Hned první týden července jsem strávila s mnoha občany naší vesnice v Německu v družební obci. Jezdíme sem velice často, máme tu mnoho přátel, kteří pro nás vždy připraví zajímavý program. I letos to byly pěkné dny. Pro mne velice zajímavou součástí této návštěvy byl hromadný výlet do Lipska. Toto dlouho svobodné město má zajímavou historii. S tou nás seznámil plavčík - průvodce na lodi, kterou jsme projížděli Lipskem pro řece Elster. Během plavby nám byly ukazovány zajímavé stavby hodně spojené s textilním průmyslem, který toto kdysi velmi bohaté město rozvíjelo. Dnes jsou původní textilní továrny a prostory s nimi spojené přebudovány na luxusní rezidence, bydlí zde velmi movití občané, ale také jsou tu různá fitcentra, tělocvičny, restaurace, školy apod.
V samotném centru Lipska jsme samozřejmě navštívili kostel sv. Tomáše, gotický chrám stojící na základech románské stavby, který proslul zejména působením Johanna Sebastiana Bacha. Tento huební génius v Lipsku působil jako varhaník a sbormistr, skladatel a hudebník. Zkomponoval více než 300 skladeb, hrál na varhany ve dvou zdejších kostelích, založil a dlouhá léta vedl známý a dodnes působící chlapecký sbor - a ještě se stihl i dvakrát oženit a zplodit neuvěřitelných 20 dětí. Naprostá většina z nich ale zemřela v dětském věku - jejich jména a data krátkého života jsou v tomto kostele vypsána a je to smutné čtení.
Samozřejmě jsme zavítali i na místo spojené s dalším velikánem - Auersbachův sklep, čili vinárna - restaurace, kde Johann Wolfgang Goethe z velké části napsal svého Fausta. Restaurace dnes působí hodně nóbl, u vchodu ji zdobí spisovatelova socha.
Lipsko rozhodně má co nabídnout - a na náměstí mají výbornou ledovou kávu i zmrzlinové poháry.
Naši němečtí přátelé pro nás měli ještě další překvapení - následující den jsme už v úzkém kruhu přátel jeli do sanatoria Beelitz. Toto místo bylo kdysi luxusním plicním sanatoriem pro bohaté lidi, v léčebnách připominajících paláce uprostřed krásné přírody se zde léčila tuberkulóza. V době I. světové války sloužily zdejší prostory jako lazaret pro raněné vojáky - jedním z pacientů tady byl i pozdější tyran Adolf Hitler. Po II. světové válce se tu usadili ruští vojáci a sanatorium začalo pomalu chátrat. Zajímavostí je, že se sem po pádu režimu uchýlil Erich Honecker.
Dnes jsou polorozpadlé budovy součástí muzea, je možno mezi nimi procházet, nebo je sledovat shora ze stezky stromů. Každopádně má toto místo neobvyklou, částečně až pochmurnou atmosféru.
Lipsko. Obě fotografie: Pixabay
Další dny v Německu jsme strávili jako obvykle společnými aktivitami, konala se i sportovní utkání a večerní posezení u dobrého jídla a pití.
Po poklidných dnech doma s manželem jsme poslední dny července a první dny sprna strávili v Polsku u moře. Máme tradici každoroční společné rodinné dovolené s dospělými dětmi a jejich rodinami a tentokrát jsme jeli do lázeňského městečka Miedzyzdroje v Polsku. Část výpravy jela autem, já a manžel s vnuky - osmiletým a čtyřletým - jsme jeli vlakem. Pro kluky to bylo dobrodružství, cesty vlakem milují. Protože je cesta z Ostravy k moři v Polsku přece jen dost dlouhá, cestu tam i zpět jsme přerušili a jednu noc strávili v Poznani (tam) a ve Štětíně (zpět).
A tak jsme byli spolu, chodili po pláži, jedli v restauracích a kavárnách, popíjeli dobré nápoje, užívali hotelového vybavení s bazény, vyhledávali dětská hřiště a různé atrakce pro děti - a hlavně denně byli u moře. Vidět čtyřletého kluka, jak poprvé vidí moře, je nádherný zážitek. "Tolik vody! Kde je konec?" Byla to velice pěkná a pohodová dovolená a je třeba říci, že Poláci mají turistům co nabídnout. Přálo nám i počasí. A bylo nám spolu moc prima.
Následovaly opět poklidné dny doma, především na terase a na zahradě.
A pak uprostřed srpna jsem odjela sama s mými dvěma vnuky na pět dnů do Bratislavy. Byl to můj dárek k jejich narozeninám a nesmírně se vydařil. Jeli jsme zase vlakem - z Brna do Bratislavy, zpoždění nám nevadilo, protože jsme opět hráli hru "U okýnka" - to sejmete kartu z hromady a na té kartě máte napsáno, co je třeba uvidět z okna, abyste si kartu mohli přidat na svou hromádku. A tak se vyhlíží nádraží, lavička, sloup, strom, ale také pták, traktor, hodně těžká je kráva nebo kočárek. Kdo má na konci nejvíce karet, vyhrál. Tuto hru vydrželi kluci hrát téměř celou dlouhou cestu do Polska k moři, cesta z Brna do Bratislavy na ni byla téměř krátká.
