Zdravotních neduhů má nepočítaně, špatně se jí chodí a má potíže s očima. Co jí ale pořád slouží dobře, to je sluch. Někdy by řekla, že bohužel. To proto, aby raději přeslechla debaty, které spolu až příliš často vedou její vnučky. Klidně i v její přítomnosti. Jsou to právě ony, komu po babiččině smrti připadne její velký byt. A už s ním mají ještě větší plány.
„Samozřejmě mi dělá radost, že jim jednou díky dědictví finančně vypomůžu. A to významně. Mám je obě moc ráda, odmala jsem je často hlídala. Jenže teď mi připadá, že mě pohřbívají ještě zaživa. Čím dál častěji plánují, jak bude nejlepší můj byt zpeněžit. Jestli ho prodat, nebo jen pronajímat. A to i během návštěv u mě. Chodí po bytě, řeší, kde bude třeba rekonstrukce, jak velký obývák předělit stěnou, aby tu mohli být dva nájemníci… Vůbec jim přitom nevadí, že je slyším. Já si tu pak připadám přebytečná. Že jim překážím. Připadá mi, jako by se snad na moji smrt těšily. A je mi z toho úzko,“ svěřuje se Renáta, která vždy raději odejde do jiné místnosti. Tam pak nezřídka i uroní slzu. Pohřební řeči nemá ráda a je i pověrčivá. Bojí se, aby vnučky svými plány něco zlého nepřivolaly.
„Nejsem sice mladice, ani žádná jura, ale umírat se mi ještě nechce. Dokážu být soběstačná. Uvařím si, poklidím, s kamarádkami do parku nebo do cukrárny zajdu. Tak proč o mě, respektive o mém bytě, mluví, jako bych v něm za měsíc, za rok už neměla žít?“ ptá se s lítostí v hlase Renáta.
Jednou se proti vnuččiným plánům už ohradila. Dotčeně se optala, jestli s tím jejím odchodem ze světa nějak moc nespěchají. Ale ony se oproti jejím předpokladům nezastyděly, ani neomluvily.
„Koukaly na mě, jako bych řešila tu nejzbytečnější věc na světě. Prý jsou jen praktické a já přecitlivělá. Navíc se mě ke všemu ještě zeptaly, jestli bych na ně svůj byt nechtěla převést ještě zaživa. Jako dar. Že by pak nemusely platit tolik peněz za přepis. Jsou praktické až na půdu! Já ale bezdomovec být vážně nehodlám. No, prý si to mám ještě rozmyslet,“ dodává Renáta.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
O úctě a empatii vnuček k babičce Renátě se opravdu nedá mluvit. Renáta byla příliš dlouho shovívavá a odpouštěla netaktnost hovorů na téma „co bude, až…“. Hranice tomuto chování měly být oběma slečnám nastaveny již dříve. A nejenže se obě již nyní chovají jako majitelky bytu, ale dokonce tlačí na Renátu, aby se tak stalo i právně.
Doufám, že Renáta nejenže nepodlehne jejich tlaku, ale také si nastaví jasné hranice a uvědomí si svou svobodu rozhodnout, jak a především za jakých podmínek se svým majetkem naloží. Bylo by velmi vhodné informovat rodiče vnuček o tom, jakému emočnímu tlaku je Renáta opakovaně vystavována, a obě její milované, ale bezohledné a neomalené vnučky srovnat.
Renáta chce darovat, a má tedy logicky právo nastavit i podmínky chování vůči sobě. To však nepůjde, pokud se nedokáže postavit sama za sebe a slečny zpacifikovat výchovnou lekcí, kterou obě potřebují. V první řadě by je měla informovat, že je pro ni nepřijatelná bezohlednost jejich „pohřbívání zaživa“. Informace o tom, že má právo darovat svůj byt například kočičímu útulku, pokud se tak rozhodne, je věc druhá.
Bylo by také vhodné ověřit si u právníka či notáře, zda jsou vůbec relevantní důvody vnuček pro brzké darování bytu. A také si uvědomit, že v logice dědického řízení poněkud zapomněla na jednoho z rodičů svých vnuček. Tyto poslední záležitosti je vždy rozumné probrat s celou rodinou, abychom svými rozhodnutími nezpůsobili jiné křivdy.
Renáta si zaslouží úctu i vděk, protože vše, co vnučky považují za automatické, pro ně evidentně ztrácí na významu a hodnotě. Odkázání bytu přitom představuje obrovskou hodnotu, která si zaslouží minimálně úctu a ohleduplnost.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články