Filmy Zrcadla ve tmě , A pak přišla láska … a následně Hello, Welcome . Režisér, hudebník a moderátor Šimon Holý je osoba činorodá, známá z podcastu Poprask (dříve Kompot na Radiu Wave) i jako DJ, a stará se taky o hudební dramaturgii festivalu Prague Pride. Jeho čtvrtý film Chica Checa bude domácím zástupcem v hlavní soutěži jubilejního MFF Karlovy Vary a queer magazín Qult je jeho hrdým mediálním partnerem.
Pavla Tomicová v něm hraje Zdenu, mámu, která se stále vyrovnává se smrtí manžela, který zemřel před třemi roky. Když se pak domů do vsi vrátí z Francie její syn Lukáš, kterého hraje Jan Cina, jeho mužské spolubydlící bezelstně považuje za kamarády. Mateřskou lásku vetknutou do rohlíků obložených plátky šunky Lukáš moc dobře zná. Zato Zdena ještě nepoznala sílu dragu. Po premiérách v karlovarském Městském divadle tak Šimona Holého čeká defilé na pódiu Velkého sálu hotelu Thermalu. Co bude dál?
Tohle bude seriózní rozhovor o závažných otázkách, tak pojďme odbavit tu nejtěžší: proč sis nechal narůst knír, jak se o něj staráš a jaký je tvůj vztah k Herculu Poirotovi?
Jsem rád, že se queer investigativa projevuje právě takto. Hercule Poirot pro mě úplně význam nemá, ale miluje ho moje nejlepší kamarádka Jana Patočková. Knír jsem si spíš nechal narůst, protože mi přišlo, že mi bude slušet, a taky jsem teď trávil několik měsíců v Berlíně a jeho vliv se asi propsal i do toho, co sám se sebou dělám.
Pokud mají tvoje dosavadní filmy něco společného, je to soustředěná herecká práce – dosud tedy hlavně s herečkami. Dá se ve tvém případě mluvit o nějaké metodě?
U sebe jsem vysledoval jednu věc: nevěřím v „realismus“. Nemám rád, když se říká, že někdo „hraje uvěřitelně“ nebo „realisticky“. Každý žijeme úplně jinou realitu a náš geografický, historický nebo třídní kontext realismus definuje natolik, že je úplná blbost argumentovat právě tím. Herci jsou součástí audiovizuální sekvence a tvoří také audiovizuální kompozice. Vždy je skvělé, když v sobě probudí nějakou čistou emoci, která je v souladu s kýženým tempem, tónem či tvarem, jenž divákovi přinese soubor všech informací, které má získat. Osobně pracuju s něčím, co jsem si pojmenoval jako „znakovost“. Hodně jsme s ní pracovali s Alenou Dolákovou v Zrcadlech ve tmě . Záměrně jsme někdy nastavovali výraznější polohy mimiky. V Chica Checa to bylo trochu jiné, ale chtěl jsem po hercích různé varianty nálady a melodií jejich dialogu, protože jsem si byl jistý, že střih filmu bude tentokrát větší výzvou a že potřebuju mít širší výběr možností.
Jan Cina a Pavla Tomicová (Foto: STILLS, Chica Checa)
Jan Cina a Erwan Kepoa Falé (Foto: BTS, Chica Checa)
Které queer stopy v české, respektive československé kinematografii jsou pro tebe ty nejzásadnější? Zažil jsi queer prozření u nějakého domácího díla, nebo se o to musela postarat Madonna?
Musela se o to postarat Madonna, konkrétně s deskami Music a ještě víc American Life . Nevím, jestli nejzásadnější, ale mám rád film Zoufalci Jitky Rudolfové. Ten v té době se mnou dost rezonoval. Zpětně si myslím, že by se měla víc přehodnotit queerness i ve filmech Václava Kršky. A konečně, šílený zážitek jsem měl při sledování filmu Mandragora polského Wiktora Grodeckého (smích).
Kolik ti bylo, když jsi Mandragoru viděl? A co se přihodilo?
