž se komiksová a hororová poetika setkávají.
Bažináč je dnes komiksovým fandům známý jako o dost podivnější a hlubší dílo, zejména díky tomu, jak se látky v polovině osmdesátých let chopil Alan Moore. Existencialistický komiks plný symboliky a metafyziky ale původně začínal jako gotický jižanský horor o tragickém monstru a směšoval motivy různých klasických hororových figur, a právě v té době, ještě před Mooreovým příchodem, přišel Bažináčův první film. Alec Holland (Ray Wise) byl původně vědec experimentující s přípravkem na regeneraci rostlin. Je však postřelen, zapálen a vržen do bažiny, kam si s sebou vezme svůj přípravek. Později se vynoří z bažiny jako humanoidní příšera na rostlinné bázi (Dick Durock), vybavená nadlidskou silou regenerací a schopností léčit.
Snímek natočil Wes Craven, tvůrce legendárních hororů, jenž k látce přistoupil s tónem, jaký jeho filmům sluší. Bažináčův filmový příběh směšuje existenciální tragédii s béčkovým rámcem a ponurou atmosférou, jenž samotného hrdinu ukazuje zprvu jako znepokojivou figuru, ale následně nám ukáže jeho existenciální peklo. Zároveň ale trochu obrousil hororové hrany. Oproti pochmurnému komiksu plnému temnoty, duševní perverze a příšer je filmový Bažináč akčnější a dobrodružnější, hlavního padoucha například proměnil z šíleného frankensteinovského vědce v boháče a vůdce ozbrojené skupiny, jenž chce zneužít Hollandův vynález. Tónováním, obrazem, prostředím i podobou Bažináče se Craven blíží komiksu, vyzněním je snímek více akční béčko s hororovým nádechem. Stále je to ale atmosféričtější a hororovější podívaná než jeho campovější pokračování Návrat muže z bažin, jež natočil Jim Wynorski.

Snímek Sama Raimiho sice nevychází z komiksu, nicméně se jako komiksový film snaží tvářit, a nakonec se své komiksové řady také dočkal. Raimi spojil dvě své filmové vášně – klasický horor a komiksovou podívanou, díky čemuž je titulní Darkman divnou, ale funkční kombinací Fantoma opery a hrdinů, jako je The Shadow nebo Batman. Původně vědec Peyton Westlake (Liam Neeson) pracuje na výrobě syntetické kůže, je však přepaden gangstery, popálen a zdánlivě zabit. Následkem je znetvoření, ztráta hmatu a poškozená regulace emocí, což má za následek záchvaty hněvu, jež mu zase umožňují nadlidskou sílu. Zůstala mu ale pokoutná laboratoř a možnost vyrobit si dočasnou umělou kůži, která se po krátké době rozpustí, a také chuť se pořádně mstít.
Film využívá hrdinův stav pro obě žánrové polohy – zohyzděná tvář a absence hmatu jsou podpůrné pro polohu tragického monstra, vztek, síla a schopnost děsit protivníky zase zapadnou do superhrdinských vzorců. Síla a schopnost vyrábět realistické obličeje se v boji s gangstery hodí a Raimiho vynalézavost umožňuje podávat Peytonovy akce s komiksovou stylizací. Barevné obleky, groteskní gangsteři a místy zrychlený obraz a hravá vizuální složka dělají z temně znějícího filmu zábavnou komiksovku bez komiksové předlohy. Kombinace hororu a superhrdinských vzorců funguje perfektně. Některé postupy navíc Raimi využil o 12 let později, když natočil film podle skutečné komiksové předlohy. Darkman se dočkal dvou pokračování, v nichž Liama Neesona nahradil Arnold Vosloo.

Původní komiks Jamese O’Barra byl víceméně jeho vlastní terapií po ztrátě snoubenky, zároveň představoval těžko zfilmovatelnou látku. Tým Alexe Proyase se chopil černobílé, brutální a dost depresivní předlohy a vytvořil goticky vypadající snímek s atmosférou undergroundového hudebního klubu. Většina scén má v pozadí nějaký koncert, hru na kytaru nebo atmosféru obyčejné kalby, přičemž je většina postav stylizovaná do podoby vyznavačů rockového životního stylu.
Když jsou rockový hudebník Eric Draven (Brandon Lee) a jeho snoubenka Shelley (Sofia Shinas) zavražděni na pokyn bohémského gangstera Top Dollara (Michael Wincott), vstává Eric po roce z hrobu, aby se pomstil. Snímek vytváří z deštivého Detroitu temný a uzavřený prostor, kde hrdina splývá se stíny a kde kulisy odrážejí své postavy. I ve scénách odehrávajících se v exteriérech působí prostředí sevřeně a tísnivě a v atmosféře hraje stejnou, ne-li větší roli než násilí, postavy a nezničitelný hrdina.
Leeho herecký projev a Ericova stylizace samotná vytvářejí z hrdiny děsivou figuru, zároveň jej staví proti odpudivým lidem a ukazuje chvíle jeho něhy. Oproti komiksu ale film zvýraznil některé původně okrajové postavy, vytvořil jim vztah k Ericovi a tím z něj udělal méně temnou figuru, než jakou byl na komiksových stránkách. Tím film z Erica vytváří hrdinu, na něhož se divák snadněji napojí, oproti komiksové předloze, kde dlouho působí jako neznámý sadistický přízrak, jehož původ se nám odhaluje postupně. Snímek vytváří jinou atmosféru než drsný komiks a místy vypadá spíš jako rocková urban fantasy, přesto se jedná o sympatický akční kousek s hororovým nádechem, jehož styl inspiroval následující komiksový hit.

