Nikdo nevěděl, kdo ke komu patří, které děti patří komu a jak bylo zvykem, nikdo ze stávajících obyvatel to nezkoumal, bylo jim to sice jedno, ale chvíli se přetřásaly různé historky, ať pravdivé nebo vymyšlené.
Místní party dětí různého věku, které si denně hrály na ulici, přijaly přistěhované tmavé děti bez problému, někteří místní rodiče občas nějaké to dítě, mimo to svoje, nakrmili či jim dali nějaké obnošené oblečení po svých dětech, co z něj vyrostly.
Ulice nové obyvatele prostě "vcucla" bez větších problémů, i když se z domku přistěhovalců občas ve večerních hodinách ozývaly nadávky, zvuky pranic, jekot, prostě zvuky života těch nových obyvatel.
Ani starousedlíci v ulici nebyli svatí, i oni měli svoje starosti, které se občas hlasitě přelily z jejich domků na ulici, byť ne tak bouřlivě.
Žena z toho cikánského domku, která se lišila od ostatních, byla oplývala krásou nebývalou a nepřehlédnutelnou a o ní šly v ulici přetřásané historky, tedy někdy hodně divoké. I jméno měla nezvyklé - Viola, které se k ní ale hodilo.
Viola měla totiž barvu očí s fialkovým odstínem, s tmavými vlasy a světlejší pletí působila jemně, křehce jako jarní voňavé kvítky fialek, jejichž latinský název je Viola.
Viola byla těhotná, ale nikdo nevěděl s kým, ačkoliv se v tomto směru hodně fantazírovalo, nikdo nic určitého nevěděl.
Naproti jejich domku bydlel Franta Krejzů, zaměstnanec místní pošty, dokonce vedoucí té pošty, muž kolem čtyřiceti let, který vedl spořádaný život se svojí mladší manželkou Libuší, takto prodavačkou v drogerii na náměstí a dvěma dětmi.
Libuše po dětech trochu přibrala, chodila z práce unavená, k tomu celá domácnost a děti, a tak už jí nebavilo, když po ní večer Franta chtěl víc než večeři. Odbývala ho, co se dalo, až už uběhlo více dní a bylo nezbytně nutné vyhovět. Frantovi se chtělo milovat častěji a štvalo ho, že se musel doškemrávat.
A najednou se zjevila krásná Viola, byť zakulacená v oblasti bříška, jako s nakynutým pecnem chleba. Sedávala na židli před domkem, a tak se s ní Franta dal někdy do řeči o ničem, ale hltal ji očima a míval svoje sny o ní v různých polohách.
Jak šel čas řeči, o ničem ho omrzely a začal řeči o lásce. Viola se tomu smála a vážně ho nebrala, však nebyla včerejší a o světě věděla svoje.
Viola někdy chodila na poštu pro známky, kam a komu psala nikdo nevěděl, a dopisy pak házela do kastlíku u pošty. Jednou si pro známku přiběhla na poslední chvíli, když už Franta poštu, kde už nikdo nebyl, chtěl zavřít. Franta neodolal a Violu objal, začal ji strkat do místnosti se stolem na balíky, teď prázdným, kde s ní měl jasné úmysly. Úplně mu hlavu zaplavila vlna touhy a krev mu zaplavila jiný, v té chvíli pro něj nejdůležitější, orgán.
Viola se bránila, křičela, že ho zabije, ale on už byl za čárou, která ho dělila od soudného uvažování. A tak Viola, která čelila podobné příhodě již jednou, byla připravená se bránit, najednou přestala působit křehce, vytáhla z tašky, co jí pořád ještě visela na předloktí, nůž a Frantu bodla do ramene, i když mířila níž.
Franta se svalil na zem, Viola hodila kudlu do tašky a utíkala pryč. Krev lila Frantovi z ramene, ale rána nebyla hluboká. Utrhl rukáv od košile, nějak si ránu obvázal, poštu zamknul a šel domů.
Co řekl doma, nikdo nevěděl a taky se tehdy nikdo, nic, nikdy nedozvěděl od něj ani od Violy, která to vyprávěla jen mojí babičce a ta zase mně.
Všechno dobře dopadlo. Rána po noži se dobře vyhojila, jen jizva zůstala a Franta už ani doma moc často večer o milování s manželkou neškemral, nějak ho to přešlo, zpohodlněl... I manželka byla spokojená, nový večerní program s prodlouženou frekvencí milování se jí líbil.
A Viola? Porodila chlapečka s krásou po ní, dala mu jméno Zdeněk, prý podle jednoho fešáckého divadelního a filmového herce (kdo ví, proč právě po něm), byla v tu chvíli šťastná i bez mužskýho, vozila kočárek a na všechny se usmívala, dokonce i na Frantu.
Jednoho krásného dne se všichni obyvatelé domku spakovali a jak přišli, tak odešli. Nový majitel celý domek vyklidil, zrekonstruoval a nikdo by nevěřil, jaké příběhy se k tomu domku vázaly, toto byl jeden z nich.
Ilustrační fotografie, kterou mi věnovala jedna z osob na snímku, má svůj příběh, s mým dnešním příběhem souvisí jen velmi okrajově. Fotograf pan Lukeš krásně upravil celou kompozici osob, radost se na tu fotografii podívat.