V Bratislavě jsme bydleli v hotelu v centru města. Jeden den jsme se jen tak toulali centrem, hledali bronzové a jiné sochy, lízali výbornou zmrzlinu, vyhledávali mlžítka, protože bylo horko a povídali si a smáli se a blbli. Další den jsme se vydali k Dunaji a tam je v létě celé pobřeží přímo poseto kavárničkami, restauracemi a bistry, jsou tam dětská hřiště a hlavně je tam písečná pláž, na které se mohli kluci vydovádět. U ní se nachází kavárna s mnoha dobrotami a osvěžujícími nápoji, tam seděla jejich babička - tedy já a pozorovala střídavě kluky a střídavě lodě plující po Dunaji. Další den jsme se projeli vláčkem Prešpuráčkem a kluci byli nadšeni, protože dostali sluchátka a mohli poslouchat výklad o tom, co právě vidíme. A viděli jsme i palác pana prezidenta, babi! A hrad na kopci. A celý výklad byl ve slovenštině a kluci se snažili rozumět, což se jakž takž dařilo. Odpoledne jsme šli opět na pláž k Dunaji, jako v podstatě každý den. Následující den jsme se vydali do ZOO - je téměř na okraji města a rozhodně stojí za to. Ideální je nasednout hned u vchodu na vláček, ten projede celou zahradu, uvidíte, kde se co nachází, dozvíte se mnoho zajímavostí a pak pěšky pomalu kráčíte zpět. Bratislavská ZOO není příliš rozlehlá, ale nabízí dětem mnoho příležitostí k hrám i poznání. K tomu si přidáte pozorování zvířat a posezení u mnoha nabídek různého občerstvení - a není co dodat. Ze zvířat kluky nejvíce nadchli vlci - měli jsme štěstí, že vyšli ze svých úkrytů a my je mohli pozorovat téměř tváří v tvář. Karkulka tam nebyla.
Bratislava. FOTO: Pixabay
Poslední den našeho pobytu jsme se vydali lodí na hrad Děvín. Cesta tam proběhla za neskutečného dusna, takže jsme opakovaně kupovali nápoje a nanuky, na Děvíně nás zastihla bouřka a ta vyvrcholila cestou zpět. Stali jsme se svědky supercely a nebyl to příjemný zážitek. Naštěstí jsme přežili sice na kost mokří, ale ve zdraví.
Snídaně jsme měli v hotelu, obědvali jsme po restauracích - jednou byl na přání kluků i McDonald, večeřeli jsme buď na pokoji nebo v různých bistrech, mlsali jsme v různých kavárnách a cukrárnách - a Slováci se k nám chovali příjemně a sympaticky, rádi se bavili s kluky, žertovali. Nezaznamenali jsme jediný problém a rozhodně mohu Bratislavu v létě doporučit.
Po návratu jsem pobyla pár dnů doma a trochu oddechovala, přece jen hlídat dva veselé a bujaré kluky nebylo až tak lehké. A pak - poslední týden v srpnu - jsem se vydala vlakem až do Teplic v Čechách, kde můj muž trávil letošní lázeňský pobyt. Nic moc jsem od tohoto města nečekala a o to víc jsem byla překvapena, v tom nejlepším slova smyslu. Teplice jsou krásné město s upravenými náměstími, mnoha opravenými domy a ulicemi. Samotné lázně v centru města jsou velice rozsáhlé a jsou jedněmi z nejstarších lázní v Evropě. Již ve 12. století je založila královna Judita, která zde byla v místním klášteře i pohřbena. Dodnes je možno navštít kryptu z 12. století, kde se nacházela její hrobka. Klášter byl později přestavěn na zámek, i ten je možno navštívit. K procházkách slouží zámecký park, ale také rozsáhlý park lázeňský. Takovoé množství krásných a funkčních kašen jsem snad ještě nezažila. Lázeňské domy připomínají paláce, největší z nich - Beethovenův dům a Cisařské lázně jsou překrásnými historickými objekty. V Teplicích se léčilo mnoho významných osobností, také například Beethoven nebo Goethe, seznam králů a císařů a jejich příbuzných je neuvěřitelný. Všichni jsou vypsáni na jedné z informačních tabulí - jsou tam uvedeni se jmény, datem pobytu a údaji o jejich osobách - tu tabuli jsem četla více než půl hodiny.
Lázně Teplice rozhodně mile překvapily.
Co spíše zklamalo, byl Duchcov. Vydali jsme se tam s manželem na návštěvu, jenže jsme si vybrali den, kdy bylo ministerstvem kultury vyhlášeno vstupné zdarma, takže do zámku na prohlídku jsme se nedostali. Prohlédli jsme si tedy dosti neudržovaný zámek zvenku, také téměř zpustlý kostel jen zvenčí, na náměstí ani cestou k nádraží nebyla k dispozici ani jedna restaurace, ve které bychom mohli poobědvat. Otevřeno bylo Muzeum Casanovy, ten tady dlouho pobýval a působil na zámku jako knihovník, ale tento muž nás až tak nezajímá.
Celkově mohu říci, že jsem prožila pestré a krásné léto.
A naštěstí teplé dny nekončí.