Devadesátá léta znamenala pro komiksový film hlavně směšné kostýmy, divné hlášky a místy výsměšnou estetiku, což se změnilo po roce 2000, kdy o dost civilnější X-Men ukázali, že superhrdinové mohou být lidé z relativně normálního světa a řešit relativně normální problémy. Blade z roku 1998 zůstává někde mezi. Odmítá campový přístup, zároveň není žádnou hlubokou psychologickou sondou. Poloviční upír Blade (Wesley Snipes) je tvrďák, jak se patří, a upíři dobře vědí, že je lepší se mu vyhnout. Snímek se přitom nebojí prolévat sytě rudou krev, ukazovat odsekávání údů a upalování padouchů zaživa.
Součástí jeho kouzla je právě hlavní hrdina, netečný drsňák s přesnými pohyby, cool pózami a silou postavit se nadpřirozené hrozbě bez mrknutí oka. Je to typ hrdiny, který se ani nesnaží předstírat, že je dobrý člověk, a řadí se k populárnímu typu tvrďáků jako Had Plissken, Riddick nebo Punisher. Stylovou inspiraci našel snímek v Proyasově Vráně. Přinesl z ní dlouhý stylový kabát, obligátní palné zbraně a estetiku života v klubech, jen vyměnil undergroundový rock za elektronickou hudbu.
To se propisuje i do akčních scén, přestřelky a fyzické souboje jsou inscenovány jako taneční čísla v rytmu elektra, a zatímco Blade samotný působí jako ten týpek, který na parketu strhne pozornost celého klubu, jeho protihráč, upír Frost (Stephen Dorff), má vzhled majitele klubu, který se životním stylem snaží přiblížit svým zákazníkům. Ostatně je sám částečně inspirován Davidem (Kiefer Sutherland) ze Ztracených chlapců, kteří své upíry pojímají jako nekonečně pařící mládež.

