Při brouzdaní na internetu a hledaní nějaké lodě k pronájmu na norských Lofotech jsem se náhodou dostal k odkazům na „Arctic Sailing“. Četl jsem si o zajímavých lodích a plavbách a mezi nimi se objevila loď Fredoya, francouzských majitelů manželů Jouglových. Zaujal mě jejich zajímavý životní příběh i to, že si Fredoyu postavili sami. Pět let svého života strávili stavbou Fredoy a dalších dvou stejných lodí, které posléze prodali.
Na jejich stránkách jsem se dočetl, že potřebují v květnu převézt loď z Islandu na Špicberky a hledají posádku pro tuto plavbu. Pár dní mi to vrtalo hlavou, než jsem se rozhodl jim napsat. Zeptal jsem se na pár informací o Fredoye, o plánované přeplavbě a nabídl se, že mám zájem takovou plavbu podniknout. Po několika vyměněných mailech mě pozvali do posádky a dohodli jsme se na podmínkách a podrobnostech. Stačili pouhé 2 týdny a i mojí ženě to začalo připadat jako dobrý nápad a souhlasila s tím, že v sezóně, kdy máme v našem oboru nejvíce práce, na 18 dní zmizím.
Samozřejmě jsem velmi dobře věděl, že je velké riziko se na takovou plavbu přidat k někomu, koho osobně neznám a koho jsem poznal na internetu. Přesvědčilo mě, že majitelé lodi, ač Francouzi, mluví velmi dobře anglicky, že se se svými dětmi několik let toulali po Atlantiku a okolních mořích a že mají zkušenosti z arktických oblastí – pluli v Norsku, na Islandu, v Grónsku i na Špicberkách. Navíc Fredoya vypadala jako bytelná, dobře postavená a bezpečná loď.
I Freds hodně zvažují, s kým poplují. Většinou berou do posádky své známé nebo přátele z jiných plaveb. Přiznali se mi, že i mě si trošku oťukávali a také chvíli váhali, jestli nejdou do rizika.
Výbavu jsem si žádnou velkou nepořizoval. Koupil jsem si jen holínky do mrazu Dunlop Purofort Thermo+, které se mi výborně osvědčily. Zbývající část tvořilo moje standardní jachtařské vybavení doplněné o oblečení, které používám na lyžování.
Problém byl ale s pojištěním. Naše české pojišťovny mě nechtěli na takový výlet pojistit, všechny měly omezení plavby na cca 30-50n.m. od pobřeží a i za to chtěli úplně nesmyslné peníze.
Nakonec jsem se pojistil jako občan EU u britské pojišťovny Navigator Travel Insurance, která pojistila léčebné výlohy, hospitalizaci, převoz zpět do vlasti, zavazadla atd. a cena byla příznivá.
Poslední dny před odjezdem byly ve znamení rostoucích pochybností. Nejvíce jsem se obával, jestli jsem se nepustil do příliš velkého rizika, jak zvládnu zimu a zda se na cestu nevydávám s nějakými blázny. Všechny pochybnosti jsem ale ustál a s velkým vzrušením vyrazil v květnu 2017 na Island. Letěl jsem s Air Berlin do Keflavíku a dále vnitrostátní linkou z Reykjavíku do Akureyri. Bohužel se mi nenaskytnul pohled na nádhernou islandskou krajinu z ptačí perspektivy, protože většina území byla zahalena v mracích.
V přístavu v Akureyri jsem poprvé spatřil Fredoyu. Loď byla už na první pohled nádherná!
Bytelná a kvalitně postavená. Fredoya je 56 stop dlouhý hliníkový kutr s výtlakem 30 tun, se čtyřmi kajutami a pilot housem. Vzadu má rám na solární panely a závěs na člun. Je vybavena hydraulickým zatahovacím kýlem, který umožňuje změnit ponor z 3,3 m na 1,2 m. Jednou z podmínek plavby v arktických oblastech je i spolehlivý a výkonný motor. Fredoya má 130 koňový Perkins se spotřebou 5,2l/hod. Pro případ nárazu má v přídi 2 vodotěsné crash boxy za sebou a v zadní části jeden crash box. Síla hliníku je 10-20mm v oblasti dna a trupu a 5mm na nástavbě.
Pro topení využívá 3 různé zdroje tepla – přídavné topení Eberspacher, teplo od motoru a naftová kamna, která se nedají využívat během plavby, ale na kotvišti nebo v přístavu odvádějí skvělou práci. Pro vytápění je loď vybavena ústředním topením v salonu, koupelně a přední kajutě. Má také dvojitou izolaci 50+50mm.