Já ji viděl paradoxně až hodně pozdě. Asi před pěti lety? Ta sekvence, kde se na Národní prodávají dvanáctiletí kluci, ve mně bohužel zůstane navždy. Nebo ta v Hotelu Praha? Šílený. Člověk pak nevidí naději v ničem. Přesto ten film cením.
Tvůj minulý film Hello, Welcome vyzníval hodně punkově; točili jste v průběhu karlovarského festivalu. Jak moc potřebuješ mít během natáčení věci pod kontrolou? A když je pod kontrolou nemáš, snažíš se to dohnat později?
Je to film od filmu. Mám ale rád, když občas úplně pustím kontrolu a před kamerou se dějí nahodilé věci. Mnohdy z nich totiž vznikne to úplně nejzajímavější. Pro celý štáb a produkci je to noční můra, ale pokaždý ožiju a mám pocit, že něco objevujeme. Jsou ale samozřejmě věci, kde musí být pod kontrolou vše, například velké choreografické scény v Chica Checa . Tam není pro žádnou improvizaci prostor. S věkem a zkušenostmi se mi to ale začíná proměňovat – v rámci příprav na nový film První schůzky , který začínáme točit na konci roku, chci poprvé důsledně zkoušet několik týdnů už před natáčením s většinou hlavních herců a kameramankou, abychom si pak natáčení všichni usnadnili.
Film Chica Checa už jsi začal propagovat na svém obnoveném instagramovém profilu. Na tomhle místě už můžeme zahájit kampaň za Českého lva pro Pavlu Tomicovou. Proč by ho měla získat právě ona a proč za tento film?
Vrátím se k té otázce o herectví. Pavla tou postavou žije, rozumí jí, je s ní, odmakala si na ní hodiny, dny a týdny práce a dala jí vše. Netíhne k nezajímavému „evropskému“ herectví malých gest, nulové mimiky a bezpečných voleb. Naopak riskuje a jde do toho se vším všudy, a tak to mám rád. Takhle znám paní z Výprachtic – co na srdci, to na jazyku, to v řeči těla. Přijde mi to výjimečný.
Pavla Tomicová (Foto: STILLS, Chica Checa)
Probouzím v sobě Karla Šípa: zábavné historky z natáčení by nebyly?
Zábavných historek bylo hodně, i když často šlo spíš o neuvěřitelné náhody. Jedna konkrétní vlastně ani není moc veselá. Během zhruba tří dnů natáčení jsem si ve volném dni upustil činku na nohu a na sedmkrát si zlomil prst, Honza si při zkoušení choreografie vyvrtnul kotník a Pavla během představení spadla z pódia. Všichni tři jsme tak najednou měli problémy s pohybem, a to nás čekalo natáčení tanečních čísel. V jednu chvíli jsme dokonce zkoušeli Honzu posadit na pojízdnou židli a zjišťovali, jestli by na kameře nešlo vytvořit dojem, že normálně chodí, i když by ho ve skutečnosti někdo zezadu tlačil dopředu. Moc to nefungovalo, ale zasmáli jsme se u toho dost.
Jan Cina (Foto: BTS, Chica Checa)
Šimon Holý, Jan Cina a Erwan Kepoa Falé (Foto: BTS, Chica Checa)
Šimon Holý s filmovým štábem (Foto: BTS, Chica Checa)
Jak dlouho ten film vznikal? A který byl nejkritičtější a naopak nejopojnější moment?
Film má dlouhou genezi. Nejdřív měl být pro televizi, potom mělo jít prakticky o můj debut a teď je to film číslo čtyři a první, který vzniká v klasickém producentském nastavení a s institucemi v zádech. Nejkritičtější asi bylo získat finance, a pak samotné natáčení, které bylo velmi náročné. Hodně věcí se měnilo za pochodu; museli jsme hledat akční řešení a poprvé jsem taky natáčel scény s obřím komparzem nebo složitou choreografií, kterou Honzovo zranění nohy těsně před natáčením nijak neusnadnilo.
Nejopojnější moment byl i během natáčení, když jsme točili myslivecký bál a všem jsem řekl, ať na chvíli zapomenou hrát a jen žijí. Dvě stě lidí najednou skutečně rozjelo bál se vším všudy a dva kamerové štáby (Jana Hojdová a její otec Petr Hojda) najednou nabíraly skutečně dokumentární materiál, který mi většinou dělá největší radost. Hodně mě bavila i práce na barevných korekcích v Paříži nebo se těším z premiéry ve Velkém sálu Thermalu.
