KOMENTÁŘ. Demokraté jako obvykle soudí podle sebe. Věří, že Babiše lze tlakem náměstí dotlačit k proměně v odpovědného politika, který zájem státu postaví nad své vlastní zájmy i nad zájmy zahraničních aktérů. Je to jinak. Vládní moc naopak tyto aktéry aktivně využívá: Českou republiku ovlivňují svými hybridními schopnostmi, na kterých závisí udržení vládní moci.
Požadavky z Letné stojí na logice, kterou vláda splnit nemůže: zastavte likvidaci médií, tedy právě jeden z osvědčených kroků rusko-maďarského scénáře rozkladu demokracie, a my se přestaneme scházet na náměstích.
Vyhoďte proruského kolaboranta, který ničí naši armádu, a tlak povolí. A tak dále. Je to jako se dokola scházet a volat po tom, aby voda tekla do kopce.
Když protest druhou stranu semkne
Za tímto přístupem stojí nepochopení dnešního světa, jeho nejmocnějších aktérů a toho, co od politiků skutečně vyžadují. Babiš a jeho vláda nemají jinou možnost než pokračovat směrem, kterým jdou.
Vláda musí maďarsko-ruský scénář naplňovat, protože ví, že jakmile s tím přestane, ztratí podporu ruských síťových systémů a Muskových algoritmů i lidí, které už tyto systémy proměnily.
Platí dokonce víc: čím silnější je tlak občanské společnosti, tím víc se vláda musí opírat o maďarský scénář a hybridní pomoc. Ta pomoc ovšem není zadarmo. Je svázána s povinností naplňovat scénář na daném území.
Jen tato síla dokáže vládu udržet u moci, protože jen ona dokáže zaktivizovat tu pasivnější většinu společnosti, kterou už sítě a hybridní válka proměnily.
Tito lidé by Letnou nenaplnili. Spořádaně, s uměle vytvořenou frustrací, nenávistí nebo naivní vírou v lepší zítřky ale dojdou k volebním urnám ve větším počtu než menšina, která proměněna ještě nebyla a chápe nebezpečí současného oligarchického převratu.[souvisejici]
Politologie to popisuje přesně. Podle teorie selektorátu (Bruce Bueno de Mesquita) se vládce řídí výhradně potřebami své „vítězné koalice“, tedy lidí, na kterých jeho moc závisí. Kdo v ní nestojí, pro něj není motivací, nanejvýš hrozbou.
Teorie her k tomu přidává cenu před vlastním publikem (audience costs). Kdyby vláda ustoupila demonstrantům, ukázala by vlastní základně slabost a ta by ji potrestala tvrději než kterákoli opozice.
Sociální psychologie vysvětluje, proč masový protest druhý tábor nerozloží, ale semkne. Lidé vnímají tlak protivníka jako útok na svou skupinovou identitu a reagují vzdorem, ne přehodnocením. Psychologie to nazývá reaktancí, Dan Kahan mluví o kognici chránící identitu.
Tyto obecné mechanismy se u nás sčítají ještě s jedním specifickým. Vláda musí maďarsko-ruský scénář naplňovat, protože ví, že jakmile s tím přestane, ztratí podporu ruských síťových systémů a Muskových algoritmů i lidí, které už tyto systémy proměnily.
Ustoupit demonstrantům by pro ni znamenalo podříznout si větev hned dvakrát. Že to Babiš a jeho ministři chápou, ukazují jejich reakce po demonstracích: nic měnit nebudeme, jedeme dál.
Rusko přitom své zaháčkované figury nevytěžuje naplno. Poučilo se a dělá to spíš jen v nutné míře, kterou situace vyžaduje. Není za tím dobrotivost, ale poznání, že je výhodnější snížit kritizovatelnost svých koňů a riziko jejich odhalení a šetřit jejich potenciál na chvíli, kdy je ho nejvíc potřeba.
Ekonomové Sergej Guriev a Daniel Treisman tento styl popisují jako „informační autokracii“. Moderní autoritářský režim nepoužívá viditelný nátlak víc, než musí, protože každé jeho použití ho odhaluje a mobilizuje odpor.