Fred a Frédo Harry
Posádku pro naši plavbu tvořili celkem 4 osoby – majitelé lodi, manželé Frederic a Frederique Jougla, Harry Connolly a já.
Fred a Frédo jsou Francouzi a Harry je původem Ir, který již více než 20 let žije v Lucembursku. S majiteli lodi se Harry seznámil před 2 lety v Grónsku, kde plul se svými irskými přáteli.
Z Akureyri jsme vyrazili v pondělí 15. května směrem na sever fjordem Eyjafjordur. Museli jsme počkat 4 dny, než se podle předpovědi počasí měl zmírnit vítr a vlny severně od Islandu. Cestou jsme lovili tresky, pozorovali keporkaky a poznávali vesničky podél Eyjasfjordur – Dalvik, Olafsfjordur s jejich rybářskými přístavy, kavárnami, termálními bazény a sjezdovkami, kterým už pomalu končila lyžařská sezóna. Bazény s teplou termální vodou jsou v každém významnějším městečku a je zajímavý pocit plavat si nebo se vyhřívat v horké vodě, když vám na hlavu padá sníh.
Přístav Dalvik, Island
Městečka mají dobře chráněné rybářské přístavy, kde se dá vyvázat i s plachetnicí. Přístavní poplatky se vybírají nepravidelně, v Dalviku jsme neplatili nic, v Olafsfjordur jsme zaplatili 3000,- islandských korun za noc, což je něco přes 600,-Kč.
Dlouhé fjordy jsou příjemné pro plachtění, bez velkých vln, plné ryb, ptáků a od května není vzácností narazit na velryby.
Keporkak v Eyjafjordu, Island
Ve čtvrtek 18.5. jsme vyrazili směr Špicberky. V noci nasněžilo, takže okolní kopce byly úplně bílé, foukalo něco přes 20 uzlů a vlny byly kolem 2 metrů. Ale postupně se počasí zlepšovalo, až na mlhu, která nás provázela, dokud jsme neopustili severní pobřeží Islandu a překročili severní polární kruh. Protože vím, že mívám první dny problémy s mořskou nemocí, nalepil jsem si náplast Scopoderm a vše bylo bez problémů. Tato náplast obsahuje účinnou látku Scopolamin, lepí se na kůži za ucho a účinek trvá 3 dny. Dá se koupit v některých zemích západní Evropy, ale u nás bohužel není registrovaná. Harry si začátek přeplavby trochu protrpěl a první den s sebou všude nosil kyblík.
Trasu plavby jsme upravovali podle předpovědi počasí, kterou jsme stahovali každé 1-2 dny přes satelitní telefon. Těšili jsme se, že uvidíme ostrov Jan Mayen, který navštívil při své plavbě i Jirka Zindulka, ale nakonec jsme díky síle a směru větru zvolili jinou trasu mimo tento známý ostrov.
Přes satelitní telefon jsme stahovali i zpravodajství o výskytu a pozici ledu z Norwegian Meteorological Institute.
Velkou výhodou arktických plaveb je polární den. Slunce vůbec nezapadá a o půlnoci svítí přímo na severu. Služby za světla jsou pohodlné, člověk v kritický čas mezi 3. a 6. hodinou neusíná, výhled je dokonalý a odpadá riziko přehlédnutí ledovců. V „noci“ jsme se střídali po 2 hodinách a hlídky jsme drželi sólo. Po službě nás tak čekalo pěkných 6 hodin spánku, rušených snad jen svítícím sluncem. Přes den jsme se střídali po 2-3 hodinách podle chuti a více méně spravedlivě. Hlídky jsme drželi z pilot house a byly velmi pohodlné. Neumím si představit být celou dobu venku na mrazu. Když jsem zkoušel venku kormidlovat, byl jsem po 30 minutách na větru pěkně zmrzlý. Takhle jsme seděli pohodlně v mikině, udělali si čaj, po 2 hodinách zapsali polohu do lodního deníku a mezi tím střídavě sledovali okolí lodi, četli si nebo poslouchali hudbu. Na sever jen na lodi s pilot housem nebo deck salonem J. Kormidlování obstarával autopilot. Fredoya je vybavena bytelným a předimenzovaným autopilotem využívaným především na rybářských lodích.
