Dobytí Mount Everestu je považováno za jeden z nejsmělejších lidských počinů 20. století, ale z čeho vlastně v tomto víceméně arogantním podniku pramení všechna superlativa? Dobývat ostatně většinou znamená válčit, a v tomto případě tedy pokořit samotnou přírodu. Legendární nepálský šerpa Tenzing Norgay, jenž na střechu světa vylezl roku 1953 s novozélandským horolezcem Edmundem Hillarym jako první, naopak himalájskou „matku vesmíru“ uctíval jako božstvo. Životopisná novinka Tenzing od Apple TV na celovečerní ploše zvýrazňuje týmovou práci britské expedice a její historický výkon hodný divácké katarze, ale současně se opatrně táže, co vůbec člověka ke zdolávání nemyslitelného motivuje. Ačkoli v prvním je přece jenom důslednější než v tom druhém, spirituálně dobrodružný zážitek je to i díky autentické majestátní výpravě mimořádný.
Mladý pastevec vystoupá na travnatou mýtinu a kamera za ním se pomalu zvedá, čímž postupně odhaluje neuvěřitelný horský masiv oblečený ve sněhovém kabátu, který jako kdyby patřil do úplně jiného, nadpozemského ekosystému. Jeden z úvodních záběrů dobrodružného životopisu Tenzing od režisérky Jennifer Peedom v sobě koncentruje působivé významy, jež dvouhodinový snímek o zdolávání nejvyšší hory světa následně proplétá v epochálním příběhu stejnojmenného „Neila Armstronga“ mezi nepálskými šerpy. Nepatrný človíček vzhlíží směrem k rozšiřujícímu se hřebenu Čomolungmy, tedy jeho Bohyně Matky vesmíru, v jejímž stínu se lidské tělo redukuje na pouhou bezvýznamnou tečku podobně jako egocentričtí megalomané v exteriérových filmech Wernera Herzoga, odhodlaní ukázat přírodě, kdo je tady samozvaným pánem.
Tenzingův skutečný příběh ovšem není pádem do spárů vnitřního šílenství v kulisách přesahujících smrtelníkův život a filmová adaptace nemá Klause Kinského, jenž by pod vrcholkem Everestu s vypoulenýma očima odříkával existenciální divadelní monology. Tenzingův příběh je především vyprávěním o osobním úspěchu, k němuž byl v komunitě šerpů cizí chlapec zpoza hor předurčen snad samotným himalájským božstvem. K zahození navíc úplně nebylo ani jeho setkání s britským horolezcem Mallorym, jenž svým smělým výstupem a bohužel i tragickou smrtí ve 20. letech inspiroval mnoho lidí, kteří se nechtěli spokojit s tím, že Čomolungma je bude fyzicky navždy převyšovat. Nejen samotného Tenzinga, jenž se před rokem 1953 účastnil několika zahraničních expedic a vrcholu se přiblížil nejvíc ze všech, ale samozřejmě i vyslance imperialistické ostrovní mocnosti a jejích „protinožců“, tedy podceňovaných Novozélanďanů včetně Edmunda Hillaryho (Tom Hiddleston).
Největší prostor ve filmu dostává právě Hillaryho výprava pod vedením plukovníka Johna Hurta (Willem Dafoe), který Tenzinga (Genden Phuntsok) přijímá nejen jako hlavního šerpu dohlížejícího primárně na přesouvání zásob během několikatýdenního výstupu, ale také jako plnohodnotného člena mezinárodního horolezeckého týmu. Vylézt nahoru je přímočarý, ale současně takřka nemožný úkol, který z britské strany navíc postrádá jakékoli spirituální, ducha povznášející odůvodnění. Jako tradičně v lidských dějinách jde o soutěž, která se příliš neliší od různých patentových válek nebo od násilného dobývání jistého území, kde uchvatitelé ještě nezapíchli příslušnou vlajku.
Vedoucí expedice John Hurt v jedné chvíli dokonce používá vojenskou terminologii a avizuje „obléhání Everestu“, čímž režírující debutantka Peedom prostřednictvím scénáře Lukea Daviese (cena BAFTA za drama Lion) názorně artikuluje to, v čem shledává nejnadčasovější prvek ústředního horolezeckého triumfu. Filmařka sama žije v duchovním zajetí nejvyšší osmitisícovky a dvě dekády vytváří dokumenty, které se kolem Everestu obtáčejí z různých perspektiv. Asi nejvýznamnějším z nich je oceňovaný Šerpa z roku 2015, v němž se zaměřila na často přehlížené lokální dříče, jež si zahraniční lezci pletou s nosiči letištních zavazadel. Fyzicky unikátně vybavení lidé provozují živnost na smrtelně nebezpečných stezkách jejich božské Čomolungmy a zpracovávají mnohdy absurdní nároky turistů, jimž kromě zkušeností a tělesných předpokladů schází to nejdůležitější – pokora a úcta před horou, která neční do nebeské výše jen proto, aby si ji podmaňoval tvor vysoký metr osmdesát.