Když neexistují voliči ochotní k Babišovi přejít za dobré chování, neexistuje ani motivace se dobře chovat. Demonstrace tak vládu zahánějí do kouta.
Nejodpornější ilustraci předvedl letos na podzim Trump. Ve chvíli, kdy ukrajinské údery na ruské rafinerie začaly Rusko skutečně bolet, tlačil na Kyjev, aby přestal. S velkou slávou ohlásil nákup ruské nafty, tedy produktu, jehož výrobce ještě nedávno sám sankcionoval. Pak pozastavil nové rozsáhlé sankce, přestože je sám o měsíc dřív pod tlakem demokratů i části konzervativců podepsal.
Neznamená to, že Putin přímo řídí, co mají jednotliví představitelé dělat. Vytvořil spíš pavučinu vztahů, která proruské kroky generuje automaticky, jen s občasnou supervizí. Proto ani Fico, ani Witkoff nejezdí do Moskvy ještě častěji.
Putin metodou cukru a biče nabízí zkorumpovaným západním lídrům „ekonomické výhody“. A k tomu nabízí jednu službu, o které všichni vědí a která je pro dnešní svět fundamentální: nasměrování nesystémových voličů k těm, kdo mu slouží nejlépe.
Neexistuje motivace chovat se dobře
Prodemokratické demonstrace a jejich lídři v rozporu s touto realitou jednají, jako by stále existovali voliči dnešních demokratických stran, kteří by Babiše za vstřícné kroky odměnili svým hlasem. Takoví voliči ale již téměř neexistují.
Pro prodemokratickou část společnosti je Babiš tak toxický, že by ho nevolila, ani kdyby šel osobně bojovat do ukrajinského zákopu. Politologové tomu říkají negativní stranickost (Alan Abramowitz, Steven Webster): voliče dnes drží víc odpor k druhému táboru než sympatie k vlastnímu. Funguje to oběma směry.
Matthew Graham a Milan Svolik v experimentech zjistili, že jen asi 3,5 % voličů potrestá kandidáta vlastního tábora za nedemokratické chování. Babiš není tak hloupý, aby to nechápal. Ví, že jeho voličský vysavač ztrácí výkon. Pokud ještě někde nabírá, pak u extremistů, kteří pomalu zjišťují, že jejich vlastní lídři jsou ještě méně schopná, sebestřednější a nic ekonomicky nepřinášející sebranka než nenáviděná „pětikolka“.
Když neexistují voliči ochotní k Babišovi přejít za dobré chování, neexistuje ani motivace se dobře chovat. Demonstrace tak vládu zahánějí do kouta. Nezbývá jí než útočit, sahat k ještě tvrdším a bezohlednějším prostředkům, než dosud předvedla, a spoléhat na hybridní vliv a hybridní voliče.
Kroky vlády se proto logicky budou přitvrzovat. Budou ještě patologičtější, nebo lépe maskované. Brzy to uvidíme od stejně do kouta zahnaného Trumpa v USA a uvidíme to i u nás.
Šestnáct let času nemáme
Znamená to, že masové demonstrace jsou nefunkční, kontraproduktivní či dokonce škodlivé a mají skončit? V žádném případě. Znamená to jen, že bez navazujících kroků odporu nepovedou k žádoucímu výsledku, ale k jeho přesnému opaku.
Maďarům trvalo šestnáct let, než se Orbána zbavili. My ale tolik času nemáme. Za rok, dva, nejvýš tři budou nástroje AI pro síťovou manipulaci i schopnosti oligarchie posíleny natolik, že žádnou svou regulaci už nedopustí.
Potvrzuje to i světový výzkum. Úspěšnost nenásilných hnutí za poslední dvě desetiletí prudce klesla. Hnutí dnes umí rychle dostat masy do ulic, ale nebudují organizaci, která by tlak udržela a proměnila v trvalou páku na moc, schopnou vzdorovat oligarchizaci demokracie (Erica Chenoweth, Zeynep Tufekci).
Demonstrace mají ovšem i hodnotu, kterou jejich organizátoři často nedocení: samy od sebe vytvářejí síť vztahů mezi lidmi ochotnými vzdorovat.