Na palubě jsme vždy nosili vesty a přivazovali se harnesy, kdykoliv jsme opustili kokpit. Během noční hlídky, kdy ostatní spali, jsme sami chodili ven jen do kokpitu. Spadnout do vody by tady mohlo být osudné. Pokud by se to přece jen přihodilo, kanadské a americké námořní autority doporučuji tzv. princip 1:10:1.
1 – jedna minuta pro ovládnutí dýchání. Po spadnutí do ledové vody přijde reflexní nádech – je proto nutné zavřít ústa a nevdechnout vodu.
10 – deset minut pro obstarání sama sebe-úprava záchranné vesty, zapnutí EPIRB, úprava kapuce a štítu přes obličej. Udělejte to rychle, protože do 10 minut dojde ke ztrátě citu v prstech a nastupuje hypotermie. Určitě nezkoušejte plavat, zaujměte fetální polohu a snažte se uchovat si co nejvíce tepla.
1 – nyní může trvat až jednu hodinu, než klesne tělesná teplota a ztratíte vědomí. Jestli tato doba bude spíše kratší nebo se bude blížit k jedné hodině, záleží na věku, fyzické kondici, teplotě vody a dalších faktorech. Pokud dojde ke ztrátě vědomí a nemáte záchrannou vestu, která udrží hlavu nad hladinou, je konec.
Kromě plovoucího ledu, který někdy plave v úrovni hladiny, a který prozradí jen občasné vystříknutí vody, jsou velkým nebezpečím plovoucí kmeny stromů. Ty pocházejí z velkých sibiřských řek a proud je unáší rychlostí až několika uzlů na západ podél severního pobřeží Ruska a Norska směrem k Islandu a souostroví Svalbard. Jsou na hladině velmi špatně vidět a náraz v plné rychlosti může být pro některé plachetnice velkým rizikem. I my jsme během plavby takové kmeny potkali a úspěšně se jim vyhnuli.
Fredova velká vášeň kromě plavení se po mořích je vaření. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si budeme po celou plavbu pochutnávat na takových delikatesách, jaké nám Fred připravoval. Jedli jsme různé ryby, saláty, masa různých druhů. Občas připravil dokonce i dezerty jako musso chocolate nebo nějaký koláč, různé druhy sýrů po večeři byly samozřejmostí. A rozlučková večeře na závěr plavby byla přímo hostina o několika chodech, kde nechyběly krevety, výborně připravené maso, dezert a na zapití jak jinak, než vynikající víno. Pokud budete mít možnost, doporučuji každému někdy plout na francouzské lodi.
Northern bottlenose whale – vorvaňovec anarnak, Grónské moře
Po celou cestu nás doprovázeli buřňáci, úžasní a neúnavní letci, schopní těsně kopírovat vlny. Během plavby jsme několikrát potkali velryby, nejčastěji Northern bottlenose whales, které někdy připluli až téměř k lodi.
23. května se objevil první sníh a namrzla nám lana. Všechny úkony a manipulace s plachtami v mrazu trvají déle a člověk při nich spotřebuje mnohem více sil. Lana nám ztuhla a navinout je na vinšnu byla trochu výzva. Ale v lodi bylo příjemných 15-18°C a horkého čaje bylo také dost.
Namrzlé zábradlí a lanko rolfoku
Po 5 dnech jsme najednou vpluli do husté mlhy a ochladilo se. Zapnuli jsme radar a jako vždy v mlze, zvýšili naši ostražitost. Za pár hodin se mlha rozplynula a na obzoru se objevili bílé tečky. Jako když v Chorvatsku vidíme v dáli nějakou regatu. „Regata“ se postupně přibližovala, až jsme postupně vpluli mezi plovoucí kry a driftující ledové pole. Sledoval jsem tento úžasný zážitek plný vzrušení a pozoroval různé tvary ker, tuleně povalující se na ledu a marně doufal v nějakého zatoulaného ledního medvěda. Několik hodin jsme pluli podél ledového pole, proplouvali mezerami mezi ledem, než led zhoustl tak, že jsme směr plavby upravili směrem na východ. Byl to zážitek, ve který jsem doufal celou cestu a naplnil mě silným pocitem štěstí a uspokojení.
Driftující led
Driftující led – projíždíme okrajem ledového pole
Po necelých 8 dnech plavby se na obzoru objevily zasněžené hory a my se rychle přibližovali k cíli naší plavby, souostroví Svalbard a k jeho největšímu ostrovu Špicberky. Za místo přistání jsme zvolili hluboký záliv Bellsund. Jižnější Hornsund byl v té době ještě plný driftujícího ledu, který se tam natlačil kolem jižního cípu Špicberk.
