Ozonová díra byla největší za zhruba deset let
Mezi 7. zářím a 13. říjnem, kdy bývá úbytek ozonu nad Antarktidou nejsilnější, dosahovala průměrná plocha ozonové díry přibližně 25 milionů km². NASA a NOAA ji tak zařadily na sedmé místo mezi největšími sezonami od začátku souvislého sledování. Její jednodenní maximum přišlo 18. září a činilo zhruba 27,1 milionu km². Samotná plocha ale neříká všechno: letošní ozonová díra sice byla velmi rozsáhlá, koncentrace ozonu uvnitř ní neklesaly tak hluboko jako při některých rekordních událostech před deseti či dvaceti lety. Nad jižním pólem bylo letos naměřeno minimum 105 Dobsonových jednotek, zatímco historické minimum z října 2006 činilo 92 jednotek.
Hlavní roli sehrál mimořádně silný polární vír
Příčinou letošního vývoje nebyl náhlý návrat vysokých koncentrací freonů, ale především nezvykle silný a rozsáhlý antarktický polární vír. Ten ve stratosféře během zimy a jara jižní polokoule uzavírá velmi studený vzduch nad Antarktidou. Čím je stabilnější a chladnější, tím déle mohou vznikat polární stratosférická oblaka, na jejichž částicích probíhají chemické reakce umožňující chloru a bromu účinně ničit molekuly ozonu. V srpnu a září 2026 byly navíc nezvykle slabé planetární vlny postupující z troposféry vzhůru, které polární vír za běžných podmínek narušují. Silné větry proto zůstaly dále od jižního pólu a vytvořily větší oblast vhodnou pro odbourávání ozonu.

Obr. 1: Stav ozonové vrstvy (zdroj: NOAA)
Je to současně pěkná připomínka, že ozonová díra je do značné míry také meteorologický jev. Množství látek ničících ozon určuje dlouhodobý potenciál jeho úbytku, ale konkrétní velikost ozonové díry se mezi jednotlivými roky může výrazně měnit podle teploty a proudění ve stratosféře. Chladné a stabilní podmínky zpravidla podporují větší úbytek ozonu, zatímco teplejší a narušenější polární vír jej dokáže výrazně omezit. Právě proto mohou vedle sebe existovat například mimořádně malá ozonová díra v jednom roce a velmi rozsáhlá jen několik sezon poté, aniž by se změnil dlouhodobý trend.
Bez Montrealského protokolu by byla ještě výrazně větší
Zajímavější než samotná velikost letošní ozonové díry je možná otázka, jak velká by byla před několika desetiletími při stejné meteorologické situaci. Podle NASA a NOAA mohla být při koncentracích látek ničících ozon z období kolem roku 2000 ještě přibližně o 3,5 milionu km² větší. Koncentrace chloru pocházejícího z látek poškozujících ozonovou vrstvu totiž v antarktické stratosféře od svého maxima poklesly přibližně o třetinu.
Za tímto poklesem stojí především Montrealský protokol z roku 1987, který postupně omezil výrobu chlorfluoruhlovodíků (CFC) a dalších látek poškozujících ozonovou vrstvu. Ty se dříve běžně používaly například v chladicích zařízeních, klimatizacích, izolačních materiálech nebo aerosolech. Problémem je jejich mimořádná životnost - v atmosféře mohou přetrvávat desítky let, a proto bude návrat ozonové vrstvy na hodnoty před rokem 1980 trvat ještě dlouho. Současné odhady počítají s obnovou antarktické ozonové vrstvy přibližně během 70. let tohoto století.
Velká ozonová díra tedy není důkazem, že ochrana nefunguje
Letošní situace dobře ukazuje rozdíl mezi dlouhodobým trendem a výkyvem konkrétního roku. Ozonová vrstva se díky poklesu koncentrací chloru a bromu postupně zotavuje, ale meteorologie může tento trend v jednotlivých sezonách na čas překrýt. Silný a studený polární vír v roce 2026 vytvořil téměř ideální podmínky pro vznik velmi rozsáhlé ozonové díry, přesto však nedošlo k tak hlubokému úbytku ozonu jako při některých událostech v minulosti.
Stále můžeme hovořit o úspěchu ochrany ozonové vrstvy. Atmosférická cirkulace byla mimořádně nepříznivá, přesto by bez omezení freonů byla situace ještě výrazně horší. Ozonová díra tedy nezmizela a ještě několik desetiletí bude každé antarktické jaro vznikat. Z dlouhodobého hlediska však její chemický základ postupně slábne.
Zdroje k článku: Předpověď počasí, radar, Meteocentrum.cz