Je to další příběh výjimečného člověka, který pod tlakem souhlasil se spoluprací s StB. Dnes však tvrdí, že nespolupracoval. Jedná se o kněze, premonstráta a bývalého opata Želivského kláštera PhDr. ThLic. Jaroslava Jáchyma Šimka. Jak to tedy bylo?
„Oni si nás chtěli vzít na starost a zničit nás. No a to se jim nepovedlo,“ vyprávěl o svém kontaktu s komunistickou Státní bezpečností (StB) někdejší opat Želivského kláštera (2013–2022) Jáchym Jaroslav Šimek studentům z vlašimského gymnázia v rámci projektu Příběhy našich sousedů.
A zavzpomínal, jak zvládl dlouhý a konfliktní výslech: „Vytáhl jsem růženec a začal se před nimi nahlas modlit.“ Studentům se vylíčil jako farář, který statečně ustál tlak StB.
Jenže realita, aspoň podle archivních dokumentů StB, se jeví jinak. Jím podávaný heroický příběh opomíjí pravděpodobně jednu jeho dosti temnou stránku. Jáchym Jaroslav Šimek je registrovaným tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Mikeš, který podle dokumentů spolupracoval tři roky.
S estébáky se za tu dobu sešel více než šedesátkrát. Většinou za ním jezdili na faru, několik schůzek proběhlo i v konspiračním bytě ve Vlašimi. Přesto trvá na tom, že s StB nespolupracoval.
V pardubické polepšovně
Jáchym Jaroslav Šimek chtěl být farářem od dětství. Dům v Nížkově u Havlíčkova Brodu, kde žil s rodiči a mladší sestrou, stál těsně vedle kostela. Ten považoval za svůj druhý domov. Odmalička si stavěl v obývacím pokoji oltáře, hrál si, že slouží mši, a kázal.
Když rodinu potkalo neštěstí – komunisti jim znárodnili hospodářství – otec Josef se zhroutil. Zapálil vlastní dům a kravín. Tehdy třináctiletý Jáchym Jaroslav Šimek našel bezpečí u hospodyně na faře.
Sen stát se farářem se mu splnil. Vystudoval Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a v červenci 1977 ho kardinál František Tomášek v Katedrále svatého Víta na Pražském hradě vysvětil na kněze.
Státní bezpečnost se o Jáchyma Jaroslava Šimka začala zajímat na jaře 1979. Vykonával v Náchodě duchovní kaplanskou službu, tedy pomocníka faráře. Bylo mu 27 let. Náchodská StB na něj založila svazek prověřované osoby pod krycím názvem Mikeš.
[caption id="attachment_146031" align="alignleft" width="291"]
Jáchym Jaroslav Šimek jako kaplan v Náchodě. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Důvodem se staly jeho kontakty s bývalým náchodským kaplaneem Václavem Vackem. Toho StB považovala za – jak uvádí ve spise – „duchovního otce nábožensky založené skupiny mládeže“, která se schází v bytech, diskutuje o náboženských otázkách, zpívá, čte církevní materiály.
StB se domnívala, že jde o tajné schůzky členů laického apoštolátu, věřících, kteří chtějí víru dál šířit, což považovala za protistátní. Jáchyma Jaroslava Šimka podezírala, že se schůzek účastní, anebo je dokonce organizuje.
Brzy přišel trest. Z Náchoda, kde kostely praskaly ve švech, státní úřady mladého kněze přeložily do skomírající malé farnosti v Ostružnu na Jičínsku: „Byl tam krásný kostel, ale poloprázdný. Chodilo tam dvacet babiček,“ vysvětluje Jáchym Jaroslav Šimek. Pokusil se situaci změnit.
StB si k tomu zapsala, že svou modrou Škodovkou jezdí po okolí, navštěvuje rodiny, agituje pro náboženství, mladé lidi zve na faru na čaj, staré vozí svým autem na nákupy. „Byl jsem atypický kněz, mladý a mládež jsem měl kolem sebe,“ popisuje Jáchym Jaroslav Šimek pro Paměť národa.
