Klasická elektrická trouba spotřebovala přes dva tisíce wattů a na starých chalupách spolehlivě vyrazila pojistky. Hliníková pečicí mísa s topným tělesem ve víku si ale vystačila s pouhými čtyřmi sty watty a upekla křupavé kuře i nadýchané kynuté buchty. Z československého patentu se stal fenomén, který po desetiletích nečekaně dobyl i britské ostrovy.
Vůně pečeného kuřete na másle a kmínu nebo čerstvě vytažených kynutých buchet neodmyslitelně patří k víkendovým vzpomínkám na český venkov minulých desetiletí. Zatímco ve městech se v kuchyních postupně zabydlovaly plynové a elektrické sporáky, na venkovských chalupách, v zahrádkářských koloniích i v malých panelákových garsonkách kraloval zcela jiný spotřebič. Byla to lehká hliníková mísa na drátěném podstavci, z jejíhož masivního víka vedla šňůra zakončená těžkou bakelitovou vidlicí. Remoska nebyla pouhou nouzovou náhradou velké trouby – pro miliony lidí se stala symbolem kulinářské soběstačnosti a technické vynalézavosti, která fungovala bez ohledu na nedostatky tehdejší doby.
Pohled na topné těleso ve víku Remosky. Kruhový odporový drát vyzařoval teplo rovnoměrně, zatímco středové skleněné okénko u starších verzí propouštělo část tepla ven. Když se v druhé polovině padesátých let začala Remoska objevovat v prodejnách národního podniku Elektro, málokdo tušil, že se rodí jeden z nejúspěšnějších československých exportních artiklů. Její kouzlo spočívalo v radikálním odmítnutí zbytečné složitosti. V době, kdy se v tuzemsku stavěla celá sídliště a rodiny snily o moderním vybavení domácnosti, představovala pečicí mísa přesně ten typ spolehlivého pomocníka, jakým byl pro každodenní přípravu jídel slavný oranžový mixér ETA 0010 . Za jejím vznikem však nestál velký státní výzkumný ústav, nýbrž soukromá dílna a jeden nápad přivezený ze Skandinávie.
Od švédské inspirace ke znárodněné dílně: Jak vznikl legendární hrnec HUT Příběh Remosky začal na přelomu čtyřicátých a padesátých let u elektrotechnika Oldřicha Homuty. Ten se počátkem padesátých let nechal inspirovat elektrickým hrncem, který viděl při své předválečné cestě ve Švédsku. Švédský přístroj však uměl potraviny pouze vařit a ohřívat ode dna. Homuta přišel s převratným inženýrským nápadem: co kdyby se topná spirála umístila do horního víka a teplo sálalo shora přímo na pokrm? Spolu se spolupracovníky Jindřichem Uherem a Antonínem Tyburcem sestrojil v letech 1953 až 1955 první funkční prototypy, jak dokládají dochované záznamy v archivu Českého rozhlasu . Zařízení pojmenovali skromně podle počátečních písmen svých příjmení – HUT.
Volejte řediteli: motýlek, koláče a sobotní poledne na Nově
Homuta si nechal konstrukci pečicí mísy patentovat, ale vlna znárodňování soukromých živností zasáhla i jeho dílnu. Výroba byla nejprve začleněna do místního podniku Remos (zkratka označující Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis) a v roce 1957 se definitivně přesunula do nového závodu v Kostelci nad Černými lesy. Tamní provoz, spadající později pod Okresní podnik místního průmyslu Brandýs nad Labem, chrlil Remosky po celá desetiletí. Do ukončení výroby v roce 1991 opustilo brány kostelecké továrny na dva miliony kusů tohoto spotřebiče.
Zázrak jménem čtyři sta wattů: Proč Remoska nezničila hliníkové rozvody v panelácích Skutečným důvodem masového rozšíření Remosky nebyla jen kvalita pečení, ale především technická realita tehdejších domácností. Klasická elektrická trouba vyžadovala příkon mezi 2 000 až 2 500 watty. V panelových domech se stavěly elektroinstalace z levného hliníkového drátu a venkovské chalupy disponovaly zastaralými rozvody s jištěním dimenzovaným často jen na 6 nebo 10 ampér. Zapnutí klasické trouby tak znamenalo téměř jisté vyražení tavných pojistek, v horším případě nebezpečné žhnutí svorek v zásuvkách.
Základní model Remoska Original (označovaný jako typ R 11) s dvoulitrovým objemem mísy si přitom vystačil s příkonem pouhých 400 až 470 wattů. Větší čtyřlitrový model Grand (typ R 12) odebíral 500 až 650 wattů. Při standardním síťovém napětí 220 voltů znamenal provoz menší Remosky elektrický proud kolem pouhých dvou ampér. Spotřebič bylo možné bez obav zapojit do jakékoliv zásuvky i na odlehlé samotě, aniž by hrozil výpadek proudu. Pro generaci československých chatařů se stala nepostradatelnou součástí víkendového rituálu: v pátek odpoledne se naložila do kufru škodovky či trabantu a po příjezdu na chalupu okamžitě pekla večeři.