Tenzing tuto propast zející mezi různými lidmi pochopitelně vnímá. On sám z ní odedávna toužebně vzhlížel k bájné himalájské špičce jako chlapec z cizího kmene opuštěný chudými rodiči, jenž v sérii dobře rozprostřených flashbacků vyrůstá v pracovitého služebníka ucházejícího se o ruku urozenější vesnické dívky. Někdo mu vždy pověděl, že své životní ambice prostě nemůže uskutečnit, a snímek se postupně rozkročuje mezi dvěma hlavními časovými liniemi – napínavý průběh expedice z jara 1953 je doplňován vzpomínkami na dobu, kdy Tenzing usiloval o přijetí do své první britské výpravy. Divák tedy může porozumět primárně jeho motivacím, které z větší části vyplývají ze samotné nátury člověka přitahovaného spirituálním voláním osudu. Do jisté míry se to tolik neliší od Forresta Gumpa, jenž nepotřeboval překomplikovaně složitou pohnutku, když se mu zachtělo jít na tři roky běhat – také on nicméně procházel niterním vývojem, který se může zdát titěrným v porovnání s historickými událostmi, jež ho obklopují.
Také filmový Tenzing skýtá velkou historickou událost a jeho první člověk na střeše světa udělá pořádný skok pro lidstvo. Tak jako První člověk Neil Armstrong skončil v přední lajně letitého vesmírného závodu mezi USA a SSSR, do něhož překvapivě zanesl komorní rodinné drama, rovněž v himalájském podniku jsou hrdinovy sny a prožitky vykloubené z obecné představy strhujícího „dobytí“ Everestu. Peedom nás sice nechává zírat na zdánlivě mravenčí lidské úsilí, když v několika pohlcujících panoramatech sotva rozeznáme drobné horolezce na úbočí nezkrotného obra, ale tentokrát má jít především o to, co to všechno znamená jednak pro psychologicky definovaného jednotlivce, jednak pro lid, který tento nesmyslný závod bez fanfár umožňuje.
Šerpové, jimž Tenzing během expedice šéfuje, jsou viditelně rozpolcení mezi přírodní vírou a potřebou materiálního přežití. V Britech a jejich protinožcích už vidí pošetilé zákazníky a obávají se, co jim – a vlastně komukoli – úspěšný výstup na vrchol opravdu přinese. Tehdy ještě nikdo netuší, že z Everestu se stane turistická atrakce a z nich zase neoslavovaní pěšáci, kteří lidstvo znovu a znovu vynáší vstříc jeho nezměrné aroganci. To je ve filmu ostatně patrné na rozpolcenosti britského a Tenzingova přístupu. Hrdina je duchovním i horolezeckým pojítkem, které musí překlenout ledové propasti i rozdíly obou táborů. Tmelem je přitom jeho přátelství s Hillarym a rození odpadlíci, respektive cizinci obou složitě spolupracujících skupin se vzájemně potřebují – jeden bez druhého by to nezvládli.

Oslava týmové práce je nakonec žádaným vyústěním, k němuž se směřuje nejen dramaticky vážně, ale mnohdy i s humorem, schovaným například za slovními přesmyčkami či změnami významů – scénář tak podtrhuje odvěkou vzdálenost mezi „dobyvateli a domorodci“. Historický výkon hlavních hrdinů, ač prožívaný zejména s Tenzingem i s jeho flashbacky jako z Revenanta, neúprosně vede k sentimentálnímu zakončení, které je výraznější než rodinná oběť a bohužel i dílčí zajímavé konflikty. Trpí tím hlavně postava vzpurného a automaticky nepřátelského šerpy, která měla být v četných vzpomínkových částech lépe rozvedena. Film nicméně výborně šplhá jako velký hollywoodský příběh s lokálním srdcem bijícím pro historické outsidery, kteří se dokázali stmelit v imperiálním světě a vystoupat spolu tam, kde všechny rozdíly splývají v majestátní přírodní nádheře a bezpodmínečné pospolitosti.
Když už je výsledek popisovaného lidského snažení natolik známý, těžko mu obstarat lepší filmovou poctu, která by ale samou hřejivostí v závěru nerozpustila sněhovou čepici Čomolungmy. Hora samotná tu nakonec není jen překážkou, nýbrž komplexní motivací, kterou zlézají lidé různého komunitního přesvědčení. Avšak pořád to jsou lidé a můžeme se s nimi nejen ztotožnit, ale za zvuků působivého soundtracku Rebekky Karijord jim i upřímně fandit, ať už jejich osobní úspěch retrospektivně interpretujeme jakkoli. U Tenzinga to přitom ani negativně nejde, a to se pak vypráví jedna radost.