„Pro komunisty byly moje aktivity nepříjemné. Měli za to, že je to potřeba zastavit.“
A státní moc mu znepříjemňovala život dál. Z Ostružna ho přeložili do Pardubic: „Říkali jsme tomu polepšovna. Dávali tam nepohodlné kněze,“ vypráví Jáchym Jaroslav Šimek. O zdejším faráři a kancléři diecéze Oldřichu Henychovi se říkalo, že je to „důstojník StB“. (Henych je v seznamech registrován jako tajný spolupracovník s krycím jménem Udalricus, pozn. red.) Kaplany, které míval dva, údajně ponižoval.
Právě Oldřich Henych mu jednoho dne oznámil, čeho se mladý kněz nejvíc bál: „Jaroslave, od zítřka už nemůžeš sloužit mše pro veřejnost, jen mše za zavřenými dveřmi.“ Znamenalo to, že mu úřady odebraly tzv. státní souhlas k duchovenské službě.
„Rozplakal jsem se,“ říká Jáchym Jaroslav Šimek a pokračuje: „Byl to darebák, ale měl docela měkké srdce. Nakonec jsem byl bez státního souhlasu asi jenom měsíc. Odebrali mi ho, ale hned mi ho zase vrátili. Bylo to takové týrání.“
Začalo to výslechem a hrdinským chováním
Zpočátku se Jáchym Jaroslav Šimek choval k pracovníkům StB sebevědomě. Vyžadoval písemné předvolání, citování zákona, na základě kterého byl předvolán. Ve svazku uloženém v Archivu bezpečnostních složek se dočítáme:
„Zaujímá odmítavý postoj k orgánům StB, na otázky odpovídá jiným směrem nebo vůbec ne.“
Nejdelší výslech, asi osmihodinový, zažil kvůli cestě do Polska. Jel tam autem se známým z Ostružna a celníci u nich objevili – ukrytý pod pedálem spojky – papír s adresami na kláštery a osoby v Polsku. Cestou zpět jim zabavili 12 náboženských knih a 61 fotek papeže.
Právě o tomto výslechu Jáchym Jaroslav Šimek vyprávěl studentům z vlašimského gymnázia v rámci Příběhů našich sousedů o tom, že ho zvládl jen díky víře, růženci a modlitbě. Pozdější schůzky s StB a fakt, že byl víc než tři roky registrován jako její tajný spolupracovník, před studenty zamlčel.
K cestě do Polska ho inspiroval porevoluční rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš: „V Náchodě jsem měl o prázdninách kázání pro děti. Přišel za mnou do sakristie a říkal, že mi dá kontakty lidí, u kterých seženu náboženskou literaturu.
Poslal mi je po mém spolužákovi z litoměřického semináře Zdeňku Kratochvílovi,“ vysvětluje Jáchym Jaroslav Šimek a překvapivě dodá poznámku, kterou reaguje na příběh Zdeňka Kratochvíla popsaný v Magazínu Paměti národa: „Byl to fízl non plus ultra. Sám se k tomu přiznal.“
Sám sebe ale jako „fízla non plus ultra“ nehodnotí. „Já jsem se k tomuhle nikdy nepropůjčil,“ říká. „A to, že mě takhle vedli – oni si dělali v mé přítomnosti, co chtěli. To byl jejich problém, můj ne.“
[caption id="attachment_146032" align="aligncenter" width="481"]
První mše, kterou Jáchym Jaroslav Šimek sloužil po vysvěcení v rodném Nížkově. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]
Podle StB chtěl být konečně farářem
Záznam o získání ke spolupráci sepsala Státní bezpečnost dne 18. října 1984 ve Vlašimi. Jáchym Jaroslav Šimek dostal krycí jméno Mikeš a souhlasil s pravidelným čtrnáctidenním stykem. Písemný závazek odmítl.
„Reagoval tak, že nic psát nebude, ale styku s námi se nevyhýbá.“
To si napsal do svazku kapitán Josef Velíšek a ve zprávě dodal: „Spolehlivost je dána obavou z odnětí státního souhlasu pro výkon funkce duchovního, neboť toto si zvolil jako životní poslání.“
Právě s tím, že se mladý kněz bojí o státní souhlas a je unaven častými změnami působiště, StB kalkulovala. A spolupracovník StB Oldřich Henych (Udalricus) přišel zároveň s nápadem, jak kromě biče Jáchymu Jaroslavu Šimkovi nabídnout také cukr.
Estébáci si poznamenali, že „Šimek před ním často hovoří o tom, že by chtěl jít na samostatné místo“ a „mrzí ho, že je stále jen kaplan, a ne farář“. Na spolupráci s StB kývl krátce poté, co se stal farářem v Keblově na Benešovsku.