Ledovec Fridtjovbreen- Bellsund, Špicberky
Přeplavba z Olafsfjordur na Špicberky byla dlouhá 1041n.m. a nám trvala 7 dní a 18 hodin. Průměrnou rychlost jsme měli 5,6kt. Protože na severu nebývá stálý vítr, museli jsme poměrně často plout i na motor. Celkem 96 hodin jsme plachtili a 90 hodin pluli na motor.
Lovecká chata u Recherchefjord - Bellsund ,Špicberky
Na Špicberkách jsme se ještě 5 dní toulali dvěma dlouhými zálivy - Bellsundem a Isfjordem. Prohlédli jsme si spoustu ledovců a nádherných zasněžených hor, pozorovali bernešky a jiné ptáky, polární lišky, sobi, tuleně, mrože i velryby. Každý den jsme uskutečnili výpravu na pevninu, udělali túru po okolních kopcích, prozkoumávali ledovce a dávali pozor, zda se někde neobjeví lední medvěd. Při vstupu na pevninu je na Špicberkách povinná puška jako poslední způsob obrany právě před ledními medvědy, kterých zde žije více než 2000. Příroda na Špicberkách je nádherná s dech beroucími sceneriemi ledovců, hor, skalnatých útesů a dlouhých fjordů, které byly i koncem května ještě z části zamrzlé. Nikde nepotkáte žádné turisty nebo jiné jachtaře, jen občas zahlédnete ruskou nebo norskou rybářskou loď a prázdné dřevěné lovecké chaty prozradí občasnou lidskou činnost.
Povrch souostroví Svalbard zaujímají z 60% ledovce, z 33% permafrost (věčně zmrzlá půda) a jen cca 7% zabírá půda, na které je schopná vyrůst nějaká vegetace.
Celé souostroví tvoří 12 ostrovů a od severního pobřeží je to už „jen“ 600n.m. na severní pól.
Polární liška
Mroži v Josephbukta – Bellsund, Špicberky
Poslední den před mým odletem jsme dopluli do Longyearbyen, což je hlavní město souostroví Svalbard. Je to spíše takové menší hornické městečko, které má sídlo guvernéra, několik obchodů, univerzitu, muzeum, letiště, přístav a uhelné doly, které slouží už jen pro místní spotřebu.
Další dvě města na Špicberkách jsou ruská – Pyramiden a Barentsburg. Pyramiden už Rusové opustili, Barentsburg je stále živé město.
Plavit se po souostroví Svalbard vyžaduje předem on-line zaslaný plán plavby, povolení od místního guvernéra, doložení dostatečných prostředků pro uhrazení případné záchranné operace, nebo adekvátní pojištění, EPIRB, pušku a odstrašující prostředky proti medvědům pro výpravy na břeh. Doporučený je satelitní telefon.
Největší část obyvatel Špicberk tvoří Norové, Rusové a Ukrajinci. Doprava je zajištěna pravidelným leteckým spojením několika společností. Já jsem se vrátil do Prahy se společností Norvegian s krátkým přestupem v Oslu a cena byla poměrně příznivá, letenka Longyearbyen – Praha mě vyšla na 150,- Liber.
Fredoya zůstala na Špicberkách až do konce srpna a podnikala se svými majiteli a různými posádkami charterové plavby po celém souostroví Svalbard. Poté s ní přepluli do norského Tromso, kde přečká zimu a na jaře se vydá do Grónska a pokud vše půjde podle plánu, tak podnikne výpravu severozápadní pasáží na Aljašku.
Byla to nejdobrodružnější plavba, kterou jsem zatím podnikl a „Arctic sailing“ mě velmi intenzivně oslovil a uchvátil. Měli jsme velké štěstí na dobré počasí, i když za ty roky plachtění už vím, že to bylo velkou měrou i pečlivým plánováním trasy a pravidelným zhodnocením aktuální předpovědi počasí.
Už přemýšlím, jak se na nějaké severní moře (nebo hodně jižní J) zase vrátit.
Získal jsem přátele, s kterými udržuji kontakt a možná s nimi zase někdy popluji.
Longyearbean - Špicberky
Martin Seitl prostřednictvím čtenářského profilu Marie Seitlové
