Příběhy slavných filmových propadáků utvářejí fascinující kroniku často přelomových a smělých děl, která posouvala možnosti filmového jazyka, leč v kinech jim v době uvedení málokdo rozuměl, respektive jim vůbec naslouchal. Právě si připomínáme dvacet let od premiéry dystopické sci-fi Potomci lidí (Children of Men) od Alfonsa Cuaróna, která v září 2006 finančně zkolabovala podobně jako lidstvo, jež se v adaptaci románu spisovatelky P. D. James potýká s apokalyptickou neplodností. Snímek natáčený v částečně dokumentárním, z trikového hlediska bezešvém a povětšinou ponurém stylu je ale dnes považovaný za jeden z nejlepších ve svých promíchaných žánrech. A to především díky „subjektivně objektivní“ kameře Emmanuela Lubezkiho a několika dlouhým záběrům, které se vyučují na filmových školách.
Filmová řeč je navzdory relativnímu mládí audiovizuálního média velmi rozmanitá. Hlavním předělem přitom zůstává, snad vedle nástupu digitálních počítačových efektů, nástup zvuku ve druhé polovině 20. let minulého století. Pro mexického režiséra Alfonse Cuaróna, jenž se i za hranicemi své vlasti proslavil domácími, ale i koprodukčními filmy Malá princezna, Velké naděje a především Mexická jízda, byl tento technologický pokrok paradoxně zásadní devalvací filmové formy, zejména jejího narativního principu. „Věřím v detail. Je stejně důležitý jako slova. Nezapomínejme, že kino bylo kdysi němé! Když přišel zvuk, kinematografie se podle mě vrátila o deset let zpátky a začala se soustředit na herce, kteří vyprávějí příběhy, místo na kinematografii, která příběhy vypráví sama. Myslím, že narativ je jedem kinematografie. Nesnáším, když je kinematografie rukojmím příběhu. Nevadí mi ale, když je příběh rukojmím kinematografie. Věřím v sílu kinematografie.“
Budoucnost o současnosti
V tom si velký obdivovatel němého filmu Východ slunce (1927) či švýcarského experimentu Jonáš z roku 1976, význačných svými dlouhými záběrovými sekvencemi, vždy notoval s odvěkým parťákem, dnes tříoscarovým kameramanem Emmanuelem „Chivem“ Lubezkim. Jejich společné vizuální vyjadřování se nikdy tolik nespoléhalo na mluvené slovo, kontext naopak často vyvěral z prostředí, které zase informovalo o tématu a jeho konotacích. Patrné to je ve zmíněné Mexické jízdě, která se žánrově vztahuje k road movie a jejíž dva dospívající hrdinové na cestě se starší ženou získávají sexuální, ale také spirituální zkušenost.
Také Potomky lidí, londýnskou dystopii z roku 2027, v níž se už dvě dekády nenarodilo žádné dítě a civilizace mimo britské ostrovy se zhroutila, Cuarón považoval za road movie, byť méně prosluněnou a poněkud orwellovštější či kafkovštější. Hlavní hrdina Theo (Clive Owen), úředník ze světa na bizarní motivy chudšího, ale náladou takřka nerozeznatelného od 12 opic Terryho Gilliama, musí eskortovat do možná jen vysněného útočiště zázračně těhotnou Kee (Clare-Hope Ashitey). Na paty mu přitom šlape aktivistická, respektive teroristická skupina Fishes, která obalamutila jeho bývalou partnerku Julian (Julianne Moore), a nebezpečí představuje zejména nucený přechod přes imigrantský tábor, v jehož okolí probíhají brutální vládní čistky.