Je podle tebe OK, když queer postavy hraje nequeer herectvo?
Když je (ne)herectvo dobré, může dobře zahrát i queer postavy. Hraní je profese, řemeslo a něco, co se učí a dělá. Chápu, proč se o tom diskutuje. Mě ale mnohem víc zajímá, zda má queer herectvo stejný počet nabídek jako to nequeer herectvo… A pokud nemá, tak proč? A do třetice: jaké role se queer herectvu nabízejí a proč? Ptejme se spíš na to.
Jsi ty sám fanoušek dragu? Kde jsi na škále Aliance pro rodinu – RuPaul?
Jsem fanoušek dragu. Zajímá mě dlouhé roky; koneckonců ještě v druháku na FAMU jsem točil svoje studentské cvičení Screamers a s drag queens jsme jeli po kulturácích. Se svým prvním klukem jsem byl ve dvaceti v New Yorku na Jiggly Caliente (smích).
Jak je na tom podle tebe drag v Česku?
Nebudu hodnotit kvalitu ani stav, protože je to velmi složitá otázka, a na to nemám dostatek znalostí. Co ale vypíchnu a co mě těší, je to, že už se snad konečně všechny generace „spřátelily“, začaly spolu komunikovat a spolupracovat. To mi dost chybělo a to vymezování mi přišlo zbytečné. Přijde mi skvělé, že tu máme třeba Just Karen, Miss Petty, Tonic, Chi Chi Tornádo, Crazy Goddess, Creative Swine, Rudy Daddy nebo Venice a všichni přinášejí něco svého.
Ve Varech tě čeká dvojboj – kromě Chica Checa půjdeš na stage i coby autor hudby k seriálu Filter . Bylo hodně rozdílné skládat hudbu pro dílo jiného režiséra?
Podle mě je ve výsledku práce na každém soundtracku odlišná, a to i když jde o moje vlastní filmy. S režisérem Davidem Semlerem jsme řešili hudbu už od scénáře, takže jsme myslím věděli dost přesně, co je třeba udělat, a nebylo toho málo (smích). Hudba v seriálu je různých žánrů, má různé tempo i různé nálady. Snažili jsme se co nejvíc vystihnout hlavní postavy a pro každou utvořit zvukovou paletu. Vzniklo k tomu i EP Unfiltered , který vyjde v době uveřejnění Filteru na iVysílání. Jsem moc vděčný Davidovi i kreativnímu producentovi ČT Jaroslavovi Sedláčkovi za tuhle příležitost, protože jsem o ni moc stál, a taky děkuju Evě Pašuld, Ankimu a Teřře, kteří se na soundtracku podílejí.
Je Chica Checa tvůj zatím nejosobnější projekt?
Každý můj projekt je nakonec osobní. Promítají se do něho moje zkušenosti, můj život, moje sny, potřeby i ambice. V tomhle filmu je toho hodně z mého života a života lidí kolem mě, ale asi bych ho za nejosobnější neoznačil. Ten nejosobnější (Mazel Tov, David! ) se teprve chystá, ale připravuje se už roky…
Šimon Holý a Pavla Tomicová (Foto: BTS, Chica Checa)
Jan Cina a Pavla Tomicová (Foto: STILLS, Chica Checa)
Francis Ford Coppola pekl Megalopolis několik dekád, ale snad se ti nestane, že v osmdesáti natočíš svůj nejhorší film. Chceš točit do osmdesáti?
Podle astrologie a tarotu prý budu v osmdesáti ještě točit, takže let’s see… Na druhou stranu: i když se mi Megalopolis hodně nelíbilo, ten film Coppola uvedl se vší pompou v hlavní soutěži festivalu v Cannes. Mít tam film v osmdesáti by mi fakt nevadilo. Třeba ten film dobře zestárne! Filmů, které v době uvedení propadly, a pak se zpětně hodnotí pozitivně, je hrozně moc.