Hodnota sítě neroste s počtem zapojených lineárně, ale mnohem rychleji, protože každý další člověk se propojí se všemi ostatními. Sto rozptýlených iniciativ po tisíci lidech proto nikdy nebude mít takovou sílu jako jedna síť sta tisíc. Teprve taková síť se stane soupeřem, který dokáže oligarchii porazit.
Maďarům trvalo šestnáct let, než se Orbána zbavili. My ale šestnáct let času nemáme. Za rok, dva, nejvýš tři budou nástroje AI pro síťovou manipulaci i schopnosti oligarchie posíleny natolik, že žádnou svou regulaci už nedopustí. Co jsou tedy ty navazující kroky?
Podrobně jsem je popsal v dřívějších textech, níže nabízím proto jen krátké shrnutí.
Milion lidí v akci
Začněme tím, co může být největším ziskem nedělní demonstrace: počtem lidí ochotných se za demokracii postavit. Téměř půl milionu. Když půl milionu převážně schopných a vzdělaných lidí přijede klidně i z druhého konce republiky, lze předpokládat, že existuje minimálně milion lidí ochotných a schopných zapojit se do jednoduchého síťového IT systému, který bude oligarchizaci bránit převážně z pohodlí domova.
Kdo odjíždí z náměstí s pocitem, že nic nezměnil, příště už přijít nemusí. Síť proto musí každému nabízet jednoduchý a okamžitě proveditelný krok s viditelným výsledkem, jehož míru si každý nastaví sám.
Koordinovaná síť občanů, kteří svobodně rozhodují, zda a koho ekonomicky potrestat za prooligarchické kroky, je jediným možným základem odporu 21. století. Jen ona může obstát proti mnohem lépe koordinované moci oligarchie. Ta prorůstá a sílí tak, že představitelé dřívějších protipólů světa dnes kují společné ekonomické plány na jeho ovládnutí, tak jako u investic Trumpových blízkých v Rusku.
Jednání o „míru“ na Ukrajině vede Trumpův zeť Jared Kushner, kterého nikdo nevolil. Spolu se Stevem Witkoffem s Putinovým zmocněncem Kirillem Dmitrijevem souběžně projednávají miliardové obchody s ruskými surovinami a ropnými aktivy. O míru tu nerozhodují zájmy Ukrajiny ani Ameriky, ale budoucí zisky obou oligarchií.
Technologická oligarchie jim k tomu dodává proměněné voliče, dokud se bez voličů ještě neobejdou. Na tom nic nemění, že se tento aparát nedávno zadrhl v amerických midterms, přestože do něj Musk nalil přes třetinu miliardy dolarů. Oni se zcela jistě poučí a vyvinou tak, aby příště uspěli. My ne. My dál pěstujeme odpor 19. století a čekáme na zázrak.
Na rychlosti záleží víc, než se zdá. Sociální psychologie ukazuje, že lidi do kolektivní akce žene trojice: sdílená identita, pocit křivdy a víra, že jejich jednání něco změní (model SIMCA, Martijn van Zomeren).
Demonstrace dodá první dvě. Třetí se po návratu domů rozplyne. Kdo odjíždí z náměstí s pocitem, že nic nezměnil, příště už přijít nemusí. Síť proto musí každému nabízet jednoduchý a okamžitě proveditelný krok s viditelným výsledkem, jehož míru si každý nastaví sám. Jinak se energie z náměstí jednou změní v rezignaci.
Nedávný spor o návrat ruských hokejistů do mezinárodních soutěží ukázal, jak moc taková síť chybí. Její absenci zatím nahradili státy, kde oligarchie ještě plně neurčuje dění, a osvícení sponzoři, kteří se odmítají propojovat s ruským vlivem.
Tato schopnost ale bude pod tlakem oligarchie spíš slábnout, pokud nebude jasné, jaké ekonomické ztráty firmám a politikům plynou ze sbližování s Ruskem. Dnes spoléháme na to, že tuto bitvu za nás vybojují Tipsport a Škoda. To je slabý základ odporu.
Kdyby milion lidí v Česku i jinde dal prostřednictvím své sítě najevo, že se nebude dívat na MS v hokeji a přestane kupovat výrobky a služby jeho sponzorů, neměla by IIHF sebemenší šanci návrat Ruska prosadit.