Nic nepsal ani nepodepsal
StB si od něj slibovala, že bude donášet na duchovní římsko-katolické církve na Benešovsku a pomůže „rozkrývat činnost osob, které se angažují v nelegální církvi“. Konkrétně zmiňovala tajně vysvěceného biskupa Karla Otčenáška, jehož komunisté přes deset let věznili (1951–1962) a biskupského úřadu se mohl ujmout až po roce 1989.
Z jeho svazku agenta StB vyčteme, že se s estébáky sešel v roce 1984 celkem 24krát, v roce 1985 proběhlo 20 schůzek a v roce 1986 bylo schůzek 19. Písemné zprávy psát odmítal, jak ale plyne ze svazku, sepsali estébáci podle jeho vyprávění celkem 23 zpráv. Jáchym Jaroslav Šimek dnes říká, že si už nepamatuje, o čem s estébáky mluvil a co ve zmíněných zprávách bylo.
Jáchym Jaroslav Šimek nepopírá, že se s estébáky scházel a chodil za nimi i do konspiračního bytu. Souhlasí i s tím, že ve svazku uvedený počet schůzek by mohl odpovídat realitě. „Ano, vedli mě jako spolupracovníka, dokonce mi dali jméno Mikeš,“ říká.
„Ale nikdy jsem s nimi nespolupracoval. Na tom trvám, nikdy jsem jim nic na nikoho neřekl. A nakonec ti lidi, kteří mě znají, se kterými jsem spolupracoval, mě znají jako solidního člověka, ne jako nějakého udavače,“ vysvětluje Jáchym Jaroslav Šimek na nahrávce pro Paměť národa.
Jeho svazek neobsahuje jím podávané zprávy kromě jediné, a to z podzimu 1986: „Pramen při schůzce sdělil, že náhle zemřel generální vikář pražské diecéze ThDr. František Vaněk,“ píše se v ní. „Na jeho místo bude údajně dosazen personální náměstek arcibiskupství kanovník Jan Lebeda, který je v dobrém kontaktu s kardinálem Tomáškem.“
O dalších zprávách se ze svazku agenta Mikeše alias faráře Šimka dozvíme jen to, že „byly využity jako informace po linii Římskokatolické církve“ nebo „při prověrce osob“, konkrétně je uváděn farář z obce Netvořice Jan Lukáš, kterého se StB pokusila získat ke spolupráci, neúspěšně, a policistům podle všeho nepomohly ani zprávy od Jáchyma Jaroslava Šimka.
„My vám to připomeneme,“ vyhrožovala StB
V létě 1987 navštívil Jáchym Jaroslav Šimek Vatikán a StB si následně stěžovala na změnu jeho chování:
„Je ochoten vejít pouze ve zdvořilostní styk. Porušil konspiraci, informoval okresního církevního tajemníka o návštěvách pracovníků StB a uvedl, že ho deprimují.“
Jáchym Jaroslav Šimek o tomto období vypráví pro Paměť národa, že na cestu do Vatikánu dostal „úkoly od doktora Zvěřiny a doktora Mádra“. Důvěřovali mu, protože se podílel na činnosti tajné tiskárny a tajné výuce teologů.
Tyto významné, respektované osobnosti podzemní církve, kněží a bývalí političtí vězni z 50. let Josef Zvěřina (jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty) a Oto Mádr (podílel se na přípravě tajně svěcených kněží a na organizaci bytových teologických seminářů, signatář Charty 77) po něm prý chtěli, aby se sešel s Jaroslavem Václavem Polcem, který později vedl pražskou teologickou fakultu a s dalšími lidmi, a předal jim od nich informace.
„Naučil jsem se to nazpaměť a za hranicemi jsem si to rychle napsal na papír, bylo toho tak půl stránky v bodech. O co konkrétně šlo si ale dnes už nepamatuji.“
Estébákům ale o této misi pro Josefa Zvěřinu a Oto Mádra neřekl, i když na něj tlačili. Jáchym Jaroslav Šimek se domnívá, že měli informace od nějakého jiného tajného spolupracovníka. „Estébáci mi říkali, my víme, že jste byl ještě někde jinde. Až příště přijdeme, tak vám to připomeneme a vy si vzpomenete,“ vypráví a dodává, že ho tenhle tlak přiměl k odporu: „To už jsem nevydržel a vyrazil jsem je. Řekl jsem – a teď jedu na kněžskou konferenci do Benešova a tam to všem farářům řeknu, jak mě otravujete.“ Nakonec se svěřil jen okresnímu církevnímu tajemníkovi a ten mu veřejné vystoupení rozmluvil.