Cuaróna s projektem oslovili už roku 2001, kdy vyšla Mexická jízda a kdy také s Timem Sextonem napsal scénář, ačkoli sám režisér si knižní předlohu nepřečetl. Měl ostatně vlastní představu o výrazně pozměněném příběhu, a to nejen na základě svých konceptuálních preferencí, nýbrž i s ohledem na dění ve světě v přítomném okamžiku, který byl pro tuto futuristickou sci-fi nesmírně důležitý. „…samozřejmě, že při psaní toho filmu sehrály zásadní roli události z 11. září,“ zmínil Cuarón útok na Světové obchodní centrum v New Yorku. „Právě kvůli nim pro mě bylo důležité zasadit film spíš do 21. než do 20. století, protože svět, jak jsme ho znali, se od té doby výrazně změnil.“
Nešlo ale o změnu čerpající ze sci-fi elementů, jimž se režisér snažil naopak vyhýbat jako čert kříži. „Když začnete s umělci mluvit o filmu zasazeném do budoucnosti, všichni se obvykle trochu nadchnou a začnou přemýšlet ve stylu Blade Runnera. Ten film miluju, ale tohle měl být anti-Blade Runner,“ použil Cuarón slavné přirovnání, za nímž si v průběhu letitých příprav zatvrzele stál. „Bylo to těžké, protože přicházeli lidé s úžasnými koncepty a bujnou představivostí a navrhovali nejrůznější šílenosti. Já ale v tomhle díle nechtěl představivost, chtěl jsem odkazy na realitu. Chtěl jsem budoucnost, která divákovi automaticky neřekne, že sleduje budoucnost. Na to měl přijít sám. Třeba auta pocházejí z budoucnosti, ale vypadají skoro normálně a rozdíly mezi nimi je těžké na první pohled odhalit.“ Jeho budoucnost je každým coulem o současnosti a pro příběh není emblematická samotná neplodnost, jejímž vysvětlováním se režisér nezabývá. „Tím byste se dostali na půdu sci-fi a pro mě není neplodnost ničím jiným než metaforou ztráty naděje a úcty k životu. Odvedlo by to pozornost od toho nejdůležitějšího, o čem jsme chtěli mluvit: o současnosti.“
Dokument z prvky dystopie
Cuarón si také proto vážil jiné pracovní nabídky, kterou přijal ještě před produkcí Potomků lidí. V Londýně dostal možnost natočit Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, což mu jednak zpřístupnilo nákladnou studiovou továrnu, jednak poskytlo vzácné znalosti o britské sociální realitě. A také mu přivedlo před kamery Clivea Owena, jenž se podle něj v té době stával významným hereckým lídrem, ale pořád byl víc hercem nežli hvězdou. „Je to jedna z těch věcí, za které jsem vlastně rád, že se staly právě takhle. Protože díky tomu jsem dostal úžasnou příležitost pracovat s Clivem Owenem. A zároveň jsem předtím díky tomu mohl natočit Harryho Pottera, což mi umožnilo strávit dva roky prací v Británii, v Londýně, a poznat společenskou dynamiku britské mentality, která byla pro snímek důležitá. Teprve díky tomu jsem si uvědomil, jak moc chybná byla naše představa o realitě Británie.“
Zatímco Owen přispěl svou oficiálně nekreditovanou troškou ke scénáři, Cuarón došel k plnému porozumění, proč film vlastně nemůže točit jinde než na ostrovech. „Bylo by velmi těžké, především po vizuální stránce, zasadit tenhle snímek do Ameriky. Už jen proto, že jedním ze základních předpokladů filmu je, že se svět rozpadl a Anglie je ostrov, který se od zbytku světa izoloval a funguje v rámci velmi regresivní demokracie. To byste v Americe prostě předstírat nemohli.“ Režisér, jenž měl podle svých slov „velmi střízlivý pohled na současnost, avšak nadějeplný výhled do budoucna“, přitom netušil, jak moc se od „předstírání“ posune bezmála k dokumentu, kde sci-fi námět z hlavy P. D. James pouze aktivizuje různé náboženské a politické symboliky v krajině plné terorismu, zoufalství a protimigrantských nařízení.
Krátce před začátkem produkce v Londýně došlo k bombovým útokům, což děsivě zvýšilo relevanci zejména šokující úvodní scény, filmované jen měsíc a půl po reálném smrtícím incidentu. Vymyšlený příběh, který dle režiséra „vychází z pozorování toho, v jakém stavu se svět nachází,“ dostal pouhé čtyři roky po 11. září další koňskou dávku bezútěšné autenticity. Cuarón ale obecně cílil spíše na dva „největší problémy naší doby,“ jakými podle něj jsou životní prostředí a migrace. K této rešerši měl rovněž spoustu aktuálních podnětů, ale vzhledem k futuristickému zasazení a sci-fi námětu potřeboval také rekonstruovat celý společenský kontext. „Abychom to dokázali, museli jsme si představit, co se mezi současností a rokem 2027 mohlo stát. Museli jsme vytvořit určitý filozofický a společenský rámec. Něco jsme si nastudovali a sledovali také myšlenky lidí, s nimiž jsem názorově na jedné vlně. Četli jsme například Slavoje Žižeka. Chtěl jsem, aby film nabídl vyhrocenou podobu toho, co dnes považuji za realitu.“
Bitva o Anglii v dlouhých záběrech
Přestože Potomci lidí jsou mimo jiné tím dílem, v němž Michael Caine ztvárňuje zhuleného „starého Johna Lennona“ filozofujícího o víře a náhodě, Cuarón následoval primárně naturalismus. K tomu mu kromě výše zmíněného napomáhala i znalost kanonických děl, z nichž zvláštní důležitost připisoval Bitvě o Alžír z roku 1966. „Právě tenhle snímek jsem ukázal Clivu Owenovi. Podíval se na něj a řekl, že našemu scénáři, který tehdy ještě nebyl hotový, úplně nerozumí, ale že do toho jde. Na Bitvě o Alžír je úžasná především rekonstrukce společnosti. Je neuvěřitelně pečlivá a její pocit reality je naprosto jedinečný. Pamatuju si, že když jsem ji viděl poprvé, odmítal jsem věřit, že si tvůrci vymysleli úplně všechno,“ pochválil zpola dokumentární počin, který jako svůj formativní citoval třeba i George Miller.
