Poslední celostátní spartakiáda socialistického Československa se uskutečnila v létě 1985. Cvičenci se na ni nepřipravovali až po příjezdu do metropole. Školy, sportovní oddíly a další organizace zahájily nácviky dlouho předem a postupně probíhaly místní, okresní a krajské přehlídky. Na Strahov se dostal jen vybraný zlomek lidí, kteří sestavy nacvičovali v celé republice. Z pohledu organizátorů byla přesnost pohybů zásadní. Jediný opožděný nástup nebo chybná pozice se na obrovské ploše, kde lidé vytvářeli složité obrazce, mohla projevit mnohem výrazněji než při běžném školním vystoupení.
Měsíce nácviků zasahovaly do vyučování
Mnohé dívky trávily přípravami pravidelné hodiny tělesné výchovy, některé školy přidávaly tréninky po vyučování. Skladby se učily po menších celcích a postupně se spojovaly ve větší skupiny, aby všichni zvládli společný rytmus. Nároky se lišily podle školy, věku a konkrétního cvičení. Někde účastnice popisovaly nácvik jako radostnou přípravu a příležitost někam se podívat, jinde ho vnímaly jako nepříjemnou povinnost. Nelze proto paušálně tvrdit, že všechny dorostenky byly donuceny, ani že cvičily výhradně dobrovolně. Účast ovlivňovala školní atmosféra, vztah s učitelkou i snaha dostat se do výběru pro Prahu.
Na Strahově se v roce 1985 představily velké tisícihlavé celky. Samostatná skladba dorostenek čítala podle dochovaných přehledů 13 824 cvičenek. Jejich úloha nebyla jednoduchá. Každá musela vědět, kam se při změně obrazce posunout, s kým vytváří dvojici a v jakém okamžiku přejde do další figury. Zatímco diváci z tribun sledovali jeden celek, samotná dívka vnímala především sousední řady, orientační body a pokyny při zkouškách. Právě opakování naučených pohybů vysvětluje, proč příprava zabrala tolik času. Tisíce lidí se navíc na ploše nemohly řídit drobnými pokyny jednotlivých cvičitelů. Klíčová byla hudba a společně nacvičené časování. Jakmile sestava začala, každá chyba se musela řešit za pohybu, nikoli zastavením celé skupiny.
Ani přijetí do výběru samo o sobě neznamenalo okamžitou cestu před diváky. Po příjezdu pokračovaly společné zkoušky na velké ploše, přizpůsobování orientačních bodů a organizační pokyny. Cvičenky musely sladit pohyby s lidmi z jiných škol, s nimiž do té doby nikdy nestály v jedné formaci. Velký stadion tak mohl být oproti školní tělocvičně překvapivě nepřehledný. Účast znamenala i přesuny mezi noclehem, jídlem a nácvikem, na které byl vyhrazen přesný čas. Pro mladé dívky to byla škola samostatnosti jen do určité míry, protože zodpovědnost za skupinu dál nesly učitelky a cvičitelky. Zážitky z cesty se pak přirozeně mísily s únavou, každodenním režimem a nervozitou z velkého vystoupení.
Praha se změnila v obrovskou ubytovnu
Příjezd cvičenců znamenal mimořádnou logistickou operaci. Školní budovy, internáty a koleje poskytovaly dočasné noclehy skupinám, které do Prahy přijely z celé země. Ve třídách nebo tělocvičnách se rozkládala lehátka a společné prostory nahrazovaly domácí pohodlí. Pro středoškolačky býval pobyt organizován jejich učitelkami a cvičitelkami, které dohlížely na docházku, stravování i návraty na ubytování. Volný čas se tak výrazně lišil od pobytu dospělých vysokoškoláků, kteří často měli více samostatnosti. Pro dívky z menších obcí přesto mohlo být už samotné přespání v Praze neobvyklým dobrodružstvím.
Pamětnická svědectví z různých ročníků připomínají večery družby, společné prohlídky Prahy a kulturní vystoupení. Je však nutné rozlišovat, která vzpomínka se vztahuje přímo k roku 1985 a která k dřívějším spartakiádám. Popis přespávání v tělocvičně na Malé Straně například pochází od ženy, která takto cvičila v roce 1975, a nelze ho automaticky vydávat za svědectví každé dorostenky o deset let později. Podobně není důvod vymýšlet noční výpravy nebo tajné schůzky konkrétních dívek, pokud k nim neexistuje doložený příběh. Spolehlivě lze říci, že velká skupina mladých lidí měla možnost poznat město i nové vrstevníky mimo vlastní školu.
Seznamování přitahovalo pozornost dohledu
Dohled se nezaměřoval pouze na správné cvičení. Spartakiáda soustředila v hlavním městě obrovské množství lidí, včetně zahraničních studentů a turistů, a režim měl zájem mít jejich pohyb pod kontrolou. Dochované bezpečnostní materiály dokládají sledování veřejného pořádku i kontaktů, které považoval za problematické. Zmiňují například snahu omezovat setkávání cvičenek se zahraničními studenty na kolejích. Takové záznamy však samy o sobě nedokazují, že by se většina účastnic zapojovala do zakázaných večírků nebo že by z celé spartakiády vznikla jedna nekontrolovatelná společenská událost.
K dobovým vyprávěním se postupně připojily také legendy o údajném nárůstu porodnosti devět měsíců po spartakiádě. Samotná popularita této historky ale nestačí k jejímu potvrzení a obecné statistiky ji nepodporují jako jednoduchou příčinu. Skutečné zkušenosti byly mnohem pestřejší: dlouhé čekání na pokyny, nervozita před vystoupením, únava z tréninků i nadšení z prvního setkání s Prahou. Po návratu domů si některé dívky uchovaly fotografie a přátelství, jiné si pamatovaly především povinné hodiny tělocviku. Právě rozdílné vzpomínky vysvětlují, proč může stejná spartakiáda znamenat pro jednu pamětnici krásný školní výlet a pro druhou symbol režimní organizovanosti.
Použité zdroje: ustrcr.cz, tyden.cz, ceske-narodni-listy.estranky.cz