Obědy

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Kam se člověk podívá, na všech televizních programech i na internetu, všude se vaří a peče. No, je to pochopitelně lepší, než se koukat na to, jak se na všech programech už od rána vraždí. Ale inspirovat jsem se nenechala ani jednou z těchto možností. I když občas si říkám, že bych snad zabít dokázala...

Obědy

Zdroj: IMG-20261016-111137.jpeg

Doba čtení 5 min

Článek byl publikován 18.10.2026 05:00

Obědy

18. 10. 2026

Přes nabídku nejrůznějších úžasných receptů jsem si k obědu udělala uhlířinu. Takže přesně to, co přenechal v Pupendu sochař Mára "bližnímu", kterého si přivedl domů a nebo to, co uvařila matka synovi ve filmu Kolja, když jí přijel do Úštěka navštívit. Usoudila jsem z toho, že to zřejmě bylo oblíbené jídlo Zdeňka Svěráka. A moje taky. Prostě takové jednoduché jídlo chudých a při jeho vaření jsem si vzpomínala na to, jak a co se vlastně u nás doma vařilo.

Maminka nebyla zrovna moc dobrá kuchařka, to ne, ale zato byla excelentní houbařka a taky "zavařovačka kompotů". Ta by snad "zavařila i šišky", jak taky pronesl děda ve filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny". Mívali jsme ve sklepě spoustu zavařených kompotů, hlavně hrušek, protože u domu, kde jsme bydleli, stála velikánská hrušeň a všichni nájemníci si mohli načesat hrušek, kolik chtěli. A my z nich měli úžasné, slaďoučké kompoty.

Oloupané půlky hrušek byly narovnané ve sklenicích se skleněným víčkem, podloženým červenou zavařovací gumičkou s půlkulatým "držátkem" za které se muselo zatáhnout, aby sklenice natáhla vzduch a dala se otevřít. Pamatuju si, že můj, tehdy ještě manžel - čekatel, byl z toho sklepního kompotového království úplně unešený a maminka mu ráda dala domů pro rodiče velikou tašku hruškových kompotů. Vyprávěl potom, jak doma vyndal tašku, přes noc v kufru auta krásně vychlazených kompotů a všichni, tedy jeho rodiče i on si vzali každý sklenici. Zatáhli za gumičku a velkou lžíci se do toho pustili. No pochutnali si, to jo, ale co pak? Bydleli v Podhoří v domě, kde mimo záchodu v bytě byl ještě jeden záchod na chodbě. Ale oni byli tři! Táta prý tedy popadl roličku papíru a odběhl nahoru za dům do lesíka do stráně 😀. A to byly hrušky, švestky by určitě byly ještě rychlejší...

Houby maminka nezavařovala, ty sušila a léta jsme od ní já i sestra dostávali na podzim třílitrovou sklenici nasušených hub.

Ale jak už jsem se zmínila, s vařením to u nás nebylo moc slavné. Bylo to taky asi proto, že oba rodiče i babička, která bydlela ve stejném domě, chodili do práce a tak se u nás většinou vařilo jen občas v sobotu a pravidelně v neděli.

Bydleli jsme ve vile, kterou zřejmě původně nechal pan továrník (kterého po únoru 1948 komunisti stejně jako všechny ostatní továrníky vyhnali) postavit pro vedoucí jednotlivých provozů přádelny. Vila stála hned vedle továrny a tam rodiče i babička pracovali. A jelikož to asi bylo výhodné, my se sestrou jsme si tam chodily pro obědy do závodní jídelny. Samozřejmě že s těmi třemi kastrůlky, důmyslně spojenými nosičem-držadlem. Do spodního jsme dostaly polívku, kdyby náhodou vytekla, tak aby to nebylo do toho druhého jídla. To nám daly kuchařky do prostředního kastrůlku a do horního přišla příloha - knedlíky, rýže nebo kolínka. Někdy bylo jídlo jen v tom druhém, třeba když byla bramborová kaše se sekanou a do horního kastrůlku jsme dostaly moučník, nebo míchaný kompot. Kdyby byly všechny kastrůlky plné, dal se moučník odnést i na obrácené pokličce toho horního. Pak už stačilo jen protáhnout uchama všech tří nádob to důmyslně vymyšlené držadlo a bez zbytečného houpání s kastrůlky si odnést oba obědy, můj i sestry domů. Jenomže, jako snad všechny děti, jsme kolikrát na to, co jsme si donesly, neměly vůbec chuť a hlavně ani čas. Radši jsme si doma namazaly chleba máslem a hořčicí nebo marmeládou a utíkaly s kamarádkama ven. A pak nás ohřátý oběd čekal k večeři a nebo nám maminka třeba udělala jen knedlíky s vajíčkem a zbytek skončil u slepic.

