Je mu 26 let, za svou tvorbu získal několik ocenění a dlouhodobě usiluje o zlepšení práv queer lidí nejen v Nigérii. Realitu queer Nigerijců, která je v mnohém podobná zkušenostem queer lidí v dalších afrických zemích, přibližuje prostřednictvím literární tvorby.
V posledních letech vidíme, že některé africké země začínají utahovat smyčku kolem práv queer lidí. Situace se zhoršuje v Ugandě, Ghaně, Keni nebo Nigérii. Vy sám jste na toto téma napsal komentář pro platformu Africa is a Country . Odkud podle vás tento negativní „trend“ pramení?
Nejedná se o změnu ze dne na den, ale o kontinuální proces, který se v posledních letech zintenzivňuje. Zásadní roli v tomto procesu sehrála pandemie covidu-19. Africké země už předtím čelily různým nejistotám – společenským nebo ekonomickým – a covid-19 přinesl další nové nejistoty, se kterými se musely začít vypořádávat. V tomto kontextu se právě z queer lidí stali obětní beránci. Queerfobie se pro řadu vlád stala prostředkem, jak si naklonit upadající podporu veřejnosti. Politici se pokoušejí získávat legitimitu skrze kritiku zahraničních vlivů, které jsou označovány jako „neafrické“ a jako odporující místním tradicím, ať už náboženským nebo jiným.
Od nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa kromě toho v afrických zemích zesílil zákulisní tlak na místní vlády ze strany amerických evangelikálních církví napojených na americkou vládu. Tyto organizace k nám do Nigérie ale i do dalších zemí pumpují miliony dolarů a na africký kontinent přenášejí kulturní války a dopouštějí se morální rekolonizace. Zástupci těchto církví trénují veřejné úředníky, a financují a poskytují nejrůznější legislativní konzultace.
Jak nyní naznačujete a upozorňujete i ve svém komentáři, v afrických zemích, které ji kriminalizují, je queerness často nálepkovaná jako módní vlna, která přišla ze Západu. Nejen vy ale uvádíte, že sexuální genderová diverzita byla součástí afrických společností i historicky a nejde tedy o nic zcela nového.
Je to tak. Když se například podíváme na některé původní africké jazyky, setkáme se s prostředky, které umožňovaly vyjadřovat větší míru sexuální i genderové diverzity. V mé kultuře Igbo například existovaly genderově neutrální druhy sloves. Ženy v rámci této kultury zase mohly za určitých podmínek přebírat sociální roli mužů. Pak ale přišel kolonialismus a s ním nová pravidla. Museli jsme se toho hodně vzdát. Přestože zmíněné jevy a zvyky nebyly přímo queer, poukazují na širší pojetí genderu, než jaké převládá dnes.
Jak podle vás kolonialismus a jeho dopady souvisí s tím, jak v afrických zemích sílí queerfobie?
Existuje úzký vztah mezi nárůstem queerfobie a koloniálními morálními normami. Výsledek je, že jsou některé skupiny dodnes marginalizované. Pokud se podíváme na otázku queerness, západní morálka v období koloniální nadvlády, v případě Nigérie britské, přinesla představu, že existuje pouze binarita – něco je správně nebo špatně. My africké národy si nic jiného, než binární genderový systém nepamatujeme. Nepamatujeme si, že dříve existovaly fluidní kategorie umožňující jednotlivcům v jednotlivých kolektivech a komunitách žít podle vlastních pravidel.
V době, kdy koloniální správa prosazovala své pojetí morálky, byla jakákoliv jinakost prezentována jako něco inherentně špatného. Například přijetí ve společnosti do té doby ale nebylo založeno na základě binární genderové identity. V dnešní společnosti je ovšem queerness vnímaná spíše jako narušení či ohrožení určité komunity.
Mohu uvést ještě jeden příklad podobné koloniální manipulace, která se obecně týká pojetí rodiny. Vlastně toho, kdo je a kdo není rodina. Aby pro sebe mohli zdánlivě legálně obsadit co nejvíc půdy, rozhodli Britové změnit definici rodiny a s tím pravidla pro to, kdo je a kdo není oprávněn dědit půdu. Z této změny následně profitovali.
V současnosti zase existuje ekonomický kolonialismus. Africké státy jsou sice formálně nezávislé, ale jejich ekonomika je pořád silně ovlivňovaná a řízená zvenčí. Ať už je to bohatšími státy, nadnárodními firmami nebo mezinárodními institucemi. Kvůli tomu si často nemohou svobodně nastavit vlastní fungující systém a jejich vlády pak působí slabě nebo nedůvěryhodně vůči vlastním lidem.
Aby si tyto vlády získaly podporu obyvatel, hledají někoho, na koho mohou svést problémy v zemi. Místo aby řešily skutečné ekonomické příčiny, označí určité skupiny za „viníky“. Jak jsem již zmínil na začátku, jsou to queer lidé, ale stejně tak i jiné menšiny. Tím, že proti nim vlády vystupují, se snaží ukázat, že „chrání národ, tradice nebo morálku“, a tím si u veřejnosti budují legitimitu.