Absurdní sázka na to, že demokracii ubrání ziskem motivované korporace, je stejně alibistická a zbabělá jako sázka na to, že Evropu vždy vojensky ochrání USA. I tady přijde chvíle, kdy už neochrání.
Spojit se ve funkční organismus
To, že takový přístup funguje, nemusíme dokazovat teoreticky, druhá strana to už předvedla.
Bojkot piva Bud Light, který v roce 2023 rozpoutaly konzervativní sítě, připravil značku o pozici nejprodávanějšího piva v USA. Výzkum sociologa Braydena Kinga přitom ukazuje, že bojkot nemusí tržby ani výrazně srazit. Firmy ustupují už kvůli hrozbě poškozené pověsti. Nástroj, který oligarchie a její voliči běžně používají, však demokraté stále nechávají ležet ladem.
Pokud bude každý prooligarchický krok stát firmy a politiky víc, než kolik by je stál odchod ruské podpory, začne se plnění scénáře nevyplácet.
Nabízí se námitka: proč by se jednotlivec obtěžoval, když na jeho jediném nákupu nic nezávisí? Ekonom Mancur Olson to nazval problémem černého pasažéra. Síť má jednoduchou odpověď. Náklad je minimální: nekoupit, nedívat se, přejít ke konkurenci.
Síť dělá viditelnou, kolik lidí se už přidalo. Sociolog Mark Granovetter ukázal, že každý z nás má svůj osobní práh: počet lidí, kteří už jednají, od kterého se k nim přidáme i my. Někomu stačí vědět o deseti dalších, jiný potřebuje tisíce, další se přidá až s většinou.
Kdo má práh nízký, strhne ty s vyšším a lavina se rozjede. Dokud ale nikdo nevidí, kolik lidí už jedná, nepřekročí se ani jeden práh a k hromadné akci nedojde. Viditelný počet zapojených je tak sám motorem sítě.
Z účasti na demonstracích si tedy oligarchie zatím dělá legraci a využívá ji k mobilizaci a vyhrocení nenávisti na své straně. Ví, že má v záloze víc lidí, kteří pro ni budou sebevražedně hlasovat.
Demonstrace pro ni nejsou žádným reálným trestem, který by omezoval její moc a zisky. Koordinovaná akce občanské sítě, která okamžitě reaguje na každý její krok, patří k málu skutečně funkčních nástrojů.
Dnes oligarchy drží v maďarském scénáři hybridně-mediálního převratu i strach, že když ho přestanou plnit, ztratí ruskou podporu na sítích a s ní voliče. Občanská síť může na druhou misku vah položit ještě větší ztrátu.
Pokud bude každý prooligarchický krok stát firmy a politiky víc, než kolik by je stál odchod ruské podpory, začne se plnění scénáře nevyplácet. Obyčejní demokratičtí obyvatelé každé země tak potenciálně mají v rukou silnější nástroj než zdánlivě neporazitelná ruská hybridní válka nebo americká technooligarchie.
Ale jen za podmínky, že se zorganizují do jednoho funkčního organismu. Pak vytvoří společnost, kterou nebudou ovládat cizí ani domácí oligarchičtí aktéři, ale společná moc těch, kdo oligarchii odmítají.
Síť bez vůdců ovšem neznamená síť bez pravidel. Nutný je jasný postup, jak se o akci rozhoduje, veřejně viditelné hlasování a žádné trvalé funkce ani soukromé piedestaly. Jak přesně taková síť může fungovat, jsem popsal v dřívějších textech.
Je tragédií naší doby, že vytvoření a použití takové sítě pravděpodobně brání hlavně naše vlastní narcistní povaha, kterou internetová individualizace vyhnala do extrému.
Potřebná kolektivní struktura, ve které nikdo nemá prostor k sebeprezentaci ani k vyniknutí, ji totiž ukojit nedokáže. Proto se tak těžko hledají hybatelé, kteří by ji rozběhli. Tentýž internet, který nás tak rozdrobil, je přitom jediným nástrojem, který nás může znovu spojit.