Adaptace komiksu Hellblazer se sice komiksu v mnohém vzdaluje, přesto je jednou z nejlepších komiksových adaptací. Změnil hrdinovi národnost, barvu vlasů a výslovnost jména, zato ponechává jeho osobnost. John Constantine (Keanu Reeves) je profesionální exorcista, mág, podvodník a cynický parchant, zároveň je ale hrdinou, který nakonec vždy udělá správnou věc. Snímek přišel v roce 2005, v dobách, kdy se superhrdinové snažili působit civilně, a Constantine, jenž proti nim působil civilně už na stránkách komiksu, se do té poetiky hodil. Alan Moore jej vytvořil jako figuru, která se pohybuje světem superhrdinů, démonů a divných božstev, zároveň je ale hrdinou z lidu, jenž kouří, chlastá, potřebuje se najíst, dostává přes držku a žije v ošuntělém bytě.
Filmový Constantine vše jmenované splňuje, působí na jednu stranu jako člověk stíhaný osobními démony, nehezkými návyky a rakovinou, zároveň je to frajer, jenž přistupuje k vymítání ďábla jako k vynášení odpadků. Svůj podíl na tom má charismatický výkon Keanu Reevese. Snímek zároveň směšuje motivy náboženského hororu, filmu noir a komiksového blockbusteru, a ještě dnes, v kontrastu se současnou podobou superhrdinského filmu, působí dost svěže.
Komiksová předloha se vyznačovala temnotou a atmosférickou kresbou Bena Templesmitha a snímek Davida Sladea nezůstává jeho poetice nic dlužen. Za polárním kruhem stojí malé městečko Barrow, které se chystá na každoroční událost, titulní noc, která trvá celý měsíc. Město daleko od civilizace, které celý měsíc neuvidí denní světlo, musí znít upírům jako reklama na ideální prázdninovou destinaci, a toho se také parta nemrtvých, vedená Roderickem Marlowem (Danny Huston) náležitě zhostí. Místní obyvatele čeká krušných 30 dní a je na místním šerifovi Ebenovi (Josh Hartnett), aby se postaral o přeživší a ochránil je před zubatou hrozbou.
Snímek se neštítí vytvořit dost nepříjemnou podívanou a ukazuje nejen hrozbu krvelačných monster, ale také krutou daň, kterou si na postavách vybírá dlouhé přežívání v upíry zamořeném městě. Snímek přejímá stylové výrazivo předlohy, v níž jsou upíři výrazně stylově odlišení od lidských postav a působí téměř mimo realitu. Komiks těží z poetiky Clivea Barkera, který své démonické figury pojímá jako bytosti, které vidíte před sebou a stejně si nejste jistí, že tam opravdu jsou. Koneckonců, jeden z upírů v komiksu je vizuální citací jednoho z cenobitů z filmového Hellraisera.
Filmoví upíři si až takovou stylovou odlišnost nemohou moc dovolit, přesto se filmařům povedlo z nich udělat děsivá monstra v lidské podobě. Vypadají jako lidé, přesto na nich všechno křičí, že lidmi nejsou. Mají lidské tváře, ale zároveň nepřirozeně velké černé zornice a všechny zuby špičaté, nosí stylové kabáty nebo obleky a jsou upravení, zároveň jim nevadí chodit potřísnění krví, mluví, ale jen svým vlastním jazykem, a jediná dvě anglická slova, která Marlow pronese – „žádný Bůh“ – na klidu také nepřidají. Čím lidštěji se snaží působit, tím znepokojivější je jejich dojem. Snímek je atmosférickou a brutální podívanou a patří nejen k nejlepším komiksovým hororům, ale také k nejlepším filmům s upíry.
Otázku, co by se stalo, kdyby byl Superman zlý, si položilo už dost komiksových a filmových tvůrců, nicméně producent James Gunn tuto otázku rozšířil – co kdyby byl Superman slasherový padouch? Syn temnoty nemá oporu v původním komiksu, přesto je jasnou hororovou reimaginací supermanovského mýtu. Brandon Breyer (Jackson A. Dunn) přišel k rodině Breyerových jako mimino v kosmické lodi. Breyerovi jsou milující rodiče, jakmile ale Brandon dosáhne puberty a začne s ním rozmlouvat jeho kosmická loď, probudí se v něm jeho schopnosti i temné touhy. Je chladnější i násilničtější a postupně se odstřihává od svého lidství. Jeho schopnosti jsou využity ve scénách, které by slušely Michaelu Myersovi nebo Jasonu Voorheesovi, to je ovšem součást vtipu; létající postava v plášti funguje podobně děsivě jako jeho neomezená moc a filmaři si dali dost práce s tím, aby jeho schopnosti působily maximálně bolestivě.

Příspěvek do x-menovské série je zajímavý především tím, že je součástí franšízy, jež hororová původně vůbec nebyla. Skupina mladých mutantů je držena v ústavu, kde jsou jejich schopnosti drženy pod kontrolou. Jenže se začne objevovat podivný přízrak, který umí vytáhnout jejich temnou minulost a použít ji proti nim. Tvůrci snímku našli inspiraci v hororu Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze sna a Novým mutantům vtiskli atmosféru osmdesátkového hororu. Snímek zároveň funguje jako terapeutická cesta party delikventů od jejich komplexů k hrdinství a ochotě sestavit funkční partu, takže je prakticky klasickou superhrdinskou týmovkou, jejímž prvním padouchem je hororová figura. Dílo tak těží hlavně ze střetu dvou různých poetik, přičemž ta superhrdinská dominuje v postupu vyprávění, zatímco hororová se projevuje v jeho stylu.

Sam Raimi má bohaté zkušenosti s hororem i superhrdinskou fikcí, takže je logické, že mu Marvel svěřil druhého Doctora Strange, který vždy inklinoval k obojímu. Titulní kouzelník (Benedict Cumberbatch) cestuje alternativními dimenzemi a bojuje s Wandou (Elizabeth Olsen), z níž se postupně stala psychopatka. Snímek dělá dobrou práci v tom, jak z bývalé superhrdinky dělá hororového zloducha prostřednictvím střihu, kamerových úhlů, surrealistických sekvencí a brutálních výjevů. Na marvelovku obsahuje snímek poměrně dost gore momentů a lekaček, zároveň se nebojí ukázat hrdinu tak, aby byl sám o sobě děsivý. Raimiho formální hrátky dělají z filmu podmanivou podívanou a zábavný hororový kousek, aniž by zároveň nebyl klasickou marvelovkou.

Podívejte se také na nejlepší komiksové filmy podle Kinoboxu.
Zdroj: Kinobox