I v sobotu se oběd většinou nějak odbyl, buď tím, co zbylo z pátku, když byla volná sobota, nebo zase klasicky obědem ze závodky, když byla sobota ještě normálně pracovní. Odpoledne se pralo a topilo v koupelně, abychom se mohli všichni večer vykoupat a na velké vaření nebylo kdy. Ale sobotní večeři jsem milovala. Býval bramborák nebo bramborové placky-lokše a k tomu černé kafe z melty, někdy mamka usmažila lívanečky a melta k nim byla bílá, s mlékem.

Takže sváteční nedělní oběd bylo vlastně to jediné jídlo, o které se maminka v týdnu musela postarat. Mívali jsme dost často pečeného králíka z vlastního chovu, s knedlíkem a zelím, nebo řízky s bramborovou kaší, ptáčky nebo roštěnou na houbách s knedlíkem. Na víc si nějak nepamatuju. Že existuje svíčková, zelňačka, rajská, guláš a spoustu jiných, vlastně úplně obyčejných jídel, jsem objevila pochopitelně už v té závodce a později i ve školní jídelně, ale u nás doma ne. Babička nám občas dělávala uhlířinu a škubánky, všelijaké zeleninové polévky a taky pekla buchty nebo smažila boží milosti.

Doma mě nikdo do vaření nenutil a já se to tedy musela naučit, až když jsem se vdala. A nebylo to vůbec jednoduché, protože manžel byl od své maminky zvyklý na chutné a v pravidelných intervalech podávané domácí jídlo.

Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila... Když jsem poprvé udělala svíčkovou, můj manžel místo toho, aby tu snahu ocenil, pronesl něco, co si pamatuju dodnes.

"Ty víš, že mám rád svíčkovou, viď? Tak proč se mi jí snažíš znechutit?"

A tehdy jsem si řekla, že na tom nemůže být nic tak těžkého a že přece neskončím taky v závodce a na tehdy oblíbených polotovarech.

Už je to padesát let, co jsem se vdala a za tu dobu myslím, že už mě nějaká svíčková, ať už z hovězího , nebo i srnčí nebo kančí, nemůže rozházet. Ale stejně si ráda vzpomínám na dobu, kdy jídlo nebylo to nejdůležitější z celého dne i na ty bílé smaltované kastrůlky s černým proužkem dokola a na maminku, co místo vaření šla radši na houby...

Autor: Dana Straková

Reklama

Další články z i60.cz

Stres ničí tělo od hlavy až k patě. Rozhodit může srdce, oči, zuby i záda

Důchodkyně popsala, jaký problém má doopravdy se samoobslužnými pokladnami. Prý se kvůli nim cítí zastarale

Součástí našich životů se staly nejrůznější technologie. Poradit si s nimi musí také senioři, používají...

Můžu si zapálit?

„Iri, můžu si zapálit?“ Tenhle dotaz mi můj Petr pokládá tak jednou, maximálně dvakrát za rok. Naposledy...

Nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala po šedesátce

Své 60. narozeniny jsem oslavila v kruhu svých nejbližších i v zaměstnání. Tam jsem ale byla čím dál méně...

Podvodníci se vydávají za státní úředníky a lákají důchodce na vidinu peněz. Poradíme, jak jim nenaletět

Podvodníci vymýšlejí neustále nové a lepší finty, jak z důvěřivých lidí vytáhnout jejich úspory. Často jsou...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Obědy

Nepomohl ani Michal David, exministr propadl. Pět největších překvapení voleb

Překvapení ve StarDance: Radek Štěpánek končí! Druhý taneční večer se mu stal osudným

Syn Michaela Kocába se změnil k nepoznání. Abbasová musela přistoupit k radikálnímu řešení

Nechci ho ani vidět, zuřil Trpišovský po excesu Chorého. Parťáka odepsal i Holeš

Londýnem se prohnala smrtící vlna piva. Osm lidí zemřelo při jedné z nejpodivnějších katastrof historie