Kynutý koláč s tvarohem upečený v Remosce. Díky kompaktnímu prostoru mísy a mírnému odvodu páry těsto zůstalo vláčné a kůrka se stejnoměrně propekla. Konstrukční finta sálání shora: Proč skleněné okénko hospodyňkám komplikovalo život Z fyzikálního hlediska byla Remoska mimořádně promyšleným strojem. Topné těleso ve formě kruhového odporového drátu bylo zalito v horním hliníkovém víku. Teplo tak nesálalo ze dna mísy, nýbrž shora přímo na povrch pokrmu. Hliníková nádoba se silnými stěnami následně teplo rovnoměrně rozváděla po celém obvodu. Maso na dně mísy pustilo vlastní šťávu a tuk, v němž se zvolna dusilo, zatímco shora se díky intenzivnímu infračervenému záření z víka vytvářela křupavá kůrka. Protože dno nebylo vyhřívané, nehrozilo připalování odspodu. Pára unikala štěrbinami a ventilačními otvory ve víku, což zabraňovalo vysušování pečeně.
Klasické modely z šedesátých a sedmdesátých let nesly ještě jeden nezaměnitelný detail: kruhové skleněné okénko uprostřed víka. Pamětníci na něj vzpomínají jako na fascinující průhled do tajů nedělního oběda, z kuchařského hlediska však okénko představovalo konstrukční kompromis. Sklo mělo odlišnou tepelnou vodivost i odrazivost než okolní leštěný hliník, což způsobovalo, že střed koláče nebo drůbeže přímo pod sklem zůstával bledší a hůře propečený než okraje. Zkušené hospodyňky proto středové okénko často zakrývaly složeným kouskem alobalu, aby teplo zbytečně neunikalo. V pozdějších modernizovaných verzích výrobce okénko zmenšil a nakonec zcela nahradil plným víkem bez skla.
Když Wintonovo dítě okouzlilo Británii: Znovuzrození české pečicí mísy Po roce 1989 se zdálo, že Remosku potká osud mnoha jiných socialistických výrobků. Trh zaplavily levné mikrovlnné trouby a moderní sporáky ze západní Evropy a produkce v Kostelci nad Černými lesy v roce 1991 definitivně skončila. O tři roky později však ochrannou známku i technologii odkoupili podnikatelé Jiří Blažek a Vladimír Uličník a výrobu obnovili ve Frenštátě pod Radhoštěm. Skutečný mezinárodní zlom však přišel z Velké Británie díky neobyčejnému lidskému osudu.
Lady Milena Grenfell-Baines, rodačka z Prahy, kterou v roce 1939 jako devítileté děvče zachránil sir Nicholas Winton v jednom ze záchranných dětských transportů před nacismem, dostala Remosku jako praktický dárek od své pražské sestřenice. Jak zaznamenávají životopisná svědectví v archivu Paměti národa , Lady Milena byla z její funkčnosti tak nadšená, že se rozhodla představit český vynález vedení britského řetězce Lakeland. Výsledek byl ohromující: britští zákazníci vykoupili první dodávky během několika dnů a v roce 2001 získala Remoska od prestižního časopisu Good Housekeeping prestižní ocenění Cookware of the Year. Pro britské majitele obytných vozů a karavanů se stala hitem přesně ze stejného důvodu jako pro české chataře o třicet let dříve – fungovala spolehlivě i při omezeném odběru elektřiny v autokempech.
Fichtl nemá s českou Jawou vůbec nic společného. Za přezdívkou nejznámější padesátky se skrývají staré německé motory z poválečných Sudet
Dnešní návrat k úspoře: Proč starý princip dává smysl i v době moderních trub V době moderních horkovzdušných fritéz a digitálních trub by se mohlo zdát, že Remoska patří už jen do technického muzea. Rostoucí ceny elektrické energie však vracejí Homutovu myšlenku zpět do popředí. Jednoduchý výpočet spotřeby odhaluje překvapivý kontrast: klasická vestavná trouba spotřebuje na předehřátí velkého sedmdesátilitrového prostoru a následné hodinové pečení kuřete přibližně 1,8 až 2,2 kilowatthodiny elektřiny. Dvoulitrová Remoska předehřev nepotřebuje a za stejnou hodinu provozu odebere pouze 0,47 kWh – tedy zhruba čtvrtinu energie.
Oldřich Homuta v padesátých letech zcela jistě nepřemýšlel o globální energetické efektivitě ani o uhlíkové stopě. Vytvořil však jednoduchý, mechanicky robustní a snadno opravitelný přístroj, který dokázal s minimem prostředků vyřešit každodenní lidskou potřebu. Právě tato přímočará účelnost je důvodem, proč hliníková pečicí mísa z Kostelce nad Černými lesy přežila několik režimů, technologických revolucí i pád železné opony.