Začátkem roku 1988 si StB poznamenala, že spolupráce s Jáchymem Jaroslavem Šimkem přestává dávat smysl: „Při schůzkách projevoval nezájem, neinformoval o situaci v Římskokatolické církvi ani o zájmových osobách.“
„Sdělil, že na další spolupráci nemá zájem z důvodů vlastního svědomí.“
Na konci roku 1988 spolupráce s Mikešem končí závěrečným hodnocením: „Jím předané zprávy se týkaly převážně konání oficiálních církevních akcí. Na jejich základě nedošlo k realizaci osob a nebyly dosaženy ani žádné jiné výsledky. Během spolupráce neobdržel žádnou odměnu.“
[caption id="attachment_146033" align="aligncenter" width="575"]
Tým Gymnázia Vlašim během natáčení rozhovoru s Jáchymem Jaroslavem Šimkem, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Byl jsem kurva, konec, zvonec
O spolupráci Jáchyma Jaroslava Šimka s StB se poprvé veřejně mluvilo na začátku 90. let, kdy chtěl vstoupit do řeholního řádu premonstrátů. Pro část řádové komunity představovala jeho minulost problém, ale tehdejší oblíbený opat, bývalý politický vězeň z 50. let Bohumil Vít Tajovský, ho do řádu přijal.
Oslovili jsme jednoho z premonstrátů Jakuba Jana Meda, který zná Jáchyma Jaroslava Šimka od mládí. Na spolupráci se ho v době, kdy se o ní mluvilo, zeptal: „Říkal, že to tam nasmažili vyšetřovatelé StB bez jeho vědomí, aby se mu pomstili za jeho vzdornost,“ říká premonstrát Jakub Jan Med.
Jáchym Jaroslav Šimek by měl podle něj udělat krok, „kterému my křesťané říkáme pokání“. „Byl tam kontakt s StB, to si nese s sebou,“ míní Jakub Jan Med. „Lepší by bylo udat se – je mi to líto, byl jsem kurva, konec, zvonec.“
„Já jsem ale nikdy žádná kurva nebyl. A nikdy jsem nikomu neublížil.“
Tak reaguje Jáchym Jaroslav Šimek na slova svého řádového bratra. Když je konfrontován se svým svazkem tajného spolupracovníka, připouští: „Když to takhle chtěli, tak jsem prostě rezolutně neprotestoval...“
Během rozhovoru Jáchym Jaroslav Šimek neustále opakuje, že s StB nespolupracoval. Kdo je podle něj tedy tajný spolupracovník? „Podle mě je spolupracovníkem ten, kdo se snaží druhým lidem ubližovat, škodit,“ přibližuje. „Když dejme tomu slídí a čmuchá, co se kde děje, už aby to šel hlásit.“
Faktem je, že Jáchym Jaroslav Šimek byl v těžké situaci. Estébáci ho stále vydírali hrozbou, že když se s nimi nebude scházet, přijde o státní souhlas k duchovenské službě. Z rozhovoru s ním i z jeho svazku zároveň vyplývá, že se opravdu snažil, aby nikomu neuškodil. A že důležité věci o aktivitách osobností podzemní církve Josefa Zvěřiny a Oto Mádra, se kterými byl v kontaktu, neprozradil.
Radek Schovánek, badatel, který se dlouhodobě věnuje praktikám Státní bezpečnosti, ale namítá: „Tajným spolupracovníkem StB nebyl jenom ten, kdo aktivně slídil a udával, ale i ten, kdo byl vydírán, ale přijímal od StB úkoly, které plnil a tajně se scházel s jejími příslušníky.“
A připomíná postřeh Ivana Martina Jirouse: „S StB se nedají hrát šachy, protože má neznámý počet figur na neznámém počtu polí.“ Agent podle Radka Schovánka nikdy nemůže vědět, která – z jeho pohledu nepatrná – zpráva pomůže tajné policii poskládat hledaný obraz.
Autorka textu Hana Čápová působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