Společenská patologie v extrémních podmínkách, kdy „vnitřní“ společnost kolabuje během kulturních válek, se měla promítnout také do dynamického stylu. Lubezkiho kamera se stala komentátorem a objektivním kukátkem, kterým divák nahlíží na pečlivě aranžovaný svět s odstupem, a současně velmi subjektivním nástrojem, který nás do útěkářského chaosu ze špinavých ulic a občas i z interiérů ujíždějících vozů nevybíravě vtahuje. Tvůrci se inspirovali zmíněným Jonášem a snad i sovětskou klasikou Jdi a dívej se, v nichž se kamera pohybuje nezávisle na standardních nárocích mezinárodního mainstreamu. Aby se vyhnuli častému střihu mezi záběry, natočili značnou část filmu v dlouhých nepřerušovaných záběrech, které se ve střižně zkracovaly buď kvůli rytmu, nebo z dramatických důvodů. „Počin jsme natáčeli v dlouhých záběrech, aby diváci měli pocit, že jsou přímo uvnitř dění,“ shrnul to Lubezki, jenž nemá rád zavedený analytický střih plný detailů na herecké tváře, protože „všechny filmy kvůli němu vypadají stejně.“
Tvůrci se tak pustili do náročných, na první pohled skoro nediváckých hrátek se světlem, rámováním a celkovou choreografií. Za prvé bylo nutné nepořizovat „konvenční krásné obrazy“ a zacházet výlučně s přirozenými zdroji světla, a to i za cenu toho, že se občas sáhne do scénáře – tak jako ve scéně napínavého úniku z farmy, která se měla odehrát v noci, ale Lubezki si vynutil natáčení za úsvitu. Jeho ruční kamera se přitom často chová jako „třetí osoba“ zkoumající mizanscénu v odstupu od protagonisty, jenž si ostatně nežádá pozornost jako hollywoodský spasitel – Theo je naopak typický „everyman“ jednající pudově a potácející se kulisami, mezi nimiž se naše zraky stáčí k mnoha podnětům naráz. To platí i pro slavnou sekvenci s přepadením jedoucího auta, kterou strávíme uvnitř, ale kamera po zastavení „vystoupí“ a poté se za odjíždějícím vozem strnule dívá (načež se neočekávaně přerámuje na dvě zabitá těla, jimž pomyslně vzdá úctu několika sekundami ticha).
Vrcholným příkladem záběru-sekvence je ovšem závěrečné šestiminutové bloudění válečnou vřavou, které se bez jediné klapky chystalo skoro dva týdny. „Kolik záběrů jsme na to vlastně měli? Po nějakých deseti dnech příprav jsme to jedno odpoledne zkusili, ale velmi rychle jsme to pokazili. Následující ráno bylo poslední, které jsme na to měli. Sedm minut po začátku záběru kameraman uklouzl a upadl. A pak, na poslední chvíli, když už světlo mizelo a slunce začínalo zapadat, se nám ten záběr konečně podařilo natočit,“ vrátil se Cuarón k ohromující jednozáběrovce, kdy objektiv na nějakou dobu potřísní umělá krev.
To přitom vůbec nebylo v plánu: „Když jsme dorazili k autobusu, kamera vjede dovnitř a krev potřísní objektiv. Na svém malém monitoru pozoruji, že přes ni vůbec nic nevidím. Zakřičím ‚Střih!‘, ale ve stejnou chvíli dojde k explozi, takže mě nikdo neslyší. A já tak mám čas si říct: ‚Musím jet až do konce.‘ Tak jsme pokračovali. Když jsme to konečně střihli, Lubezki začal jako blázen tancovat. A já na něj: ‚Ne, nevyšlo to! Je tam krev!‘ Chivo se na mě otočil a povídá: ‚Ty hlupáku! To byl zázrak! Krev patří sem, ne k Julianne Moore!‘“ Tvůrci totiž tento efekt původně plánovali pro zmíněné přepadení auta.