Ani Kayode Somtochukwu
Ani Kayode Somtochukwu je mladý nigerijský spisovatel a aktivista. Narodil se na jihu Nigérie ve státě Enugu, kde vystudoval bakalářský titul Aplikovaná biologie a Biotechnologie. Ve své tvorbě se věnuje tématům queer identity a v rámci svých aktivit usiluje o liberalizaci queer práv. Netají se tím, že se kvůli své queer identitě sám několikrát stal terčem nenávistných útoků, včetně těch fyzických. Jeho debutová novela And Then He Sang a Lullaby získala v roce 2021 ocenění James Currey Prize for African Literature. Novelu recenzoval i americký deník The New York Times. Zájemcům o téma queer života v Africe Somtochukwu doporučuje k četbě knihy knihy Decolonization-Afrofeminism od Sylvie Tamale a Queer African Leader od Sokari Ekine a Hakimy Abbas.
Již jsme se dotkli toho, že jednou ze zemí, kde sílí restrikce proti queer komunitě je i Nigérie, odkud pocházíte i vy. Jak situaci v zemi hodnotíte?
Přibývá především mladých lidí, kteří se ve prospěch queer lidí veřejně angažují. Queer lidem se také dostává čím dál větší podpory na sociálních sítích nebo v zábavním průmyslu. Právě sociální sítě se přitom stávají místem, kde mohou být queer lidé aktivní a do určité míry zůstat v bezpečí. Je to způsob, jak se mohou sdružovat a vědět, že nejsou sami.
Queer lidé se také více mobilizují, protože cítí deziluzi ze Západu, kde se v některých zemích stejně jako v těch afrických podmínky pro život queer lidí zhoršují. Mnoho z nás pochopilo, že rodná země je ta jediná, kterou máme a o kterou bychom měli bojovat. Iluze, ve které jsme žili, například za vlády amerického prezidenta Baracka Obamy, kdy byla vstřícnější vízová politika pro prchající queer Afričany, je pryč.
Není to ale jednoduché. Zákonodárná moc nadále stojí proti nám. V Nigérii platí tzv. Same Sex Marriage Act, který nejen kriminalizuje stejnopohlavní sňatky, ale zároveň znemožňuje registraci různých queer organizací. Přibývá také násilných činů zaměřených proti queer lidem. Podobně jako v USA a západní Evropě, se i u nás šíří toxická maskulinita a ultrapravicové názory.
Jak se queer lidem v Nigérii za současných podmínek žije?
Je to různé. Hodně lidí z naší komunity pracuje ve sféře, která se zaměřuje na prosazování zájmů a práv menšin a pracují na dálku. To ale platí především pro ty, co mají tradičně pojímaný gender. Pro ty, co ho nemají, například pro trans osoby, je těžké si práci vůbec najít nebo udržet.
Různě se k vám staví také rodina. Někteří vaši jinakost přijmou. Obecně je nicméně Nigérie velmi paternalistická společnost a z rodin jsou známé případy, kdy si člověk zkrátka musí vybrat. Buďto budete skrývat, kým jste nebo riskujete, že budou vaše vztahy s rodinou výrazně narušeny.
Vy sám životní zkušenost queer Nigerijců přibližujete skrze beletrii. Jak jste se k psaní dostal?
Původně jsem na vysoké škole studoval biologii, už tehdy jsem ale psal svou debutovou novelu. Následně jsem se ale rozhodl, že se budu věnovat kreativnímu psaní. Ze začátku jsem ale o psaní neuvažoval jako o možné kariéře. Jsem totiž z medicínského, vědeckého a inženýrského prostředí.
První texty mi vycházely v časopisech. Když jsem pak dopsal první novelu, poslal jsem ji do jednoho vydavatelství a slavil jsem s ní úspěch.
Ano, bavíme se o vaší první novele And Than He Sang a Lullaby . Několik ocenění jste ale získal už předtím. Co pro vás znamenají? V několika rozhovorech jste se svěřil, že jste se sám, například ve škole, potýkal někdy s velmi krutými, občas i fyzickými projevy queerfobie. Máte pocit zadostiučinění, že vám psaní o těchto prožitcích nakonec přineslo ocenění?
To bych neřekl. Psaní momentálně vnímám jako prodlouženou ruku svých politických aktivit. Jsem teď hlavně aktivista, který bojuje za práva queer lidí v Nigérii, a vlastně nemám pocit, že bych něco dokázal. Naopak se mi zdá, že jsem teprve na začátku. Jenom v Nigérii je tolik práce, tolik různých oblastí, ve kterých je potřeba pomoci.
Jedním z motivů, který se často objevuje ve vašich textech je queer přátelství. Proč je pro vás toto téma důležité?
Pro naši komunitu je přátelství klíčové. V souvislosti s africkou literaturou si hodně lidí stěžuje, že jsou příběhy často tragické, což ovšem do jisté míry odráží realitu. Jak moc je reálné, že průměrný queer Afričan bude žít ve šťastném romantickém vztahu?
Naopak na přátelství můžete ukázat, další důležitý prvek života – radost. I když se od postavy odvrátí rodina, stále lze věrohodně zobrazit vazby a pozitivní příběhy, které stojí za tím, že queer komunita má sílu nadále odolávat. Romantické vztahy přicházejí a odcházejí, vlastní rodina se vás může zříct, ale přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme a která zůstává.
Jaké máte plány do budoucna?
Rád bych pokračovat ve studiích na univerzitě a chystám se začít pracovat na druhé knize. Doufám také, že se nám v Nigérii podaří jednou změnit současný status quo. Máme před sebou hodně práce.