Survival thrillery jsou dost vděčné a snadno zařaditelné do jakéhokoli žánrového rámce. Už se potkaly nejen s tou nejčistší robinsonádou, dají se snadno zasadit do westernu, sci-fi, thrilleru, romantické komedie či rodinného filmu. Co je na nich ještě zajímavější, je skutečnost, že přestože se jedná o nepříliš pružné schéma samo o sobě – vždy zahrnuje pobyt v nepřátelském prostředí a boj o přežití –, může přinést opačné vyznění. V srdci divočiny (Heart of the Beast) s Bradem Pittem přistupuje k žánru celkem svěže. Především nedá divákovi příliš toho, co od takového filmu čeká. A je to dobře.
V srdci divočiny z trailerů připomínalo klasiky jako
Na ostří nože, ve výsledku jde ale spíše opačným směrem. Zatímco Hopkinsův nářez byl o vůli přežít, hledání vnitřní síly k boji a nekonečné vytrvalosti, V srdci divočiny je spíše o smíření se s nevyhnutelným a nalezení míru. Boj není pointa, ale mechanismus, který má hranice.
James Belmont (Brad Pitt) je penzionovaný vojenský velitel, který si z války kromě fyzických a psychických zranění odnesl také průzkumného psa Odina. Ten má sám z války řadu jizev, umělou nohu, kovové zuby a noční můry vyvolané posttraumatickou stresovou poruchou. Společně však tvoří sehranou a oddanou dvojici, která se pravidelně vydává do aljašských lesů, kam přilétá hydroplánem a po relaxačním pobytu zase odletí. Při jedné takové cestě Belmonta postihne infarkt a jejich letoun se zřítí v odlehlé oblasti. Zkušený voják a jeho oddaný pes musejí podniknout náročnou cestu nádhernou, ale drsnou přírodou a popasovat se jak s nepřístupným terénem, tak s místní faunou.
V srdci divočiny je dost zvláštní survival. Ukazuje, že boj je často ta horší možnost, a to od válečných flashbacků a zdůraznění jejich následků až po názorné ukázky toho, jak lze situaci vyřešit bez něj. Zároveň snímek obrací to, na co jsme u trosečnických dramat zvyklí. Obvyklý postup je vyvrhnout hrdinu do divočiny nepřipraveného s minimem prostředků a nechávat ho postupně získat nástroje potřebné k přežití a vyvinout se v osobnost schopnou se o sebe postarat. Ne tak V srdci divočiny. Belmont je zkušený profesionální voják, jenž se umí orientovat, ví, jak přežít, a má k dispozici poměrně hodně prostředků k přežití v divočině. A snímek jej o všechny ty prostředky a energii postupně připravuje.
Snímek ostatně natočil David Ayer, který mýtus tvrdého, schopného a odhodlaného chlapa vždy podvracel, i když to často vypadalo obráceně. Jeho hrdinové z Železných srdcí či Drsných časů mají svůj machismus jako identitu i nástroj, přitom je zároveň příčinou jejich destruktivní a sebedestruktivní povahy. Na rozdíl od jiných Ayerových hrdinů ale Belmont není machistické hovado, ale sympatický chlapík, kterého definuje láska k Odinovi, touha po míru a zároveň schopnost bojovat. Přitom se ale často dostává do situací, kdy mu jeho dovednosti a fyzička pomohou, ale častěji víc zaplatí, než získá.
Zároveň film nevyznívá cynicky, naopak z toho těží potřebný emoční dopad. Boj s přírodou se totiž stává postupně melancholičtější a orientovanější na skutečný hnací motor příběhu, a tím je vztah Belmonta a jeho schopného psa. Odin není jen oddaný společník, ale plnohodnotná postava, která prožívá svůj vlastní vývoj a vlastní fyzické i duševní utrpení. Spíš než klasicky dobrodružným filmem je tak snímek intimním dramatem proloženým brutálními situacemi. Jejich motivací přitom není zachránit sebe, ale zachránit jeden druhého, což posiluje emoční jádro příběhu.
Tomu zásadně pomáhá už jen pes v jedné z hlavních rolí, jehož utrpení spolehlivě zasáhne diváka více než to lidské, a nemá smysl zastírat, že Odin je sice zajímavým zvířecím hrdinou, ale především je pro filmaře sám o sobě nástrojem na vyvolání diváckého dojetí. Emoční stránka ale funguje a pomáhají jí nejen čtyři psi, kteří se vystřídali v roli Odina, ale i výkon Brada Pitta. Ten dokáže působit jako pevný chlap a zároveň jako citlivá bytost, aniž by jedno popíralo druhé. Jeho náklonnost k Odinovi působí uvěřitelně, stejně jako jeho odhodlání i utrpení.
Podobně kontrastně působí i prostředí. Aljašská příroda hraje ve vyprávění důležitou roli, a to jak její krása, což filmu pomáhá z estetického hlediska, tak její zrádnost, což funguje konstrukčně. Nefunguje pouze jako kulisa, ale často jako nástroj utrpení obou hrdinů. Nepřekáží totiž jen zvířata a hlad, ale také nerovný terén, peřeje, kluzké dřevo nebo nepříjemné překvapení, které připraví strom ve stojaté vodě.
Samotná divá zvěř ten estetický dojem trochu kazí, nicméně digitální zvířata lze na rozdíl od těch skutečných lépe kontrolovat a jsou tak pohodlnějším nástrojem. Tvůrcům se naštěstí podařilo jejich vzhled zasadit tak, aby to příliš nevadilo, což divák ocení především u nočního útoku vlků, v němž překvapivě přijde vhod Odinův hendikep.
Podívejte se také na nejlepší dobrodružné filmy podle Kinoboxu.