Krev na objektivu, která postupem času zmizí, současně vyjevuje nezbytné trikové zásahy. Sekvence ve skutečnosti nevznikla na jediný zátah, nýbrž ji složili dohromady z více záběrů s pomocí postprodukčního bezešvého kouzlení trikařů. Potomci lidí jsou ostatně vzácným příkladem sci-fi, v níž na sebe i ty nejdůmyslnější efekty nepřitahují žádnou pozornost a – slovy Cuaróna – jsou zcela rukojmími kinematografie. A právě tento vizuální dojem zajišťuje filmu nadčasovost. Zvlášť v éře, kdy Cuarón vyhrál dva režijní Oscary za dlouhozáběrové (byť tematicky zcela odlišné) skvosty Gravitace a Roma a kdy Lubezki zdánlivě úplné propojení času a prostoru dále piloval v oscarových zářezech mexického kolegy Alejandra Gonzáleze Iñárritua Birdman a Revenant. Dlouhé záběry, jež si často neodpouští ani Steven Spielberg, dnes vstupují do popkulturní debaty jako základní estetický a vyjadřovací prostředek hraného filmu, který zvládne současně zvýšit pohlcení do diegeze i poukázat na samotnou mechaniku svého procesu (patrné to je v loňských seriálech Studio a Adolescent). Málokde jsou přitom tak funkční jako v Potomcích lidí, ačkoli ti s nimi zdaleka nepřišli jako první.
Propadák s přeživším stylem i tématem?
Snímek měl světovou premiéru v září 2006 na festivalu v Benátkách, kde okamžitě sklízel nadšené ohlasy – řada prestižních kritiků ho posléze dala na své seznamy nejlepších filmů roku. V USA Potomci lidí startovali 22. prosince v omezeném počtu 16 kinosálů, načež v průběhu dalších dvou týdnů expandovali až do patnácti stovek kin. Měli ovšem matnou propagaci a vánočnímu období zrovna dominovala přístupná Noc v muzeu. Noční hlídač Ben Stiller, jemuž pod rukama ožívají různorodé exponáty v newyorském muzeu, vytáhl z kapes diváků celkem 579 milionů dolarů. A Cuarónovi zbyly jen oči pro pláč, neboť jeho osobité sci-fi dílo vytěžilo z kin jen 69 milionů – tedy o trochu méně, než kolik činil rozpočet.

Jizvy se zhojily díky dobrým prodejům na domácích nosičích a film především získal pověst autorského blockbusteru pro cinefily, což posvěcují různé žebříčky o nejlepší žánrová díla nebo obecně o nejlepší filmy tohoto století. V takovém loňském hlasování The New York Times se Potomci lidí umístili na 13. místě, Entertainment Weekly je zase už dříve jmenoval čtvrtým nejlepším thrillerem historie: „Precizní chaos jeho provedení – zejména pečlivě choreografované akční sekvence natočené v dlouhých záběrech a špinavý výtvarný design – zajišťuje, že vás Potomci lidí sevřou od začátku až do konce. Je to mrazivě krásný příběh o střípcích naděje ve společnosti, která se rozpadá,“ napsala tehdy redakce.
Po dvaceti letech od neslavné premiéry se k filmu znovu vrátil také Cuarón, podle něhož nezestárl zejména tematicky. „Ale pro mě bylo při jeho natáčení nakonec zajímavější – vedle společensko-politického rozměru – právě to dilema. Ve filmu zazní věta: ‚Všechno je mýtický souboj mezi vírou a náhodou.‘ Co všechno můžeme udělat? A nakolik můžeme jednoduše zůstat stranou? Myslím, že s tímhle lidé zápasí každý den. Zvlášť v těžkých dobách začnete sami sebe víc zpochybňovat a klást si otázky právě v těchto věcech,“ prohlásil režisér, jenž se domnívá, že lidstvo především nemá čas se zastavit a zamyslet se nad sebou.
„Myslím, že dnes má každý poměrně dobrý přehled o tom, co se ve světě děje,“ zamýšlí se Cuarón nejen nad současnou Británií. „Není to ale nutně znalost, spíš informace. Svět vám neustále leze přímo do obličeje. Lidé na to reagují. Vidíte to na sociálních sítích. Něco je rozčílí, tak napíšou sáhodlouhý komentář, v němž vysvětlí svůj postoj a všechno kolem, pak ale trochu poscrollují a najednou je zaujmou třeba boty, které si chtějí koupit. Všechno se to odehrává šílenou rychlostí, aniž by mezi jednotlivými podněty zbyl čas se nad nimi vůbec zamyslet.“ Pomohli vám v tomto směru Potomci lidí, nebo je považujete hlavně za skvěle zvládnutou prezentaci kameramanských a inscenačních schopností bez úderného příběhu a se zjevnými symboly?
Potřebujete-li si film připomenout, najdete ho v nabídce streamovací služby HBO Max.
Zdroje: Kinobox, American Cinematographer, Variety, Time Out, ComingSoon, Entertainment Weekly, Vulture, Empire