„Za tmavých bouřlivých nocí, zvláště drsných a mlhavých na podzim, když vichřice skřípavými větrnými korouhvičkami na střechách na všechny strany točí a těžké krůpěje dešťové v drnčící okna bijí, často slyšeti a viděti jest o půlnoční hodině příšerný zjev. Širák s vlajícím pérem na hlavě, zpod něhož oči jako dvě ohnivé koule září. Tělo ve vlajícím plášti, v pravici meč. Vraníkovi z nozder oheň sálá, cválá ulicemi jihlavskými a po valech a náspech švédských. To je švédský plukovník Samuel Öesterling, jenž z trestu za spáchané zločiny v pevnosti Jihlavě v hrobě pokoje nemá a musí dodnes noční dobou Jihlavu objížděti.“ Tak popsal zjevení v příběhu Ohnivý Švejda literát a vydavatel z Jihlavska Alois Josef Pátek někdy kolem roku 1900.
Kroniky potvrzují, že na samotném konci třicetileté války dobyli Švédové Jihlavu dílem náhody a neschopností Jihlavanů domluvit se na obraně. Ponechali spuštěný padací most u nestřežené Špitálské brány a švédské vojsko 13. března roku 1645 obsadilo město bez ztráty jediného muže.
„Švédská posádka hned v prvních dnech pobořila, co se dalo na předměstích, aby tam nepříteli nezůstal jediný opěrný bod. Z Jihlavy podnikali výpady do blízkého i vzdáleného okolí. Znamenaly smrt pro ty, kdo se jim postavili do cesty a oheň a zkázu všemu, co bylo možno tak či onak nějak zničit,“ popsal jihlavský historik František Hoffmann.
„Samotní Jihlavané potvrdili, že kvetoucí město a kamennou pevnost Jihlavu nezničily ani husitské bouře, ani pohromy pobělohorské, ani mor v roce 1625 tak, jako o švédském obléhání zlosyn a vrah, švédský plukovník Samuel Öesterling,“ zmiňuje v knize Pověsti z Jihlavy a okolí A. J. Pátek.
Hned zpočátku okupace Švédové připravili měšťany o všechna děla a o padesát tun střelného prachu. Pobrali lidem všechny koně, měšťanům a zvláště duchovním víno a pivo ze sklepů a po domech všechno, co se jim líbilo včetně peněz a šperků. Město muselo zaplatit 50 tisíc tolarů a 30 tisíc rolí sukna. Švédové se v Jihlavě usadili na více než dva roky. „Jihlavané bezmocně přihlíželi, jak jim je ničen dům po domu, loupeny cenné věci a posléze byli obíráni o poslední nejnutnější životní potřeby,“ popsal dílo zkázy historik Hoffmann. Netrvalo dlouho a Jihlavané hladověli. Nezvonily kostelní zvony a Švédové vyháněli na opravy rozstřílených hradeb i ženy, desetileté děti i nemohoucí starce. „V listopadu příkaz Öesterlingův, že každý měšťan musí odevzdat plášť, kabátec a pár kalhot, nevzbudil již odpor, nýbrž jen bědný, bezmocný nářek,“ připomněl historik.
Jihlavský kronikář Rockh popisuje, že všichni měšťané, i radní osoby se svými ženami, dětmi, čeledí, ale i starci a panny a všechno, co mohlo jen trochu pracovat, byli nahánění na opevňovací práce s takovou ďábelskou tyranií, že nikdo nezůstal doma. Na hradbách za křiku dozorců dostávali bití a rány holí.
Do všech těch hrůz ale vstupuje příslib lepších časů z pera Aloise Josefa Pátka o dívce, která zachránila město. Odvážná panna, jíž Švédové zabili tatínka, za tmavé noci vyslechla tajně hovor švédských vojáků. Bavili se v nejčernější noci u strážného ohně na hradbách o tom, že jejich plukovník je nezranitelný a že ho může zabít jen skleněná koule. „Öesterling bez ublížení chytá kulky nepřátelské do rukou a hořící prach beze škody ze sebe setřásá a prosbám Jihlavanů se jen vysmívá, jelikož je nezranitelný a nepřemožitelný,“ tak spolu Švédové rozprávěli na hlídce.
Pověst líčí smrt tyrana následovně: „Tu zasyčelo náhle vzduchem, v očích jeho se zatmělo, s bolestným výkřikem chytil se za prsa a skácel se na zemi hrdý tento švédský vůdce po ráně skleněnou koulí. Když ještě zápasil se smrtí, zjevila se mu truchlející panna a pevným hlasem mu pravila: Nevinná dcera krvavě pomstila nezaslouženou smrt otcovu na tobě, ohavo, a osvobodila také zároveň Jihlavu od tyrana a od Švédů.“
Plukovník Öesterling byl podle tehdejšího jihlavského kronikáře Rockha sám ďábel v přestrojení, jenž Jihlavany posílal na smrt, mučil a obíral o poslední sousto i oděv. „Žádal o balík granátů, aby je mohl házet na císařské. A právě když se chtěl trochu otočit a sáhnout po granátech, hle, byl zasažen malou nahodilou kulkou ze strany skrze játra a slezinu, takže padl jako pytel. Stalo se to 30. listopadu 1647. Potom žil ještě pět hodin a ve dvě hodiny po půlnoci zemřel,“ popsal poslední chvilky „Ohnivého Švejdy“ historik Hoffmann.
Ovšem nebýt náhody, mohl plukovník Öesterling trýznit Jihlavany ještě dlouhé měsíce. „Pokud se týče zásob měšťanů, vydrží mi až do února,“ napsal v říjnu 1647 z Jihlavy švédskému generálovi. List je s dalšími uložen ve švédském státním archivu ve Stockholmu.